Sama patřím k lidem spíše racionálním a emoce nedávám příliš najevo. Přesto jsem z množství příběhů, které bych v souvislosti s novostavbou mohla vyprávět, vybrala čtyři, jejichž společným jmenovatelem je to, že i mně vehnaly slzy do očí. Bohužel to zatím byly jen slzy studu, lítosti či bezmocnosti.
Jak jim to mám říct?
V srpnu 2007 jsem zastupovala Národní knihovnu ČR na výroční konferenci ředitelů světových národních knihoven v jihoafrickém Durbanu. Účastnilo se jí asi 150 ředitelů nebo jiných zástupců národních knihoven ze všech kontinentů. Ačkoli novostavba NK ČR nebyla na programu jednání, byla zde středem zájmu – a obdivu. Na konferenci byl k dispozici stůl, kam mohli zástupci knihoven umístit informativní materiály o své instituci. Na podobných akcích si každý vezme s ohledem na leteckou přepravu jen ty materiály, na kterých mu skutečně záleží. Jakmile jsem na stolek rozložila anglické brožurky The Eye Above Prague, po menší "bitvě“ brožury okamžitě zmizely. Můj stolek s českou vlaječkou byl v permanentním obležení, o pauzách jsem v klidu nestihla jediné jídlo ani kávu. Zájem a obdiv zahraničních ředitelů mne těšil o to více, že mezi nimi byla řada těch, kteří již nové národní knihovny postavili, stavějí nebo se na jejich stavbu chystají, takže jejich potvrzení kvalit vítězného návrhu má opravdu váhu.
Na závěr konference mi zahraniční kolegové gratulovali k tomu, jak skvělý návrh se nám podařilo vybrat; ti, kteří znají Prahu, oceňovali i místo, kde má knihovna stát. A protože zahraniční tisk psal (zřejmě velmi stručně) také o zájmu našich politiků o budovu, říkali, že se nediví, že tak výjimečný návrh se těší mimořádnému zájmu našich politiků a hlavně pana prezidenta. Přiznám se, že sedíc za českou vlaječkou jsem nenašla odvahu vysvětlit, jak je to u nás doopravdy.
Mládí, jež chce a netuší...
Měla jsem za sebou náročný den – jeden z těch, na jehož konci to vypadalo, že naděje na realizaci vítězného návrhu Future Systems je minimální. V takových dnech je pro mne vždy smutný pohled na nový zlatý model umístěný momentálně v přízemí Klementina. Ten večer stáli před modelem chlapec s dívkou. Drželi se za ruce a vyprávěli si o tom, jak to bude báječné, až budou chodit studovat do nové budovy, až si budou moci dát kávu v kavárně s výhledem na Prahu a vzít tam své přátele ze zahraničí a ukázat jim moderní pražskou architekturu. Asi to aktuální dění kolem "chobotnice“ nesledovali...
Zklamání stáří
4. března 2008 se naše sbírka základních kamenů pro novostavbu NK ČR rozrostla o krásný nový exemplář. Travertin z Radslavic má nejen zajímavou historii, nýbrž i krásnou zlatou barvu, dokonale ladící s povrchem vítězného návrhu. Po převzetí základního kamene jsem se vracela do své kanceláře. Cestou mě zastavil velmi starý pán se slovy: "Díval jsem se, jak jste dole přebírala ten kámen. Nesmíte to vzdát, tu budovu musíte postavit, jinak bych nemohl v klidu umřít!“
Ta slova mě poněkud zarazila, nicméně jsem se zeptala: "To se vám nová knihovna tak strašně líbí?“ "Ano, ale to není to nejdůležitější. Chci hlavně vidět, že v téhle zemi může alespoň jednou zvítězit s podporou veřejnosti jemná kultivovaná krása nad hrubostí, mocí a finančními zájmy. Víte, většina mých přátel už nežije. Mnozí z nich obětovali hodně v boji proti totalitě a nakonec umírali zklamaní, že jen jedna nepřekonatelná síla a moc byla nahrazena druhou. A to nechci - chci vidět, jak jsou všechny knihy, které jsem napsal, bezpečně uložené v tom skladu v nové budově. Chci vidět, jak je robot přiveze lidem do studovny. Pak si chci dát kafe v té kavárně s výhledem na Prahu. No, a pak už můžu klidně umřít. Ale už nemám moc času...“ Po takových slovech bylo těžké se rozejít jen tak na chodbě. Zeptala jsem se ho, zda nechce jít zatím na kávu alespoň ke mně do kanceláře. Nechtěl. Tvrdil, že si počká na tu Letnou.
Knihovny a hotely
Na jedné mezinárodní akci, která se vůbec netýkala novostavby, mne kolegové z řady evropských zemí požádali o prezentaci Kaplického návrhu. Podobné neplánované prezentace už se staly pravidlem, tak vozím aktualizované prezentace s sebou. Do té poslední jsem pro oživení zařadila i tehdy čerstvé fotografie z koncertu na podporu novostavby včetně fotografie se svými dcerami. Kdosi se zeptal, zda některá z dcer také nestuduje knihovnictví. Odpověděla jsem, že jedna z nich již knihovnictví vystudovala a že tak v naší rodině jde o třetí knihovnickou generaci. To mne přivedlo v souvislosti s novostavbou na následující vzpomínku.
Již můj otec, který také pracoval v NK, se chystal na stěhování do nové budovy. Knihovna měla tehdy pozemek i hotový projekt. Pamatuji se, že při té příležitosti dostal k narozeninám od kohosi z příbuzných krásnou stolní psací soupravu; jako dítě jsem po ní nesmírně a marně toužila. Pak se na novou knihovnu zapomnělo, dnes na jejím místě stojí hotel Hilton, a já jsem si na ni vzpomněla až při likvidaci pozůstalosti po otcově úmrtí. S trochou nostalgie jsem stolní soupravu vyhodila. To se stalo dva roky před tím, než jsme začali připravovat projekt nové budovy, takže jsem nevěděla, že by se mi třeba mohla jednou hodit...
Po prezentaci a diskusi o dlouhé historii různých novostaveb naší Národní knihovny za mnou u kávy přišla kolegyně z Ruska s dotazem, co dnes stojí na onom pozemku původně určeném pro knihovnu. Odpověděla jsem, že hotel. Její reakce byla následující: "Tak to máte tedy velké štěstí, že vaše společnost už je o tolik dále než naše a že se to nemůže opakovat. U nás by na tak lukrativním pozemku, na jakém má stát vaše krásná nová knihovna, určitě nakonec postavili hotel.“ Netušila, že právě slovo hotel padá i ve spekulacích o tom, co by také mohlo na Letné stát...
Jak jim to mám říct?
V srpnu 2007 jsem zastupovala Národní knihovnu ČR na výroční konferenci ředitelů světových národních knihoven v jihoafrickém Durbanu. Účastnilo se jí asi 150 ředitelů nebo jiných zástupců národních knihoven ze všech kontinentů. Ačkoli novostavba NK ČR nebyla na programu jednání, byla zde středem zájmu – a obdivu. Na konferenci byl k dispozici stůl, kam mohli zástupci knihoven umístit informativní materiály o své instituci. Na podobných akcích si každý vezme s ohledem na leteckou přepravu jen ty materiály, na kterých mu skutečně záleží. Jakmile jsem na stolek rozložila anglické brožurky The Eye Above Prague, po menší "bitvě“ brožury okamžitě zmizely. Můj stolek s českou vlaječkou byl v permanentním obležení, o pauzách jsem v klidu nestihla jediné jídlo ani kávu. Zájem a obdiv zahraničních ředitelů mne těšil o to více, že mezi nimi byla řada těch, kteří již nové národní knihovny postavili, stavějí nebo se na jejich stavbu chystají, takže jejich potvrzení kvalit vítězného návrhu má opravdu váhu.
Na závěr konference mi zahraniční kolegové gratulovali k tomu, jak skvělý návrh se nám podařilo vybrat; ti, kteří znají Prahu, oceňovali i místo, kde má knihovna stát. A protože zahraniční tisk psal (zřejmě velmi stručně) také o zájmu našich politiků o budovu, říkali, že se nediví, že tak výjimečný návrh se těší mimořádnému zájmu našich politiků a hlavně pana prezidenta. Přiznám se, že sedíc za českou vlaječkou jsem nenašla odvahu vysvětlit, jak je to u nás doopravdy.
Mládí, jež chce a netuší...
Měla jsem za sebou náročný den – jeden z těch, na jehož konci to vypadalo, že naděje na realizaci vítězného návrhu Future Systems je minimální. V takových dnech je pro mne vždy smutný pohled na nový zlatý model umístěný momentálně v přízemí Klementina. Ten večer stáli před modelem chlapec s dívkou. Drželi se za ruce a vyprávěli si o tom, jak to bude báječné, až budou chodit studovat do nové budovy, až si budou moci dát kávu v kavárně s výhledem na Prahu a vzít tam své přátele ze zahraničí a ukázat jim moderní pražskou architekturu. Asi to aktuální dění kolem "chobotnice“ nesledovali...
Zklamání stáří
4. března 2008 se naše sbírka základních kamenů pro novostavbu NK ČR rozrostla o krásný nový exemplář. Travertin z Radslavic má nejen zajímavou historii, nýbrž i krásnou zlatou barvu, dokonale ladící s povrchem vítězného návrhu. Po převzetí základního kamene jsem se vracela do své kanceláře. Cestou mě zastavil velmi starý pán se slovy: "Díval jsem se, jak jste dole přebírala ten kámen. Nesmíte to vzdát, tu budovu musíte postavit, jinak bych nemohl v klidu umřít!“
Ta slova mě poněkud zarazila, nicméně jsem se zeptala: "To se vám nová knihovna tak strašně líbí?“ "Ano, ale to není to nejdůležitější. Chci hlavně vidět, že v téhle zemi může alespoň jednou zvítězit s podporou veřejnosti jemná kultivovaná krása nad hrubostí, mocí a finančními zájmy. Víte, většina mých přátel už nežije. Mnozí z nich obětovali hodně v boji proti totalitě a nakonec umírali zklamaní, že jen jedna nepřekonatelná síla a moc byla nahrazena druhou. A to nechci - chci vidět, jak jsou všechny knihy, které jsem napsal, bezpečně uložené v tom skladu v nové budově. Chci vidět, jak je robot přiveze lidem do studovny. Pak si chci dát kafe v té kavárně s výhledem na Prahu. No, a pak už můžu klidně umřít. Ale už nemám moc času...“ Po takových slovech bylo těžké se rozejít jen tak na chodbě. Zeptala jsem se ho, zda nechce jít zatím na kávu alespoň ke mně do kanceláře. Nechtěl. Tvrdil, že si počká na tu Letnou.
Knihovny a hotely
Na jedné mezinárodní akci, která se vůbec netýkala novostavby, mne kolegové z řady evropských zemí požádali o prezentaci Kaplického návrhu. Podobné neplánované prezentace už se staly pravidlem, tak vozím aktualizované prezentace s sebou. Do té poslední jsem pro oživení zařadila i tehdy čerstvé fotografie z koncertu na podporu novostavby včetně fotografie se svými dcerami. Kdosi se zeptal, zda některá z dcer také nestuduje knihovnictví. Odpověděla jsem, že jedna z nich již knihovnictví vystudovala a že tak v naší rodině jde o třetí knihovnickou generaci. To mne přivedlo v souvislosti s novostavbou na následující vzpomínku.
Již můj otec, který také pracoval v NK, se chystal na stěhování do nové budovy. Knihovna měla tehdy pozemek i hotový projekt. Pamatuji se, že při té příležitosti dostal k narozeninám od kohosi z příbuzných krásnou stolní psací soupravu; jako dítě jsem po ní nesmírně a marně toužila. Pak se na novou knihovnu zapomnělo, dnes na jejím místě stojí hotel Hilton, a já jsem si na ni vzpomněla až při likvidaci pozůstalosti po otcově úmrtí. S trochou nostalgie jsem stolní soupravu vyhodila. To se stalo dva roky před tím, než jsme začali připravovat projekt nové budovy, takže jsem nevěděla, že by se mi třeba mohla jednou hodit...
Po prezentaci a diskusi o dlouhé historii různých novostaveb naší Národní knihovny za mnou u kávy přišla kolegyně z Ruska s dotazem, co dnes stojí na onom pozemku původně určeném pro knihovnu. Odpověděla jsem, že hotel. Její reakce byla následující: "Tak to máte tedy velké štěstí, že vaše společnost už je o tolik dále než naše a že se to nemůže opakovat. U nás by na tak lukrativním pozemku, na jakém má stát vaše krásná nová knihovna, určitě nakonec postavili hotel.“ Netušila, že právě slovo hotel padá i ve spekulacích o tom, co by také mohlo na Letné stát...
