Případ je - alespoň v československých normalizačních poměrech - unikátní. Ondřej Stavinoha se narodil ve Znojmě 14. června 1955. Nebyl odbojář ani disident, ale zasáhla ho sovětská okupace v srpnu 1968. Pamatuje si, jak šel tehdy s nevlastním otcem do lesa a otčím s bezmocnou zuřivostí střílel z kulovnice po ruských helikoptérách.
Ondřej se vyučil v oboru zemědělec-mechanizátor, chvíli pracoval jako traktorista a po vojně šel dělat na šachtu do uranových dolů v Příbrami. Rozčilovala ho normalizační každodennost, hlavně policejní šikanování každého, kdo se vzhledem jen trochu vymykal, vadilo mu, že deset let po okupaci se všichni tváří, jako by nikdy žádná nebyla.
S kamarádem Františkem Polákem původně chtěli při desátém výročí invaze protestovat mlčky, třeba jen chodit po městě v černém pohřebním oblečení. Pak to ale Ondřejovi Stavinohovi přišlo málo. Komunističtí funkcionáři se totiž protestů obávali, policie měla pohotovost a Stavinoha chodil se slečnou, jejíž otec byl esenbák. Vychloubal se, že letos při výročí se nebude nic dít, protože "všechno máme zmáknutý, všechno máme obšancovaný".
Což byl prý poslední podnět k Stavinohovu rozhodnutí protestovat způsobem, který nikomu neublíží, ale nikdo ho nepřehlédne: zlikviduje Gottwalda na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, tedy dva symboly bolševické moci na jeden zátah. "Polák byl dost bázlivý, ale já jsem ho přesvědčil, že uděláme něco, co bude stát za to. Ze šachty jsem vytáhl asi kilo trhaviny na lámání skály," vzpomíná Stavinoha po víc než třiceti letech.
Viděl jsem, jak padá k zemi
Výbušniny Ondřej schoval v posteli na ubytovně a s Františkem Polákem se dohodli, že odpálí Gottwalda v noci 21. srpna. Zdálo se jim, že trhavin je málo, a tak do svých plánů zasvětili ještě třetího známého, Jaroslava Týsla. Ten obstaral asi půl kila dalšího "materiálu". Bohužel Týslovi taky řekli, co se chystají udělat, a to byla osudná chyba.
Příběh Ondřeje Stavinohy si poslechněte zde |
V den výročí se však "atentátníci" na náměstí přes policejní hlídky a kontroly Pomocné stráže VB vůbec nedostali. Ondřeje Stavinohu to ale neodradilo. Naopak, utvrdilo. Rozhodl se, že akci provede stůj co stůj. První příležitost byla 23. srpna večer - a tak vyrazili.
Polák hlídal na kraji náměstí. "Socha měla dva metry šedesát, a když jsem k ní v noci přišel, kouknul jsem nahoru a říkal jsem si: Takový kolos! (…) Dal jsem mu výbušniny mezi nohy, k tomu 12 vteřinový odpalník-zpožďovač, odpálil jsem to plochou baterkou. A běžím. Doběhl jsem ke kašně a ozvala se detonace, že mě to hodilo kus dopředu. V té ráně jsem se otočil a vidím, jak Gottwald padá k zemi. Současně se ale vysypaly okna i výlohy, tak jsem si pomyslel: Tohle jsem přehnal! S takovou razancí jsem vůbec nepočítal, " vypráví.
Alois PeyrNarodil se 24. března 1935 v Plzni v rodině telegrafního úředníka. Absolvoval hornickou školu v Sokolově. Poté chtěl studovat na Vysoké škole báňské v Duchcově, ale nebylo mu to umožněno. Prováděl drobné protistátní akce, např. roznášel letáky. Chtěl emigrovat, ale ani po několika pokusech mu to nevyšlo. 19. dubna 1954 se Alois Peyr s Janem Kuhnem pokusil vyhodit do vzduchu sochu vojáka na sokolovském náměstí. Následně se připravovali na další pokus o emigraci, byli však zatčeni. Pět měsíců je vyslýchali a poté odsoudili na devět let. Byl poslán do uranového dolu Eva u tábora Mariánská. Propustili ho v roce 1962, pracoval v dělnických profesích. Po srpnu 1968 emigroval s rodinou přes Rakousko do Austrálie. Ve stáří uskutečnil na své jachtě plavbu kolem světa. |
Státní bezpečnost zahájila ještě ten den masivní operaci, při níž mimo jiné zkoumala podobnost útoku s případem, který se stal v padesátých letech v Sokolově (viz box o Aloisi Peyrovi). Esenbáci měli manévry, pročesávali kraj, rozhlas vyzýval občany, aby "podali svědectví".
Polák a Stavinoha ovšem mlčeli a policie by na ně nejspíš nepřišla, kdyby se jí nepřihlásil Jaroslav Týsl, který dostal strach.
Pak už šlo všechno rychle: Poláka a Stavinohu si esenbáci sedm dní po útoku vyzvedli přímo na šachtě. Stavinoha zkoušel zapírat, ale nejdřív dostal "nakládačku" a pak mu předložili Týslovu výpověď, po které už žádné mlžení nemělo smysl.
Stalo se. Změnit se to nedá
Soud se konal v Praze 22. a 26. ledna 1979. "Dostal jsem devět let, s tím, že já sám musím zaplatit celou škodu, která jen na soše dělala asi 140 tisíc. Devět let bylo moc," vypráví Stavinoha.
Vyměřili mu tolik, co by v normálním režimu dostal za vraždu. František Polák měl sedmiletý trest (a odvolací soud pak rozhodl, že i on musí uhradit část škody), Týsl dostal rok. Ondřej Stavinoha si navíc trest odseděl (respektive odpracoval) celý: na svobodu vyšel ve druhé polovině osmdesátých let, těsně předtím, než socha z náměstí navždy zmizela.
Po propuštění se pak vrátil na stejnou šachtu, z které ho policisté v roce 1978 odvezli. Původně v ní politického kriminálníka zaměstnat nechtěli, ale ve Stavinohův prospěch zasáhl jeho někdejší předák, který se mezitím stal předsedou závodního výboru KSČ. Typický paradox normalizace. Po roce 1989 byl Ondřej Stavinoha po různých komplikacích rehabilitován a mimo jiné je i místopředsedou příbramské pobočky Konfederace politických vězňů.
Dala mu zkušenost z vězení něco? "Co by mohlo být na kriminále pozitivního? Ztráta času, ztráta všeho. Bylo to nekonečné. Ve vězení, když se dny vlekly jeden jako druhý, jsem si často říkal: Stálo mi to za to? Ale co člověk nadělá? Stalo se, změnit se to nedá. A už je to pryč."
