Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Voják, který se na útěku rval, ale nezabíjel

  18:46aktualizováno  18:46
V roce 1951 zavřeli komunisté rotmistra československé armády Juliána Slepeckého. Dostal dvacet let za pokus o útěk na Západ, chtěl se prostřílet přes hranice. Vyšetřovatelé netušili, že vězeň ctí vojenský kázeňský řád první republiky, podle kterého se voják v zajetí musí pokusit nejméně o dva útěky. Nepovedly se.

Julián Slepecký na fotografii ze současnosti. | foto: Post Bellum

"Naše rodina vždy utíkala před bolševiky. Nakonec nás dostihli v Československu," začíná vyprávění bývalý voják a politický vězeň Julián Slepecký. Jeho otec, původem Ukrajinec, žil s českou ženou a třemi dětmi v Polsku. Odtud rodina utekla, protože za války nacističtí okupanti vytvořili seznamy lidí, které chtěli popravovat, pakliže dojde v kraji k nepokojům.

"Táta věděl, že na těch seznamech je. Když se něco přihodilo, nacisté vzali seznam a každého druhého zastřelili. Otec na nic nečekal a odstěhovali jsme se do vesnice Ropjanka," popisuje Slepecký. V zapadlé horské vesnici, kde jeho otec učil, očekávali klid od války.

Mýlili se. Obec leží v Karpatsko-dukelském průsmyku, kde se v roce 1944 odehrály bitvy, které nemají v lidských dějinách srovnání. Když slyšeli dunivé výbuchy blížící se fronty, rodina prchala k haličskému Samboru. Otec na cestě všechny prosil, že kdyby se nešťastnou okolností rozdělili, sejdou se v Praze u příbuzných. Jakoby předvídal, co se stane.

Přestali zpívat, když se dozvěděli, že jedou do Ruska

Juliána, kterému tehdy bylo 18 let, zadržela na nádraží v haličském Samboru německá hlídka. "Bránit jsem se nemohl. Zatkli mě. Ještě ten den jsem putoval na otrocké práce. Byl jsem vysoký, nezajímalo je, kolik mi je," vypráví Slepecký, který u Donaueschingen v Bádensku-Württembersku kopal v pracovní četě zákopy a hromadné hroby pro německé vojáky.

Fotogalerie

Zajala ho francouzská jednotka, která prolomila západní frontu a následující dva měsíce spokojeně trávil ve sběrném táboru pro válečné zajatce u Bordouaux. "To bylo veselí! Hrálo se na harmoniky, pilo se. Mohli jsme se volně pohybovat. Akorát s námi pohovor vedli komisaři NKVD. Tvrdil jsem, že jsem Čechoslovák a chci po válce domů do Prahy. Odpověděli, že soudruh Stalin chce všechny své občany domů. Když přišel rozkaz k transportu, do všech vězňů jakoby střelil. Nikdo nechtěl do Ruska," vypráví Julián Slepecký, který byl donucen nastoupit do vlaku směřující do Sovětského svazu.

V Polsku, když vlak zastavil, nepozorovaně vyskočil a schoval se v křoví. Ani ho prý nehledali. Zachránil se před téměř jistým gulagem. Pomohl mu polský repatriační úřad a Červený kříž. V létě 1945 se sešel v Praze s rodiči a sestrou. Jen jeho bratr se nevrátil. Zmizel někde v Sovětském svazu.

Udavač Motko byl nervózní, ale odvezl je do pasti

Po válce vstoupil Julián Slepecký do armády. Vystudoval vojenskou školu a po roce 1948 se stal profesionálním rotmistrem spojovacího vojska v Trenčíně. "Neustále mě lámali, abych vstoupil do KSČ. Slibovali mi kariéru. Jenomže já už měl plán, že uteču. Nechtěl jsem říci ne. Kličkoval jsem," říká Slepecký, který se domluvil s dalšími pěti vojáky.

Voják Julián Slepecký na Slovensku před zatčením (první zleva).

Voják Julián Slepecký na Slovensku před zatčením (první zleva).

Chtěli se prostřílet se přes západní hranice. Na cestu vyrazili 12. ledna 1951. Jeden to vzdal, druhého poslal zpátky, protože měl rodinu. "Kdyby to nevyšlo, tak bych ho měl na svědomí, to jsem nechtěl. Plánovali jsme, že dojedeme do Žiliny osobním autem. Měli jsme falešný vojenský cestovní příkaz. Už v autě jsem pozoroval, že Motko je nějaký nervózní," popisuje Slepecký, který měl domluveno s hospodským, že u něj vyzvednou zbraně, přespí a vyrazí přes hranice.

Udavač Motko, v té době slovenský voják prezenční služby, vše několik týdnů před tím oznámil štábním agentům Obranného zpravodajství (OBZ). Do žilinské hospody vběhlo ozbrojené komando OBZ a Slepeckého zatkli, když si s přáteli právě připíjel na úspěch jejich útěku do svobodného světa. 

Soutěž

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, dále iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT pořádají soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisící korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Soutěž byla prodloužena až do 1. listopadu. Vše na www.pribehy20stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

O první útěk se Slepecký pokusil v trenčianských kasárnách, kde ho drželi na samovazbě. "Požádal jsem strážného, že potřebuji na záchod. Byl to takový starý chlapík, záložák, kterého povolali na povinné cvičení. Byl na mě sám, druhý zůstal na chodbě u cely. Nechtěl jsem ho zabít, měl rodinu. Když jsem se mu snažil vytrhnout samopal, začal křičet. Kdybych byl hajzl, bez problémů bych ho skolil, ale to jsem nemohl. Vzburcoval celé kasárna a byl jsem hotovej. Začal jsem předstírat, že jsem se zbláznil. Jinak bych dostal strašně do huby. O to jsem samozřejmě nestál," vypráví Slepecký, který od soudu odcházel s dvaceti lety vězení. Putoval do slovenské věznice Ilava. Tady se pokusil o druhý útěk. Tentokrát se na něj připravoval celé dva měsíce.

Šperhákem dva měsíce rýpal do země

Muklové v Ilavě šili mundůry. Krejčovská dílna byla umístěná nad sakristií kostela. "Před směnou jsme měli každý den půlhodinovou procházku po dvoře. Já na ni nechodil, ale šel jsem místo toho do dílny. Odlomil jsem prkno pod mým strojem a šperhákem jsem dřel spáry mezi kameny," popisuje Slepecký.

Lupa pro Paměť

Příběhy 20. století můžete najít i v elektronické mapě v místech, kde se odehrávaly, a to v mobilní aplikaci pro chytré telefony Paměť národa (www.mistapametinaroda.cz). Aplikace Paměť národa postoupila do finále v soutěži Křišťálová lupa v kategorii "Mobilní služba". Podpořte ji zde.

Ilavský klášter měl zdi téměř metr široké. Juliánovi trvalo dva měsíce, než se dostal k poslední vrstvě cihel. "Ze šatů, co jsme tam šili, jsem si vyrobil lano. Suť z díry pod prkny jsem nosil do komína. Pak konečně přišla moje chvíle. Snažil jsem se opatrně vyndat poslední cihlu, jenomže začaly padat z výšky do té modlitebny. A dělalo to rámus. Po laně jsem se spustil." Nemohl tušit, že vedle sakristie v kostele právě v tu chvíli probíhala bohoslužba.

Faráře hluk vyděsil. Přerušil mši a šel se podívat, co se děje. Do sakristie vstoupil právě, když se Slepecký spustil. "Dělal jsem na něj posunky, aby byl ticho. Musel vědět, že jsem vězeň na útěku. Ale on se  prudce otočil, vyběhl ven z kaple a zamknul. Mohl jsem ho klepnout, ale to přeci nešlo," říká Slepecký, který si myslí, že mu možná farář zachránil život.

Třeba by ho pak někde venku zastřelili, myslí si dodnes. Farář utíkal z kostela do věznice, kde útěk oznámil. Slepecký zatím seděl v lavici zamknutý v modlitebně a čekal. Zpátky to prý nešlo. Vedle v kostele se zatím věřící modlili. Za chvíli proběhli kostelem ozbrojení dozorci, vtrhli do kaple a Slepeckého ztloukli do bezvědomí.

"Moje babička tam v tom kostele seděla. Vyprávěla, že pak táhli přes kostel hlavní uličkou do krve ztlučeného člověka. Krev mu tekla z nosu, úst i uší. Prý jen sípal," popisuje po více než šedesáti letech jedna z místních občanek, která nechce být jmenována. Hájí faráře, kterého prý měli všichni rádi. Že se prý podle všech, co se modlili v kostele, zachoval správně. Riskoval by vězení a celá farnost mohla mít vážné problémy.

Zachránily ho pračky

Po dopadení Juliána Slepeckého několik dní nahého tloukli v korekci. "Ležel jsem nahý na zemi. Kopali do mě hlava nehlava. To nemělo konce. Pak mě polili vodou a pokračovali," vypráví Slepecký, kterého asi po několika týdnech převezli na "speciální" samovazby pro útěkáře do Leopoldova.

Julián Slepecký v 60. letech.

Julián Slepecký v 60. letech.

V kriminále dostal horečky a přemístili ho do pankrácké nemocnice, kde si dva měsíce odpočinul. Po zotavení se vrátil do Leopoldova, kde právě zaváděli elektrovýrobu. Jako vyučeného elektrikáře si ho předcházel velitel směny.

Tím pro něj status nebezpečného útěkáře skončil. Dostal se na hromadnou celu. Mohl si prý z muklů dokonce vybrat spolupracovníky a s nimi pak pět let montoval v dílnách komponenty do praček.

V roce 1959 požádala Slepeckého manželka o přezkoumání procesu a nakonec byl s desetiletou podmínkou propuštěn. Dlouhá léta jezdil s nákladním vozem u ČSAD, později sloužil jako závozník a nakonec do důchodu pracoval v místním skladu. Po roce 1990 ho soudy rehabilitovaly a byl povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Juliána Slepeckého zaznamenali lidé z Post Bellum  (www.postbellum.cz). V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?p_po=3108). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa (http://www.postbellum.cz/klub-pratel.aspx) a drobnými penězi pomozte jejich práci.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.