Příběhy 20. století: Tankista lhal, že létal, po Únoru pomáhal pilotům RAF

"Němec se objevil ze slunce. Vůbec jsem ho neviděl. Sestřelil mě. Všude samá exploze. Přistál jsem na písku, i když to byl spíše střemhlavý pád. Měl jsem štěstí, že letadlo nevybuchlo," barvitě popisoval své letecké souboje válečný veterán Jan Horal.

Jenže Jan Horal nikdy u britské RAF nesloužil a ani nebyl sestřelen (dokonce se původně ani nejmenoval Horal, ale o tom později). Portál iDNES.cz vám přináší další dokument organizace Post Bellum patřící do cyklu Příběhy 20. století.

No tak dobře, bylo to při přistání, kličkoval Horal

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

V mnohých rozhovorech, které poskytl médiím, když se jeho lhaní odhalilo, vysvětloval, že to bylo skutečně jinak, naboural prý při přistávání, ale ani to však není pravdivé. Aby doložil své působení u RAF, ukazoval fotografií, kde stojí před letounem. I malé dítě by rozpoznalo koláž.

Fotodokumentace Jana Horala z války: montáž nebo spíše koláž ze dvou fotek - britské stíhačky Spitfire a Horala, podle uniformy zřejmě někde v Africe či na Blízkém východě.

Jenomže jeho lhaní je záhada. Proč si vymýšlel, když se účastnil několika bitev druhé světové války jako tankista? Podle vojenských dokladů, které ukrývá Ústřední vojenský archiv v Praze, bojoval na Středním východě a později s tankovou brigádou u francouzského přístavu Dunkerque.

Jan Horal

Jan Horal, původním jménem Hoffmann, se narodil 23. února 1923 v české rodině ve Stráži u Čopu, která tehdy patřila ke Slovensku. Otec byl vojenský lékař. V září 1939 uprchl z protektorátu.

Dostal se na Blízký východ k britským zásobovacím jednotkám, poté byl přijat k 11. čs. praporu - Východnímu. 12. srpna 1943 transportován do Anglie. V letech 1944-1945 bojoval jako tankista s čs. obrněnou brigádou u Dunkerque, kde byl raněn.

Po válce studoval na pražské ČVUT. V roce 1948 odešel do švédského exilu, ze kterého se vrátil po roce 1989. Za jeho činnost mu v roce 2004 královna Alžběta II. udělila Řád britského impéria.

Dokumentaristé Post Bellum získali jeho vojenskou knížku i prezenční odvodové dokumenty včetně jeho žádosti o transfer z britské do československé armády na Blízkém východě v roce 1942. Ukazuje se, že osud Jana Horala je pozoruhodný, jeho vzpomínky vzbuzují rozpaky.

Nyní v rozhlasovém dokumentu Příběhy 20. století poprvé zazní, kde a v jakých jednotkách skutečně sloužil a co v nich zažil. Ukazuje se, že s literární bravurou a sklonem k přehánění skloubil svůj vlastní příběh s desítkami vzpomínek skutečných letců RAF, a vše strhujícím způsobem okořenil tradovanými legendami.

Z protektorátu odešel jako sedmnáctiletý

Jan Horal utekl z Němci okupované vlasti 16. září 1939 se skupinou šesti důstojníků československé armády. Bylo mu sedmnáct let. Vojáci ho požádali o pomoc, protože uměl slovensky a maďarsky.

Na maďarských hranicích je zadrželi četníci, kteří celou skupinu surově zbili a zavřeli do vězení: "Byli to primitivní hlupáci, kromě toho, že nám dali přes hubu, uvěřili naší pohádce, že jsme sezónní dělníci ze Srbska a za pár dní nás vyhostili do Jugoslávie, kam jsme potřebovali," vyprávěl Jan Horal.

V Bělehradě se přihlásili na francouzském konzulátu a zanedlouho prý nastoupil k letce. Tady jsou poprvé na místě vážné rozpaky nad Horalovými slovy.

Tvrdil, že z Jugoslávie odjel vlakem do Francie a poté do Kanady, kde prošel leteckým výcvikem, pak se na letadlové lodi Malta dostal do britské RAF a byl operačně nasazen na Středním východě u El Alameinu. Podle vojenských dokladů však z Jugoslávie odjel do Palestiny a dostal se k britské 462. jednotce RASC (Royal Army Service Corps, tedy zásobovací jednotky).

Jan Horal jezdil na motorce, v dokladech má uvedenou dovednost montér, řidič. U Britů se mu nelíbilo, jak zachytil jeden z nejméně dvou dopisů, které napsal československému velitelství: "Hlásil jsem se na generálním konzulátě v Jeruzalémě už 14. října 1941. Dostal jsem odpověď, že počet branců z Palestiny u československé jednotky na Blízkém východě nelze překročiti. Čtyři dny po tom jsem se hlásil do anglického vojska. Prosím vás, pomozte mi do čs. armády. Jsem čs. příslušník a mám svou rodinu na Moravě. Moji příbuzní slouží v čs. armádě. Prosil bych vás o brzkou odpověď. Děkuji vám předem, Dr. J. Hoffmann."

Jan Hoffmann se po válce přejmenoval a zvolil jméno neněmeckého původu - Horal. Doktor v té době nebyl, měl vystudovánu měšťanku a dva roky na užhorodském gymnáziu bez maturity. Jeho prosbu velení vyslyšelo a 27. dubna 1943 byl přijat do jednotek pod velením podplukovníka Karla Klapálka.

Za tři měsíce byl jako většina vojáků z tohoto praporu transportován lodí Mauretania do Anglie. V říjnu 1944 se účastnil útoku Čechoslováků na wehrmacht ve městě Dunkerque jako řidič tanku. Najel na minu a výbuch mu vážně poranil nohu. Z nemocnice ho propustili týden před koncem války.

Ve Švédsku vydělal jmění a pomáhal pronásledovaným pilotům RAF v rodné zemi

Po válce se vrátil do Československa, už v červnu byl demobilizován a po letních měsících nastoupil na vysokou školu. S inženýrským titulem utekl před komunisty do Švédska, kde si patentoval několik optických vynálezů a vydělal ohromné jmění.

Když zjistil, že v komunistickém Československu jeho spolubojovníci mizí v kriminálech, začal jim pomáhat. Posílal jim léky, lékařské pomůcky (například naslouchátka) a některým i peníze. Stal se z něj největší mecenáš československých válečných veteránů, zvláště letců z RAF. Ti mu poděkovali nabídkou čestného členství ve Svazu letců, které Jan Horal po roce 1989 přijal.

Od svých vděčných přátel získal i leteckou modrou uniformu a jak říkal, "někde pro mě splašili i plukovnickou hodnost". Tu musel formálně vrátit do rukou zaměstnance generálního štábu, když se v médiích objevily první články o jeho výmyslech .

Slavní letci jako František Fajtl, František Peřina či Alois Šiška samozřejmě Horalovi jeho historky nevěřili. Věděli, že lže, ale považovali ho za svého blízkého přítele, který se o ně stará. "Po válce kde kdo prohlašuje, že válku vyhrál, ale k Honzovi Horalovi se vyjadřovat nebudu," řekl František Peřina.