Typický Čech je šikula, co si vždycky poradí, obchází pravidla, má rád pivo a všechno rozkecá. Když něco zažije, hned se s tím svěří kamarádům a známým nejlépe u piva Na růžku nebo U Nováků a je z toho legenda nebo vtip. I tak si vytváříme mýtus o národním charakteru.
Další díl cyklu Příběhy 20. století z dílny organizace Post Bellum vám přináší vzpomínky Jiřího Světlíka, muže s pozoruhodným životním osudem: jako údajného velezrádce ho věznili nacisté i komunisté. Světlík mučení popisuje jako pár facek, ve vězení prý bylo aspoň teplo a sucho. Před osmašedesáti lety, kdy skončila válka, Češi odklízeli na mnichovských ulicích sníh a chystali se domů autem, které si "poctivě zabavili" a opravili.
Jiří Světlík se do nacistického Německa dostal jako mnozí jeho vrstevníci: když mu bylo dvacet, musel na nucené práce. V Donauwörthu severně od Mnichova frézoval dělostřelecké zaměřovače. Domů do Plzně mohl jen jednou za několik týdnů.
Domů z reichu jezdil vlakem pro vojáky na dovolené
Našel, jak říká, fígl, jak se vyhnout hraniční kontrole: "Šlo to jen v jediném vlaku, který jezdil jednou za den. Byl to takzvaný 'Fronturlauberzug', který vozil válečné dovolence z fronty. Vylezl jsem za jízdy na stupátko vagonu. Šlo to jen u prvního vozu, kterým vcházela kontrola," popisuje Světlík. Po několika dobrodružných jízdách zfalšoval propustku pro tzv. malý pohraniční styk a jezdil každou sobotu domů, v pondělí se vracel na noční směnu.
Vše by prošlo, kdyby se nepochlubil kamarádům a sem tam s sebou nevzal uprchlíka, kterého mu dohodili odbojáři. "To víte, všechno se rozkecá, takže mě nakonec v továrně lapli a zavřeli do lochu," shrnuje lapidárně pan Světlík, kterého obvinili z velezrady a napomáhání nepříteli.
Na rozsudek čekal v cele říšského soudu v Mnichově, instituce, kterou neochromily ani masivní spojenecké nálety v roce 1944. Čtvrtého dubna stanul v soudní síni. Jenže nepřišli svědci, jeho němečtí kolegové z továrny, kteří ho měli udat. A tak neskončil na popravišti, ale opět ve vězení.
Byl v Mnichově sníh?30. dubna 1945 vstoupila americká armáda do rozbořeného Mnichova. Jiří Světlík tvrdí, že v ulicích ležel sníh, který odklízeli. To se zdá, vzhledem k dnešnímu počasí, velmi nepravděpodobné. Úřední záznamy neexistují, protože německé stanice zničily nálety, ví se však, že na území Čech naměřili v průměru 12 °C, po sněhu ani památky. Ale jaké překvapení! Pusťte si unikátní filmový záznam z osvobozování Mnichova, který zveřejnil německý zpravodajský server Frankfurter Allgemeine. |
"Já jsem tenkrát seděl na cele s jistým Pepíkem Lišků, tady od Plzně. Velitel věznice, nějakej oberwachtmeister Schuster - tam byli samí 'óberwachtmajstři', jako říkáte číšníkovi v hospodě 'pane vrchní', tak ve vězení bachařům 'óberwachtmajstr' - tak ten Schuster povídá: 'Kdo se hlásí dobrovolně na odklízení sněhu?' Tenkrát napadlo sněhu, no jéje! A Pepík povídá: 'Jdém, né?' Já na to: 'Vole, co já bych šel teď na sníh?' No, ale on šel. Za chvíli se vrátil zmrzlej na kost a povídá: 'Člověče! Na baráku vlaje americkej prapor!' To bylo přesně 30. dubna, to si pamatuju. Ale ve vězení jsme zůstali ještě asi deset dní. Kam bychom šli? Měli jsme jídlo, postel, sucho a teplo," popisuje Světlík konec války.
Jiří Světlík vyrážel z věznice na obhlídku města. Své krajany našel v mnichovské čtvrti Nymphenburg v rozbité Alfons-Schule, kde se ustanovil výbor tzv. československé svépomoci - Czechoslowak Self-Help of City Munich - vedený jistým poručíkem Kaslem.
Jedna z mála dochovaných fotek Jiřího Světlíka z mládí. Řadu z nich mu zničili příslušníci Státní bezpečnosti. Foto archiv Jiřího Světlíka
"Sehnali jsme si auta. Našli jsme je, opravili a od Američanů dostali potvrzení, že si je můžeme vzít. Jídlo na cestu jsme si také museli obstarat. Od Američanů jsme nic nedostali, tak jsme si je nafasovali," popisuje Světlík. Češi totiž objevili sklad určený pro německé civilisty a konzervy, jak říká Světlík, takzvaně odňali.
Cesta do Československa, kterou dnes po dálnici z Mnichova zvládneme za dvě hodiny, trvala Světlíkově skupině víc než čtrnáct dní, auta prý do kopců netáhla. Není divu: Češi si za ně totiž zapřáhli valníky vrchovatě naložené kufry plnými tzv. "zabaveného zboží", nádobí, šatů a různých cenných předmětů, které objevili ve zničeném Mnichově. "No to víte, s prázdnou se domů jet nikomu nechtělo. Někdo si zabalil i tři a více kufrů. Já měl jen chlebník a v něm tři konzervy, moc jsem toho nepotřeboval," vzpomíná Světlík.
Dalším důvodem toho, proč se návrat protáhl na dva týdny, byla logicky válečná zkáza, američtí vojáci Čechy varovali, že se Německo během americké a ruské ofenzivy kvůli zničení většiny mostů stalo prakticky izolovanou zemí. Československá výprava zamířila domů přes Rakousko kolem Lince, zadržela je řeka Inn.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Jiřího Světlíka zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu naleznete zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21:00. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
"Stál tady jediný most, jenomže železniční a s vysokým náspem s kolejemi. Tak jsme auta vytáhli kladkostrojem, takovou lanovkou na násep a předrncali s auty i valníky na druhou stranu," popisuje českou vynalézavost Světlík, který dorazil domů až na konci května 1945. Hned druhý den nastoupil do práce v rodinné tiskárně, kterou jim komunisté znárodnili po únoru 1948.
Někdy v roce 1949 se pan Světlík zapojil do odbojové skupiny v Lokti nad Ohří. Kromě vydávání letáků pomáhal politickým vězňům v nedalekých lágrech při uranových dolech, pašovali jim jídlo a vynášeli motáky. Když dva přátelé ze skupiny vyloupili jednotu, kriminalisté je dopadli a při tvrdých výsleších jmenovali ostatní členy členů skupiny.
Tak dostal Jiří Světlík dvacet let, odseděl si deset v uranových lágrech. Do důchodu pak pracoval ve skladech.
