Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Největší hrůzy viděl krejčí z wehrmachtu až po válce

  11:37aktualizováno  11:37
Moravský krejčí Adolf Kůrka bojoval za 2. světové války v německých jednotkách, protože dostal povolávací rozkaz. To, co prožil, patří k nejhrůznějším svědectvím ve sbírce vzpomínek Paměti národa. Ve spolupráci s Post Bellum a Českým rozhlasem přináší iDNES.cz další Příběhy 20. století.

Adolf Kůrka v roce 1948 v československé armádě. | foto: iDNES.cz

Na západní frontě byl Kůrka raněn střepinou. Před jistou smrtí se zachránil, když předstíral mrtvého. Na konci války ho zajala Revoluční garda, v lágru málem zemřel hlady. Viděl podřezané či upálené přátele, znásilňování německých dívek.

Německou uniformu Kůrka poprvé oblékl už jako chlapec. Sedmnácté narozeniny roku 1943 slavil u německé posádky v Schweidnitzu (dnes město v západním Polsku Świdnica). Na Štědrý den skládal nacistickou přísahu: „Před Bohem skládám posvátnou přísahu, že zachovám bezpodmínečnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, Vůdci německé říše a německého lidu a nejvyššímu veliteli ozbrojených sil. Jako statečný voják budu připraven za tuto přísahu v každém okamžiku nasadit život.“

Adolf Kůrka

Adolf Kůrka se narodil 17. prosince 1926 ve Štěpánkovicích (německy Schepankowitz) na Hlučínsku. Tak jako většina místních obyvatel se i jeho rodina hlásila k národnostní skupině Moravců. Zatímco po mnichovské dohodě připadlo obsazené pohraničí do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko nacisté připojili přímo ke Třetí říši jako součást pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak stali automaticky říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do wehrmachtu.

Hned po ní mu velitelé oznámili radostnou zprávu: nejede na východní frontu, ale do Francie. Mezi vojáky se nemluvilo o ničem jiném než o krásných Francouzkách: „Tak to mě zklamalo. Po ulicích chodily tak ošklivé ženy, žádná neměla šaty, všechny v kalhotách. U nás bývaly hezčí.“

„Ve Francii měli jiné silnice, jiný asfalt, na kterém se úplně jinak a lépe jezdilo na kolech. Jednou jsme měli noční cvičení. Pozoroval jsem hvězdy. Vzpomínal jsem na domov, protože přesně takové souhvězdí jsem vídal u nás ve Štěpánkovicích,“ popisuje nádheru u městečka La Rochelle v západní Francii na břehu Biskajského zálivu. Do té doby oceán nikdy neviděl, ani si ho neuměl představit.

Milenka od partyzánů

Po rekrutském výcviku v překrásné krajině západní Francie oznámili na nástupu, že se jednotka přemístí na východní frontu. Velitel vyvolal Kůrkovo jméno. „Proč já! Co po mě chtějí? Ale byla to radost, když mi oznámili, že zůstávám. Zjistili, že jsem krejčím a přeřadili mě do štábní dílny,“ vypráví Kůrka, který nastoupil k postaršímu krejčímu a dvěma ševcům.

Adolf Kůrka za války.

Adolf Kůrka za války.

Adolf obšíval německé uniformy. Hlavně potrhané kalhoty. Ponožky a trenýrky, svetry a rukavice opravovaly najaté francouzské ženy, po kterých mladičký Adolf stydlivě pokukoval. Starší švec si toho všiml a řekl, pojď se mnou, vezmu tě někam po práci, kde se ti to bude líbit. „Já, synek z vesnice, netušil, kam mě vede. Přišli jsme na periferii La Rochelle, kde žila jedna z těch žen z dílny se svojí dcerou. Kuchyně a ložnice byla oddělená plentou. A to byl bordel!“ popisuje Adolf, který k tomu, co se tam odehrálo, jen stručně konstatuje: „No, nechtěl jsem ji zahanbit!“

Od této chvíle začal periferii navštěvovat i sám a pravidelně. Do pohledné Francouzky se zamiloval a jejich vztah brzo přerostl ze zákaznického k partnerskému. „Říkala, že musím padnout do amerického zajetí, nechat se uvěznit v lágru v La Rochelle a ona si mě vyžádá a pak se vezmeme. Přes léto budeme žít na břehu oceánu a v zimě pojedeme do Prahy. Takové dětské naivní sny,“ vzpomíná Kůrka, který se jí svěřil, že se bojí. Ona mu zase vyprávěla, že je členkou jakési odbojové organizace a že ho zachrání.

Jejich poslední milostné obětí přerušila siréna. „Na ten zvuk nezapomenu. Znamenalo to poplach pro všechny vojáky na vycházkách. Oblékl jsem si kalhoty. Ona na mě volala: ‚Non, Non! Zůstaň!’ Ale já utíkal do kasáren, kde už byli všichni sbalení,“ popisuje Kůrka šestý červen 1944. Spojenci se vylodili v Normandii.

Jednomu střela utrhla nohu, Kůrku zasáhla do ramene

Kůrka odjel s ostatními vojáky autobusy podél pobřeží až k ústí řeky La Loire do městečka Saint Nazaire k družstvu cyklistů u 16. pěší divize (16. Volks-Grenadier- Division). Spojenci zatím prolomili v Normandii německé zátarasy a rychle postupovali do vnitrozemí.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Adolfa Kůrky zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli odvysílá vyprávění Český rozhlas Plus ve 20h, v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

„Už tam hořely domy. To jsem si říkal: ,Kurnik, včil půjde do tuhého.’ Vyfasovali jsme kola a na nich jsme ustupovali. Ve Francii bylo tenkrát nebe černé od letadel, tak jsme jezdili jenom v noci. A za noc jsme na kole ujeli i 150 kilometrů.“ Dojeli až k horskému pásmu Vogézy stojícího poblíž německých hranic.

Adolf jezdil na kole vždy společně se svým přítelem Karlem Wagnerem. Jednou si při přesunu Adolf vzpomněl, že na zámeckém dvoře zapomněl pušku. „Za to byl trest smrti, neboť Němci byli hovada. Tak jsem tam Karla nechal a vrátil jsem se dva kilometry zpátky. Přišel jsem do toho zámeckého dvora a můj kvér tam byl pořád opřený. Přehodil jsem ho přes hlavu a odjel. Přijíždím k další obci a na cestě leží kolo. Na předním kole byla osmička, zadní se ještě točilo. Pod předním kolem leží Karel s natrženým krkem. Měl poraněnou tepnu, tekla z něj taková růžová pěnivá krev. Byl mrtvý,“ vzpomíná Kůrka.

Jeho během služby u kulometu zasáhla střepina do ramene. Měl štěstí, jeho sousedovi v kulometném hnízdě ta samá střela utrhla nohu. „V polním Lazaretu mě operovali a dostal jsem čtrnáctidenní propustku domů na zotavenou,“ říká muž, který dlouho zvažoval, jestli se vrátí na frontu. Bál se, že by si pro něj přišli a zatkli i jeho rodiče.

Zpátky k jednotce se nedostal. Vlakem cestoval přes Wroclaw až do Lubinu, kde se nahlásil na německé posádce. Zapsali ho a poslali do kasáren: „Jak jsem otevřel dveře, stojí tam takový hromotluk a ptá se, kde jsem byl. Řekl jsem, že doma. A on na mě začal řvát, že jsem blbec a idiot, proč jsem tam nezůstal, že všichni umřeme.“

V lednu 1945 Kůrku převeleli k 17. pěší divizi a poslali k jednotce do Glogau (Hlohov, dnes polské město Głogów). Hned první ráno prožil šok. Oznámili mu, že se koná nástup na popravu.

Nein! Zasloužíte si smrt, zněl rozsudek

Popravčí četa, ve které stál i Kůrka, nastoupila na dvůr, který končil ohradou z dřevěných bedýnek. Popravili celkem tři vojáky. Co provedli, se mohl Kůrka jen domnívat. Nejspíš se jednalo o dezertéry.

„Stáli jsme nastoupení a nic se nedělo. Ale za chvilku z rohu přichází vojenský policajt a vedl chlapa. Přivedli ho do ohrady. Přišel k němu důstojník: ,Odsuzuje se k trestu smrti, ztrátu hodnosti a všech práv občanských.’ Ten chlápek byl takový bledý, hubený, vystrašený a tomu oficírovi cosi pravil. Asi ho prosil o život. Ten oficír zařval: ,Nein, to jste si zasloužil!.’ Otočil se na velitele popravčí čety: ,Vykonat!’ A šel stranou.

Rodina Kůrková v padesátých letech, nahoře - sourozenci Adolf, Marie a Alfons, dole rodiče František a Josefa.

Rodina Kůrková v padesátých letech, nahoře - sourozenci Adolf, Marie a Alfons, dole rodiče František a Josefa.

 Pozor, připravit se k palbě. Pozor - teď. Ale ještě před tím tomu vojákovi zavázali oči a svázali ruce. Já jsem stál blízko na boku. Jeden z vojáků tam šel a za vlasy mrtvého odtáhl a přikryl dekou. Netrvalo dlouho a přivedli dalšího. Měl obvázaný čelo a byl to takový hromotluk. Přivedli ho na stanoviště, zas ten oficír: ,Odsuzuje se k trestu smrti. Chcete ještě něco říct?’ ,Nein.’ Obrátil se na velitele: ,Vykonat.’ Zas tu šavlu: ,Pozor, pal.’ Ten člověk musel vidět pod dekou ty krvavé vlasy toho prvního. A ještě nebyl rozchod a přivedli dalšího,“ vzpomíná Kůrka na třetího, který se neudržel na nohou.

„Byl zmrzačený a nemohl stát, a tak ho místo zastřelení před zraky nastoupených vojáků pověsili. Vidíte, jaký ti Němci byli hovada! Ta válka byla prohraná.“ Při těchto slovech skočí do řeči pana Kůrky jeho žena Anna s prosbou: „Už mlč nebo tě zavřou!“ Stejnými větami ho přerušovala, když později vypráví o komunistických lágrech po roce 1948, které zažil v jednotkách PTP.

„Kamaráde! Vzdej se!,“ volal do sklepa, protože měl strach

Po útoku sovětské Rudé armády musel prapor pana Kůrky ustupovat o desítky kilometrů jihovýchodně k polské obci Brzeg Dolný. Velitelé se obávali, že ve vesnici budou schovaní po barácích ruští vojáci. Vyslali několik menších jednotek, aby obec dům po domě prohledali.

V jedné skupině se nacházel i mladičký a ustrašený Kůrka. Dům prohledával tak, že nakoukl ke schodům do sklepa a zvolal: „Kamaráde, radši se vzdej!“ A rychle šel k dalšímu domu. Takto prohlédl nejrychleji všechny domy a dostal se na okraj vesnice, kde měli všichni domluvený sraz. Stála tam vysoká škola s otevřenými okny.

Najednou spatřil, jak se na chodbách za okny pohybují sovětští vojáci, Kůrka zacouval zpátky do zahrady vedlejšího domu: „Chtělo se mi kadit. A to je vážná věc. V zahradě měli kamennou studnu, tak jsem si sundal kaťata a najednou se ozvalo: ´Deutsch?!´ Strašně jsem se leknul. Byli to dva staříci - babka s dědou. Řekli mi, abych se schoval, že ve škole jsou Sověti. Přinesli mi čaj a kousek chleba.“ Čaj popíjel do chvíle, než ho spatřil z okna jeden z Rusů a začal střílet.

Fotogalerie

Adolf se přimáčkl ke studni, staří lidé se schovali do baráku. Ke škole vedla cesta lemovaná jasany, neměla podél obvyklé příkopy, které by posloužily jako úkryt. V té chvíli se ke škole blížily další jednotky wehrmachtu. „Najednou slyším: ´Kamarád, kamarád, hilfe, pomóóc!’ Nikdo pro zraněného nešel. Ani já. Z břicha mu lezly střeva. Náš poručík to nevydržel a doběhl k němu. Vzal ho na záda a utíkal s ním po cestě od školy. A Rusové z okna poručíkovi prostříleli nohy. Svalil se na zem. Toho vojáka s tím otevřeným břichem nechal ležet a doškrábal se až k první chalupě do dědiny, kde mu ostatní pomohli.

Ten synek tam na cestě plakal: ,Hilfe, hilfe!’ Tak jsem šel pro něho. Dotáhnul jsem ho k ostatním, kteří přitáhli vozík. Položili jsme ho do vozíku, on tam seděl a v klíně si držel střeva, ale stále žil! Odvezli ho do dědiny. Nevím, jak to s ním dopadlo,“ popisuje Kůrka dramatickou scénu v Polsku.

V obklíčení se ztratil a dělal mrtvého

Sovětské jednotky ustupující wehrmacht v Polsku obklíčily. Cesta vedla jen přes bažiny, kde Kůrka ztratil jednu svou botu. Čtyřčlenná skupinka, ve které se nacházel i Adolf, zůstala ve tmě ležet někde na poli u obce Kostenblut (dnes Kostomłoty). Vyrazili k silnici.

Najednou ze tmy uslyšeli ruštinu: „Co včíl! My jsme seděli v silničním příkopu. Napadlo nás: ,Budem dělat mrtvý.’ Já jsem měl v té době už boty ztracené v bahně. Tak jsem byl bosky, a na hlavě helmu. Hlasy přicházely. Začal jsem se modlit: ,Pane Bože, jsem takový mladý! Ještě jsem si nic neužil a mám umřít?’ A v ten moment jsem v té příkopě viděl všechny moje domácí, jak stojí nade mnou a připravují se na mou smrt. Jednou jsem si prohlížel mrtvého Rusa, kterého zastřelili ranou do týlu. Bál jsem se té rány, tak jsem si tu helmu posunul do týlu, přál jsem si čtyři, pět kulek do hřbetu. Slyšel jsem kroky, jak se zastavily. Rozuměl jsem jim jen jedno slovo: Němci. Od strachu jsem nedýchal, aby nepoznali, že se mi hrudník roztahuje.“

Když ruská četa odešla, vojáci se dobelhali na shromaždiště, kde se setkali ani ne s polovinou vojáků z celého praporu.

Přes Sněžku se zbytek německých vojáků dostal do Čech, pokračovali na jihozápad. Mezi utrmácenými a k smrti unavenými pěšáky se nacházelo i velení, které jednotku nenápadně opustilo v civilních šatech někde u Mladé Boleslavi. Kůrka se dostal s několika přáteli na vlastní pěst až do Litoměřic, kde je 13. května 1945 zajala Revoluční garda.

Revoluční gardy mučily, Sověti znásilňovali

Českoslovenští povstalci německé zajatce - vojáky wehrmachtu, ale i civilisty vypravili na dlouhou převážně pěší cestu k polským hranicím. Cestou je převzali Sověti. „Denně jsme šli třicet kilometrů. Jen večer jsme dostali nějakou supu, vařenou vodu,“ vzpomíná pamětník, který spatřil do té doby nejotřesnější výjevy války.

Viděl prý na vlastní oči, jak zdivočelí mladíci, podle něj Čechoslováci, vraždili německé vojáky uříznutím hlavy, mučili je tak, že zavěsili z větve stromu hlavou dolů a pod zajatcem rozdělali oheň.

Když je Revoluční gardy předali Sovětům, nejvíc to odnášely zajaté dívky: „Mezi námi šly v koloně čtyři ženy. Jednoho večera jsme z hlavní silnice odbočili na polní cestu. Měl jsem strach, že to bude náš konec, že nás tu všechny postřílí. Jeden Rus skočil do naší kolony, rafnul jednu ženu za límec a táhnul ji ven. Hodil ji na zem a už se na ni sápal. A ta dívka se bránila. Rukama, nohama, hlavou. Rus vytáhl pistoli. V tu chvíli ženská ležela v klidu. Potom ženská vstala a znovu se zařadila.“

Adolfa Kůrku umístili do zajateckého tábora v polském Saganu. Lágr za války vybudovali Němci, označili ho jako Stalag Luft III. Věznili v něm spojenecké vojáky, často letce RAF. V červnu 1945 ho Sověti přeplnili víc než deseti tisíci německými zajatci. Nebylo dost jídla, denně umíraly desítky lidí. „Byl tam strašný hlad. Vpředu se mně zuby kolébaly. Po těle se mi udělaly šedohnědé fleky, nevím proč,“ vypráví Kůrka, kterého propustili po pěti měsících po výzvě z Postupimské konference. Mocnosti v ní apelovaly na věznitele, aby bylo se zajatci zacházeno lidsky.

V září 1945 se Adolf s Jindřichem Konečným, který také pocházel ze Štěpánkovic a potkali se v lágru, vydali na 400 kilometrů dlouhý pochod domů. Pamětník vzpomíná, jak procházeli vydrancovanými a liduprázdnými vesnicemi, odkud uteklo nebo bylo vyhnáno německé obyvatelstvo. Došli až do Nisy, odkud chtěli pokračovat vlakem.

„Jak tam ležíme se spoustou lidí na nádraží, tak nás probudil křik a nářek. Rusové na konci řady těch spících lidí zabíjeli německého vojáka. Tak jsme utekli a schovali se,“ vypráví o závěru své cesty. Nakonec se jim přece jen podařilo nasednout na jeden z vlaků a dojet do Ratibořic, odkud pak pěšky došli domů.

Po válce Kůrka dva roky pracoval jako krejčí v Opavě. V říjnu 1948 nastoupil na vojnu k PTP, dvacet měsíců strávil v báňských oddílech v uhelných dolech. Když se vrátil, dostal přidělené místo v železárnách. Po několika letech odešel do továrny na lisování hmot. Dnes žije se svou ženou Annou v rodných Štěpánkovicích.

Autor:


Témata: Český rozhlas




Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.