Deset kilometrů od Brna se rozprostírá malebné údolí Říčky. U potoka stojí rozpadlý starý mlýn, vila a kamenný bazén.
Za první republiky tady žila zámožná rodina továrníka Aleše Kaprála se služebnictvem. V dubnu 1945 sem vtrhla "osvobozující" Rudá armáda. Rudoarmějci malebný kout doslova vydrancovali a mnohé ženy ukrývající se v mlýně znásilnili.
Opili se a pak za krásného jarního počasí ulehli na zahradu před mlýnem. Ustupující wehrmacht, který měl údolí z protějších svahů jako na dlani, se rozhodl využít situace. Němečtí vojáci založili nábojové pásy do kulometů. Ty o chvíli později začaly mezi odpočívajícími rudoarmějci rozsévat zmatek a zkázu.
Mlýn dnes vypadá zchátrale, před válkou platil za výstavní sídlo v klidném místě.
Svědectví pamětníků zní až absurdně. Přesto ale na ony dubnové dny roku 1945 vzpomínají v barvitých obrazech.
Kaprálův mlýnV roce 1939 koupili mlýn v údolí Říčky Kaprálovi, rodina ředitele továrny Biochema v brněnských Modřicích. Hledali zde klidné místo před útrapami nadcházející druhé světové války. Kaprálovi mlýn od základu rekonstruovali. V dubnu 1945 se údolím přehnala fronta. Rudá armáda, která před tím vydrancovala nedaleký hostinec, se usadila přímo v areálu mlýna, kde se na několik dní zastavila fronta. Kvůli opilosti vojáků Rudé armády zde padlo takřka bez odporu přes dvě stě z nich. Po skončení války v předtuše dalšího politického vývoje odešli Kaprálovi na koci roku 1946 do Indie, později do Spojených států. |
Ruský důstojník divoce hraje na balalajku, jako by se snažil přehlušit výbuchy granátů. Vojáky kosí střelba z kulometů. Jeden pěšák tluče pažbou pušky do drahého piana, pod nímž leží opilec s koněm rodiny Kaprálových, kterého si přivázal k noze.
"Proč jsi ho nenechal v maštali?" křičí na něj Aleš Kaprál. "Aby mi ho molodci neukradli," snaží se artikulovat ležící muž.
Všechno, co je cenné, Rusové balí do svých vojenských pytlů. Nějaká dívka zoufale křičí o pomoc a prosí, ať se slitují, vojáci toho nedbají a dál jí jeden po druhém znásilňují. Pod dřevěným schodištěm sténá rodící matka, která si myslela, že u Kaprálových bude v bezpečí a právě uprostřed válečné vřavy pocítila porodní bolesti.
Asi čtyřicet lidí včetně celé Kaprálovy rodiny se mačká v bunkru pro šest lidí. Trvá to celé tři dny a tři noci, dochází voda a potraviny.
"Byla tma. Slyšeli jsme výbuchy, kolem hvízdaly kulky. Tatínek s maminkou vybíhali ven do stárkova domku, kde nabírali vodu. Střídali se, protože si říkali, kdyby to některý z nich dostal, dětem zůstane ten druhý," vzpomíná jejich dcera Eva Kaprálová, která dnes žije v USA.
Její vzpomínky zaznamenali pro Příběhy 20. století skauti Michal Medek a Jiří Pospíšil. Kaprálovi totiž starý a zničený mlýn darovali Junáku, svazu českých skautů a skautek, který nyní shání peníze na opravy (více o mlýnu si můžete přečíst na www.kapraluvmlyn.cz).
Životní osudy své rodiny popsala krátce před smrtí paní Zdena Kaprálová v knize Zítra bude líp.
Příběhy 20. stoletíPříběh rodiny Kaprálových zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Repríza je v sobotu 3. září. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
