Františkův otec spoluvlastnil textilní továrnu "Lederer a Glaser" (dříve Getreuer). V letech 1936 až 1938 stačil František absolvovat dva první ročníky na obecné škole na Metelkově náměstí v Teplicích, pak se rodina přestěhovala do Prahy.
František LedererNarodil se 11. července 1930 v židovské rodině v Teplicích a měl o čtyři roky staršího bratra Jindřicha. Otec Richard pocházel z Kasejovic, matka Eliška (Elly), rozená Getreuerová, z Trnovan u Teplic. Doma mluvili česky. |
"Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec chtěl mermomocí zpátky, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách už nebude moc dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili," vzpomíná František Lederer.
Po německé okupaci v roce 1939 přicházelo jedno protižidovské opatření za druhým. A na podzim roku 1941 začala poslední fáze "konečného řešení židovské otázky" v Protektorátu Čechy a Morava - transporty do ghett a vyhlazovacích táborů na východě. Prvních pět transportů jelo do Lodže, další pak do Terezína.
Rodina Ledererových odjela již druhým (označeným "B") do ghetta v Litzmannstadtu, jak Němci přejmenovali Lodž. Nejprve museli čekat tři dny na zemi dřevěného domu na shromaždišti v pražských Holešovicích, do vlaku nastoupili na nedalekém nádraží Praha-Bubny. Bylo 21. října 1941.
"Cejna, cejne, sacharin orginejle!"
První měsíc v lodžském ghettu strávili Ledererovi společně s ostatními deportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali na zemi, na seně. Pak dostala každá rodina malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad a jedlo se, co se dalo:
Fotogalerie |
"Dala se koupit lebeda, špenát. Se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si to už přivezla s sebou z domova, nebo jestli to sehnala v ghettu. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem, přidala se nějaká mouka a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty… Sacharin prodávali na ulici polští Židé a vykřikovali svým dialektem: 'Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!', protože cukr se sehnat nedal.
V bytě ve Wolborské ulici žili Ledererovi pohromadě od listopadu 1941 do června 1942, kdy byli náhle rozděleni. "Pak najednou přijela nákladní auta, vzpomíná František. "Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!" Všechno dolů z těch bytů. Museli jsme nastoupit do těch aut a odvezli nás do věznice, která byla na kraji ghetta."
Po noci strávené v cele byli bratři František a Jindřich spolu s několika dalšími vyvedeni z cely a museli nastoupit do práce. Rodiče tehdy viděli naposledy - spolu s většinou internovaných byli Richard a Eliška Ledererovi odvezeni neznámo kam, pravděpodobně do vyhlazovacího tábora v Chelmnu.
Sám v ghettu Litzmannstadt
Bratři Ledererovi se ještě asi tři měsíce snažili přežít sami bez rodičů, ale pak se přihlásili do sirotčince "Burza". Jindřich Lederer tam po čtrnácti dnech zemřel kvůli zranění ve rvačce, dvanáctiletý František zůstal v ghettu zcela sám. Podporoval ho (především jídlem) bratr kontroverzního předsedy židovské správy ghetta Mordechaje Chaima Rumkowského.
František Lederer žil v sirotčinci Burza až do srpna roku 1944, kdy byl spolu s ostatními sirotky deportován do Osvětimi-Březinky. Podařilo se mu projít dvěma selekcemi, pak ho přesunuli do osvětimského "kmenového" tábora. Na ruce má dodnes vytetované číslo B-7636. Ve vyhlazovacím táboře se dožil osvobození, z rodiny přežil jako jediný.
Příběhy 20. stoletíOsudům Františka Lederera a také vzpomínkám dalších Židů z českých zemí bude věnován dokument z cyklu Příběhy 20. století. Uslyšíte v něm vyprávění Miloše Dobrého-Guta (deportován roku 1941 vůbec prvním transportem do Terezína), Jindřicha Feinberga (deportován jedním ze zvláštních transportů již v září 1941 z Brna do Minsku), Jany Dubové roz. Hellerové (deportována roku 1942 do Terezína). Poslouchejte Rádio Česko v neděli 16. října, krátce po 10. hodině. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
