Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Nemyslet na to, co je venku, říká pamětník pochodu smrti

  19:44aktualizováno  19:44
Na počátku 50. let spatřil František Wretzl v Pařížské v Praze u židovské synagogy v davu německých turistů důvěrně známou tvář: "Byl to gestapák s krycím jménem Gall, který mě v roce 1944 mučil šviháním přes varlata. Nebylo pochyb, že je to on," vypráví Wretzl, skaut s přezdívkou Baron. Portál iDNES.cz vám přináší pokračování příběhu válečného pamětníka.

František Wretzl dnes. V rukou drží své vězeňské číslo z koncetračního tábora. | foto: Paměť národa

František Wretzl, přezdívaný Baron, se rozhlížel, jestli není na blízku esenbák. Nechtěl, aby nacista utekl. Celá scéna připomínala americký film Maratónec. Židovka na ulici pozná válečného zločince, který týral a vraždil vězně v koncentračním táboře. Volá o pomoc a vraha nakonec zadrží. Tento film vznikl asi o dvacet let později.

"Ono bohatě, bohatě stačilo, že i on mě poznal," přiznal Wretzl. Gestapák prý zrudl ve tváři, začal se všelijak motat, bezradně otáčet a snažil se zmizet. Potom se ztratil někde v davu. "To bylo pro mne dostatečné zadostiučinění – měl strach, velký, opravdový strach," popisuje Wretzl, který přežil koncentráky Terezín a Flossenbürg.

Vracíme se nyní v čase k době, kdy se Wretzl sám udal nacistické policii, aby tak uchránil své blízké (o výslechu Františka Wretzla se dočtete více zde).

Gestapák Gall, se kterým se v padesátých letech opět náhodně setkal u pražské synagogy, byl jedním z milníků, které musel během druhé světové války překonat.

Snědli koš včetně proutí

Vzpomínky Františka Wretzla

Wretzlovy vzpomínky zaznamenali Junáci v rámci svého projektu Skautské století. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20 hodin v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Celý záznam vyprávění Františka Wertzla najdete na internetovém portálu Paměti národa. Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa.

O tom, že žije, se podařilo Wretzlovi dát vědět své matce až na konci roku 1944. Transportovali ho do pracovního tábora Lagenfeld patřícího do komplexu Flossenbürg. V továrně u vertikální vrtačky střídal nuceně nasazenou českou dívku. Oba riskovali život. Kdyby je dozorci přistihli, jak jí tajně předává moták s adresou své matky, čekal by je nepřísnější trest. Na pochod smrti nastoupil 13. dubna 1945.

Posti (od německého Posten – hlídky, pozn.) násilím shromáždili chůze schopné flossenbürgské vězně, uvádí se celkový počet přes 22 tisíc, a směřovali k protektorátním hranicím. Zdálky prý byly slyšet dunivé výstřely blížící se fronty. Vězni spali venku na zemi při pěti stupních Celsia. První jídlo dostali až po třech dnech - trochu kávy v Johanngeorgenstadt.

"Jednou dali posti rozkaz k zastavení a přišla žena s košíkem brambor. Mohlo v něm být tak deset kilo, těžko by ta žena unesla víc. Jenže, co to byl košík brambor pro tolik hladových lidí? Ta žena stačila akorát položit košík a utéct. Horda pruhovaných hladovců se k němu vrhla, posti křičeli a stříleli do vzduchu, ale marně. Celá situace netrvala déle než minutu. Když se všichni vrátili zpět k útvaru, na místě, kde stál před tím košík, nezbylo nic. Z toho košíku nezbyl ani proutek," vzpomíná Wretzl na chvíle, kdy mu šlo bezprostředně o život.

Fotogalerie

Ve chvíli rozruchu se Wretzlův přítel Ruda Blažej pokusil o útěk přes oranici: "Když esesák zpozoroval, co se stalo, ukrutně zařval a pustil se za nim. Běžel rychle drobnými kroky. Blažej, kterému bylo 48 let, byl menší, nechytil druhý dech a zastavil se. Post ho přivedl zpět k jednotce a začal ho bít. Bylo to přímo za našimi hlavami. Leželi jsme tam, přitlačeni k sobě, abychom se trochu zahřáli," vypráví Wretzl.

"To, co následovalo, bylo příšerné, jak vizuálně, tak akusticky. Trvalo to pro nás nepředstavitelně dlouho. Nakonec se ozval výstřel, to byl Blažej přímo za našimi hlavami zastřelen," píše v dosud nepublikovaných pamětech.

Myslet na to, co je venku, bylo smrtelné

Blažej prý chystal útěk už v táboře. Nedokázal přestat myslet na svou malou dceru, která zůstala sama. Podle Wretzla jej právě to nakonec stálo život: "Nesměl jste myslet na to, co je venku. To vás ničilo a přivedlo k bláznivým pokusům o útěk. Váš život se odehrával jen tam, kde jste byl. Musel jste přísně dodržovat všechna ponaučení, jinak jste nepřežil," vysvětluje skaut Wretzl.

Základní pravidla zněla: Nepít. Protože sama vězeňská strava byla převážně tekutá. Nesolit. Protože sůl je hygroskopická a drží tedy v těle vodu. Vodnatelnost byla v lágrech smrtící choroba. Neonanovat. Aby vězen neztrácel sílu.

Blažej sebral poslední síly k tomu, aby se dostal na svobodu. To nebyl případ jiného jeho přítele Janatky, který esesáka požádal o zastřelení.

Požádal o smrt, esesák mu vyhověl.

Velká letní soutež

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, Idnes.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisící korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Vše na www.pribehy20stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

Dvacetiletý Miloslav Janatka, kterého museli podepírat ostatní vězni, se prý zastavil, otočil se na nejbližšího esesáka a požádal ho, aby ho zastřelil: "Pamatuji si, že esesák, asi pětačtyřicetiletý snad nějaký táta od rodiny, mu jeho požadavek rozmlouval. Říkal mu, že půjdeme ještě tak dvacet minut, že si odpočine a ráno to bude lepší. Janatka ale trval na svém. V tu chvíli nás na kole dojel velitel tábora a ptal se, o co jde. Post mu to řekl a velitel odpověděl, ať ho hned zastřelí," popisuje Wretzl, který po válce pravdivou smrt svého přítele zatajil.

Stará paní Janatková, matka Miloslava Wretzla prosila, aby jí popsal synovy poslední chvíle. O jeho smrti lhal, protože skutečnost byla ještě děsivější. Míla měl prý nohy sedřené až na kost. Možná nechtěl, aby ostatní kvůli němu ztratili sílu. O této události svědčí i jiný někdejší vězeň, který tento pochod smrti přežil, Josef Jokl, který poznamenává, že Janatka těsně přes popravou zvolal: "Pozdravujte maminku."

Posti měli pod uniformou civilní šaty

Pochod smrti z Flossenbürgu až k české obci Doly, kde vězni strávili posední noc, trval zhruba čtrnáct dní. Ušli víc než 250 kilometrů a cestou zahynuly tisíce vězňů zastřelením nebo na celkové vyčerpání organismu.

Kus od Mariánských lázní zůstali stát v jakési protáhlé terénní vlně. Tam jim esesáci v uniformách, pod kterými skrývali civilní šaty, rozkázali zalehnout, jinak že budou střílet. Posti zmizeli za terénní vlnu, svlékli uniformy, zahodili zbraně a vmísili se mezi civilisty.

Autor:






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.