Tatínek jí umřel těsně před komunistickým pučem v roce 1948, rodina se ocitla bez živitele. Milena, skautka a sokolka z Chomutova, odložila své studijní plány na vysoké umělecké škole, a hned po maturitě v červnu 1952 šla fárat do uranových dolů, za slušné peníze.
"Do Jáchymova brali snad každého. Autobus od nás do Jáchymova jezdil každé ráno a já potřebovala peníze. Věděla jsem, že jsou tam političtí vězni, to věděl každý, ale co se tam s nimi děje, to byl šok," popisuje Milena Blatná své první zážitky z dolu Svornost. Chtěla do kanceláře, ale nakonec ji poslali pod povrch. Dostala místo kolektorky, přístroji kontrolovala, jestli vyvážená hlušina není výrazně radioaktivní a jestli se tudíž může vyvézt na haldu. Rodině vydělanými penězi výrazně pomohla a dokonce i něco našetřila.
Později fárala i na dalších vysoko položených šachtách, kde vězni trpěli především zimou. "Nikolaj byl propojen prudkými schody se šachtou, vězni museli chodit takovým koridorem. V zástupu kráčeli mladí i starší lidi. Když jsem viděla, jak ten bachař, mladý kluk a evidentně naprosto nevzdělaný a hrubý, když je stavěl do pozoru a zjišťoval, jestli nemají pod svým chatrným oděvem nastrkané noviny, to bylo opravdu hrozný, prostě šok, to bylo pro mladou holku opravdu hrůza až k pláči," popisuje Milena Blatná buzeraci dozorců. Té při cestě do zaměstnání muklové říkali "nikolajský autobus" - kráčeli těsně u sebe v zástupu svázaní řetězy, kdo upadl, toho dav táhnul po zemi až k šachtě.
Milena, tenkrát osmnáctiletá dívka, chtěla vězňům pomáhat, ale zpočátku se bála, že se jí budou vyptávat. "Co bylo pro ně snad nejhorší: všichni si mysleli, že už to brzo skončí. Já, co jsem přišla zvenku, jsem věděla, že jsou to jen plané naděje. Bláhově věřili, že by se při útěku mohli dostat pryč z republiky. Hranice byly už v té době neprodyšně zavřené. Ale nemůžete jim vzít poslední naději, to by někteří nepřežili," vypráví Milena Blatná.
StB jsem řekla: no a co, je to kousek chleba
Milena Blatná začala vězňům tajně vynášet dopisy a nosit jídlo. Nebylo to jednoduché, obě strany si musely věřit: "Bála jsem se, že mě někdo z nich udá kvůli nějakým pofidérním výhodám." Proto tajně navštěvovala jednu rodinu, která měla v Jáchymově tatínka. Byli to známí známých a teprve pak se okruh vězňů kolem ní postupně zvětšoval.
Jednou vězně načapali s chlebem, ostatní muklové ji stačili varovat, že jí udal. "Aspoň jsem věděla, na čem jsem. Když na mě nastoupili, bránila jsem se: 'No jo, donesla jsem mu kousek chleba, no a co? O co jde?' Strašili mě, že to budou kvalifikovat jako napomáhání k útěku. Dali mi na rozmyšlenou tři dny, jestli s nimi budu spolupracovat a že se ten delikt dá smazat. Věděla jsem, že se podobné věci děly i za války a lidé si jedním podpisem zkazili život. Měla jsem strach, že jim nedokážu říct ne, ale když jsem nakonec odmítla, vyšetřovatel mi k mé radosti sdělil, že mám štěstí, že mluvil s panem velitelem, a že se na to zapomene."
Na prvního máje dostala pusu v důlních dílnách
S Jiřím Blatným se Milena seznámila několik set metrů pod povrchem. Poprvé si ho spletla s dozorcem. Vězni se od hlídačů rozlišovali typem osvětlení. Nosili karbidku, dozorci elektrické lampy. "Měl elektrickou lampu a já mu odsekávala, jako bych mluvila s policajtem. Valný dojem jsem na něj neudělala," vzpomíná na první setkání se svým budoucím manželem.
Po několika týdnech se zase potkali. "Tentokrát byl holohlavý s karbidkou a všechno jsme si vysvětlili. Napsal mi dopis a já jemu také. Byla to vlastně dlouho jen dopisová láska," vypráví Milena Blatná se slzami v očích. Manžel jí zemřel v roce 2003.
Nebýt prý jeho nejbližších přátel - spoluvězňů, asi by se jejich vzájemná láska těžko naplnila. Kontakt v dolech měli civilní zaměstnanci velmi omezený. "Dva měsíce jsme se viděli sem tam. Koukal na mě a já na něj. Z toho pohledu si říkáte, že tam snad nějaký zájem asi je. Jenomže, to víte, člověk tomu pořád tak nějak nevěří. Potom našli u toho vězně chleba a já myslela, že mě zavřou a už se nikdy neuvidíme. I k němu se se to dostalo. Na prvního máje jsem odcházela z noční směny a oni přišli na ranní směnu. Já jsem něco nesla do dílny, kde jsme se potkali. Přitočil se ke mně a dal mi první pusu," vypráví Milena.
Příběhy 20. stoletíPříběh Mileny Blatné zmapovali lidé z Post Bellum, www.postbellum.cz. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
Jiří napsal o své nečekané známosti moták rodičům, prosil je, aby s Milenou udržovali kontakt. Hrozilo, že vězně kdykoliv odvezou do jiného lágru. "Nemohli jsme pracovat spolu. Byli mezi námi neustále hlídači nebo uzavřený oddělující prostor. Vašek, mašinkář, který mi nosil jeho dopisy, ho zavolal na patro, že je tam rozbitá mašinka, že je potřeba, aby ji Jirka spravil. A to byly naše chvíle," vypráví Milena.
Jejich milostný vztah se prý rozvíjel pomalu a nesměle, Jiří Blatný měl před sebou ještě jedenáct roků, které vyfasoval za údajnou velezradu a špionáž. Spolupracoval s protikomunistickou odbojovou skupinou vysokoškoláků Tábor. Ta se proslavila tím, že uloupila z vysoké školy kádrové posudky a spálila je.
Milenu Blatnou v roce 1954 z jáchymovských dolů propustili. Odešla studovat vysokou školu ekonomickou. Jen velmi vzácně mohla svému milému posílat dopisy. Milena, rozená Hypšová, se za Jiřího Blatného provdala v roce 1958, bezprostředně po jeho propuštění z vězení. Vychovali spolu dvě děti a dočkali se pěti vnoučat. Její muž nesměl studovat ani pracovat jinde než v dělnických profesích, do důchodu opravoval tramvaje v dopravních podnicích.
