Z vězení by vyšla naše Amélie unavená, šedivá, s nervy nadranc. Děti by už mít nemohla. Film podle skutečného příběhu Jiřiny Jelínkové by dojal až k slzám.
Dnes žije Jiřina Jelínková osaměle v činžáku ve Slezské Ostravě, v jehož sklepení mívala po propuštění z vězení malý pokojík. Obývala ho i s manželem. Žije v místech, kde prožila větší část svého života. Chodila tady do školy, pracovala v dolech, byla tu zavřená.
Příběhy 20. stoletíVzpomínky Jiřiny Jelínkové natočili lidé z Post Bellum. V neděli odvysílá dokument Příběhy 20. století Český rozhlas Plus ve 20:00. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21:00. Archiv rozhlasových Příběhů najdete zde. Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jejich práci. |
Špatně dýchá. V dospívání prošla tuberkulózou a dnes trpí astmatem. Chodí o berlích, takže z bytu prakticky nevychází. Ze čtvrtého patra z okna sleduje, jak se svět mění.
„Pamatuji, jak jsme na podzim na polích za městem sbírali brambory, dělali jsme si ohníčky. Do hrnců s poklicemi jsme naházeli brambory a bůček, ovázali drátem poklici a pekli. Nic tak dobrého jsem nejedla. O nedělích jsme chodili pěšky s tatínkem, maminkou a sestrou za dědečkem a babičkou. Dneska už je svět jiný. Tenkrát rodiny držely pospolu,“ povzdechla si Jiřina, kterou navštěvují její milované neteře. Jejich fotky má za sklem vitríny.
Většinu času je sama. Její manžel Eduard zemřel před několika lety. „Nestěžuju si, umím být sama. Naučila jsme se to z kriminálu. Víte, kolik měsíců jsem byla sama? To byste si taky zvykl.“
Za války chtěla tancovat
Jiřina z hloubi srdce nenáviděla nacisty. Když 14. března 1939 překročila československé hranice ve Slezsku 8. pěší divize doprovozená motorizovaným oddílem SS, celkem 350 tisíc německých vojáků, těšila se patnáctiletá Jiřina na svůj velký den. Uprosila rodiče, aby ji s kamarádkami pustili na první tancovačku: „Josefskou tancovačku kvůli okupaci zrušili. Jak já nacisty nenáviděla!“ vypráví zasněně Jiřina. Až za dva měsíce, na prvního máje, se políbila s klukem pod rozkvetlou švestkou, z čehož učinila barvitou příhodu. Tou pak v kriminále škádlila své spoluvězeňkyně, prostitutky a jeptišky.
Za druhé světové války její tatínek, legionář a sokol, vykutal před domem příkop. V srpnu 1944 při spojeneckém bombardování, kdy zahynulo v Ostravě přes pět set civilistů, se celá rodina ukryla do této díry. „Byl to spíš takový hrob. Tatínek tam zařídil dřevěné lavičky, přivřeli jsme víko nad sebou. Vždycky nás chtěl mít po kupě. Všichni jsme přežili. Bomba dopadla na dům vedle,“ popisuje Jelínková.
Jiřina Jelínková v roce 1974
Na válku vzpomíná jako na své „mléčné“ období. Měla nastoupit na nucené práce do německé zbrojovky, ale při povinné lékařské prohlídce jí doktor objevil tuberkulózu v raném stádiu. „Vlastně mě Hitler zachránil. Babička říkala, že mi pomůže mléko. Tak jsme pořídili kozu, která byla tedy spíš na hraní. Neustále jsem pila její mléko,“ popisuje žena, která se vyléčila a nemusela do Jevíčka, do hrůzou opředené léčebny.
Její otec František Chovanec prý na Ostravsku organizoval „cosi“ protinacistického. „Já se na to tatínka neptala. Vím, že ho zatklo gestapo. Po 14 dnech ho propustili, ale přestaly mu pracovat ledviny, takže hned potom umřel,“ popisuje smutnou událost v rodině. Její otec zemřel ve druhé půlce května 1945, kdy se svět radoval z konce světové války.
Jiřina se v té době už vodila za ruku s Edou, policistou z místního oddělení cizinecké policie. Seznámili se během války v ostravském kulturním domě, kde se pořádala burza známek. Jiřina chtěla koupit aršík pro tatínka. Známky však byly jen zástěrkou, aby si vybrala kluka, pohledného Eduarda Jelínka. „Holky se smály, že jsem Edu ulovila na známky. No, je to vlastně pravda,“ usmívá se Jiřina.
Soutěž Příběhy 20. století se prodlužuje
Druhý ročník dokumentaristické soutěže Příběhy 20. století jsme na vaše prosby prodloužili až do 20. října! Natočte vyprávění pamětníka a přihlaste se na www.pribehy20stoleti.cz. Vyhrát může deset lidí. Nejvyšší cena je 50 tisíc korun a profesionální novinářská smlouva. Soutěž pořádají Post Bellum a Pant. |
Na konci války nastoupila do zaměstnání. Přijali ji na důl IDA v Heřmanicích, později přejmenovaný na „Generalissimus Stalin“, do oddělení osobních spisů. Většina zaměstnanců musela touto kanceláří projít. V roce 1948 se vdala za Edu, který odmítl vstoupit do KSČ. „Ať mi nikdo neříká, že musel vstoupit do strany. Takové kecy! Mého manžela nejdříve povýšili, ale pak mu dali přihlášku ke komunistům. Nepodepsal. Vyhodili ho hned v březnu 1948, oddělení přebírala StB. Nastoupil k lopatě,“ čílí se.
I u ní v práci se po roce 1948 všechno změnilo. Jako „kádrovačka“ měla přehled, jací lidé nastupují na směny. Od roku 1950 už převažovali političtí vězni. Zoufalí, zubožení a vděční za jakékoliv přátelské gesto. Jiřině jich bylo líto. „Když jsem je viděla, musela jsem něco udělat. Přebírala jsem od nich tajně motáky, sem tam jsem jim přinesla balíček. Můžu vám říct, že dopis, který nebyl cenzurovaný, vězni udělal opravdovou radost. Nepsalo se v něm, jak si uvědomují svůj zločin proti lidově-demokratickému zřízení, že vědí, proč sedí, ale co skutečně cítí. I jejich rodiny, manželky a děti jim psaly, co jim opravdu chtěly říct. To je pro zavřeného člověka strašně cenné,“ popisuje Jiřina své pocity.
„Když jsem chodila za jejich rodinami, vystupovala jsem pod jménem Olga Černá. Těch vězňů mi bylo líto,“ dodává žena, která dopisy, balíčky s jídlem a cigaretami, mapu a falešné doklady propašovala i vězni Miloši Krejčímu. Toho v roce 1947 odsoudil brněnský krajský soud podle retribučních zákonů na sedmnáct let vězení za údajnou kolaboraci s nacisty. Krejčí z dolu utekl a přešel hranice do Vídně.
Smála se. Myslela, že je to omyl.
V září 1951 kráčela Jiřina v davu na pražském Wilsonově (dnes Hlavním) nádraží, tenkrát pohledná sedmadvacetiletá blonďatá dívka na podpatcích s kabelkou. Přistoupili k ní dva pánové, ukázali odznak StB, zkroutili jí ruku a nasadili pouta. Nádraží se rychle vyprázdnilo. Jiřina Jelínková se smála, že je to nějaký omyl, že je z Ostravy a má tady pracovní jednání. Když začali být estébáci agresivní, prosila je, aby se chovali slušně, že je těhotná.
Odvezli ji do jakéhosi sklepení. Přinesli jí ručník. „Já hloupá! Poprosila jsem ještě o mýdlo, myslela jsem, že se osprchuju. Kdepak. Ručníkem jsem si měla zavázat oči.“ Vedli ji na výslech, který trval prakticky nepřetržitě pět dní a nocí. „Po několika dnech jste na dně. Zmatení, blábolíte, nevíte, co říkáte. Nemlátili mě, ale to nespaní! Neustále chodíte, stojíte, křičí na vás. Po pěti dnech jsem se zhroutila. Myslela jsem si, že jsem se počůrala, ale byla to krev. Na záchodě, kam mě odvedla ta čůza, jsem potratila.“
Jiřiny se pražští estébáci kvůli jejímu zdravotnímu stavu chtěli rychle zbavit, transportovali ji do Ostravy. Stále krvácela. Ve věznici ji prohlédl praktický lékař, nikoliv gynekolog: „Skoro měsíc jsem krvácela. Prosila je, že musím za doktorem. Ale tenhle doktor se na mě ani nepodíval, předepsal mi nějaké kapky,“ popisuje nejhorší chvíle v životě.
Její Eda měl oči padlé laně
Eduard po pěti dnech obdržel telegram, že se jeho žena zdrží na služební cestě. Když se vracel z práce, na ulici ho zatkla tajná policie. Netušil, co se děje. Na výslech ho vedli chodbou, kdy viděl věšák s kabátem Jiřiny. Teprve v tu chvíli si uvědomil, co se stalo. Okamžitě prohlásil, že za vše může on, vše organizoval a jeho těhotná žena o ničem nevěděla. Ať ji tedy okamžitě propustí.
Státní bezpečnost před ním tajila, že jeho nenarozené dítě zemřelo. Se ženou se uviděli až po půl roce před soudem. „Na ty jeho oči nikdy nezapomenu. Raněná srna. Myslel, že budu kulatá, v osmém měsíci, ale já vážila čtyřiapadesát kilo. Teprve tam mu došlo, že jsem potratila,“ vypráví kolísavým hlasem Jiřina, která u soudu dostala dvanáct, její manžel za napomáhání k velezradě pět let.
Knížečka vyrobená paní Jelínkovou z tuby od zubní pasty ve vězení v Pardubicích.
Výrobky z rozmlámaného zubního kartáčku vyrobené Jiřinou Jelínkovou ve věznici v Pardubicích
Soud navíc rozhodl o ztrátě jmění. „O všechno nás okradli! O byt, vybavení, i peníze. Měli jsme něco naspořeného, asi sto tisíc. Estébáci mě přivezli do bytu, musela jsem jim dát všechny schované peníze. Manžel, když ho propustili, sehnal jen sklepní pokoj tady v tomto domě. Měl gauč, stůl a věšák s jedním pracovním oblečením a pracovní boty. Skříň jsme pak dlouho nepotřebovali, neměli jsme si do ní co dát.“
Jiřina odpykala většinu trestu v ženské věznici v Pardubicích mezi jeptiškami a prostitutkami, se kterými vytvořily „domácnost“. Tak nazývaly svojí světnici, kde většinu času recitovaly básně, vyprávěly si, lámaly zubní kartáčky, brousily je, lepily, umělohmotné tuby od pasty vyrovnávaly, vyřezávaly a vyráběly z nich nejroztodivnější dárky.
„To bylo pro holky, které měly děti. Aby když je navštíví, jim mohly udělat radost,“ ukazuje Jiřina dosud uschované pozoruhodné šperky, prostírání, botičky vyrobené z neroztodivnějších předmětů, které vyhazujeme, například z pecky od broskve. „To je jasné. Ženská si vždycky najde, jak se zabavit a jak se ozdobit,“ směje se Jiřina, která každý rok žádala o předčasné propuštění.
Šestkrát jí ho zamítli. „Jelínková! Tak zase vám ho zamítli, tak zase příští rok! Takhle mi to oznámili. Do mě vjel vztek. Zařvala jsem, že pro ně je rok nic, na jaře nasadí kachnu, vykrmí a za rok jí sežerou, ale já chci dítě!“ popisuje scény, za které obvykle putovala do korekce.
Jiřinu Jelínkovou propustili po sedmi letech v říjnu 1959, když jí táhlo na pětatřicátý rok. Svého manžela našla v nemocnici, šedivého upracovaného dělníka, na kterého cosi na stavbě spadlo. Sama se cítila unavená a stará. Doktor ji varoval, že by dítě kvůli fyzickému a psychickému stavu už mít rozhodně neměla.
S manželem zůstali spolu víc než šedesát let. Děti neměli. Do důchodu pracovala ve skladu zdravotnického materiálu v jednom ostravském podniku. „Víte, já jsem měla v životě jedno ohromné štěstí. Potkala jsem muže, který mě měl opravdu rád,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa Jiřina Jelínková.
