Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: "Gusta" Havel vzpomíná na hokej pod tlakem režimu

  18:04aktualizováno  18:04
Legendární sparťanský hokejista Jan "Gusta" Havel zažil euforii roku 1969. Naši hokejisté na slavném hokejovém turnaji dvakrát porazili Sovětský svaz a aspoň trochu se mu pomstili za srpovou okupaci z předcházejícího roku.

Jan "Gusta" Havel dnes. | foto: Post Bellum

Jan Havel se narodil roku 1942 v Kolíně, vyrůstal v nedaleké vesnici Pašinka. Na stejnojmenném rybníku za obcí v pěti letech obul šlajfky a opřel se o hokejovou hůl, kterou mu pořídil otec:

"Táta mi chtěl ukázat, jak se mám odrážet. Na rybníku byly nějaké kamínky či co, zadrhl se a skončil na břichu u stavidla. Mě to děsně bavilo," vzpomíná Jan Havel na hokejové začátky a otce automechanika, později ředitele autodílen a přesvědčeného komunistu. Prý mu nevěřil, když mu vyprávěl, co viděl v Rusku a v západních zemích, když jezdil na turnaje s národním týmem.

"Táta byl komunista – vůl. Promiň tato, už mě neslyšíš. Ale já ti to říkal, už když jsi byl na živu," obrací oči k nebi Havel. "Tady kolem staví komunisti baráky, a ty doma neopravíš ani střechu. A přitom jsi ředitel! Když jsem mu vyprávěl, jak jsou v Rusku chudí, tak se hrozně rozčiloval, že jsou to nesmysly, že tam přece mají všechno!," vzpomíná Havel na otce. Jeho maminka pracovala ve státním statku.

Král střelců na vojně

V deseti letech se tajně - rodičům nic neřekl – vypravil se šesti kamarády na nábor do mládežnického hokejového klubu Kolín Tatra. Přijali ho s jedním kamarádem, ostatní měli smůlu. Otec ho v jeho dětském snu podporoval, mamince musel slíbit, že nezamešká učení. Dokončil průmyslovku, vyučil se automechanikem. Když nastupoval na povinnou vojenskou službu, hrál tento vzrůstem malý a podsaditý hokejista první ligu.

"Jenomže jsem neprošel kvalifikací a poslali mě do Dukly Litoměřice. Pak jsem se stal Králem střelců a druhý rok vojny jsem už hrál za ligovou Duklu Jihlava," konstatuje pyšně Havel, který si myslí, že dnešním mládežníkům v hokeji chybí vojenská disciplína. "Nechci říkat, že všichni, ale dnešní kluci jsou prostě z jiného těsta. Jsou zvyklí, že jim maminka všechno zařídí. O výstroj se nestarají. To my jsme museli panečku skládat všechno pěkně do komínků. Na vojně vás učili samostatnosti, to těm dnešním strašně chybí," stěžuje si Havel, který se dva roky 1959-1961 kromě tréninků učil i pochodovat, salutovat a odříkávat fráze z politicko-osvětové přípravy.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Jana Havla natočili lidé z Post Bellum novou filmovou technikou Eye Direct inspirovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem. Na tomto cyklu spolupracuje Post Bellum s Českou televizí. V neděli osud Jana Havla odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu naladíte příští sobotu na Radiožurnálu v 21h.

Pakliže je vám Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa  a drobnými penězi pomozte jejich práci.

Havel vzpomíná na útvarového "šikanovatele", politruka Vika: "To jméno asi znáte, ne? To byl ten, co se přihlásil, že půjčil peníze Grossovi. Strašně nás tenkrát na vojně buzeroval. Potkali jsme ho na náměstí před kasárnami, už jsme měli asi týden do konce vojny, a byli jsme pěkně napařený. On byl v civilu a začal na nás řvát. My jsme dělali, že ho neznáme. Standa mu řekl:  'Co tady řvete?! Ukažte nám svoje doklady.' Vzal mu je a hodil do kastlíku na poště. Celou noc tam musel Vik stát, až mu ji ráno otevřou. My jsme pak skončili v base, ale za pár dní nás z toho dostal náš velitel Pitner," směje se Havel, který po vojně nastoupil do Sparty.

Každý den v šest ráno docházel do továrny ČKD, kde leštil a řezal okrasné lišty na lokomotivy, v podvečer šel na tréning: "Nikoho nezajímalo, že jsme hodně unavení. Do práce jsme museli. Večer zápas, do postele jste se dostali hodně v noci a ráno na šestou do fabriky. To se nedalo vydržet, tak jsme stávkovali."

Stávka hokejistů

V roce 1965 se hrál sledovaný zápas Sparta vs. Kometa Brno. Nešlo sehnat lístky, všech 17 200 diváků zaplnilo hokejový sparťanský stadion ve Fučíkárně, jak se říkalo Výstavišti. V den zápasu v 15 hodin se hokejisti sešli v nedalekém hotelu, kde měli připravenou housku se salámem a čaj. Procházkou přes Stromovku vyráželi do haly na zápas.

"Schválně jsme se courali, aby nás doprovázející funkcionáři předešli. U stadionu bývala malá hospůdka, kam jsme si sedli a bafuňářům jsme vzkázali, že nehrajeme, jestli budeme muset chodit do práce. První šel vyjednávat, myslím, Petr Lindauer. Předsedové, jednatelé i trenér Gut tam stáli přimražení. Vzkázali nám, že jestli do patnácti minut nenastoupíme, s hokejem jsme skončili. My jsme nepovolili. Po druhý jsem poslal Frantu Tikala. Vrátil se, že je to dohodnutý. Od té doby jsme nemuseli chodit do práce," pochvaluje si Havel.

Těsně před utkáním za hráči do kabiny přišel jejich trenér Karel Gut, že nejspíš vědí o taktice všechno, a že jim tedy k zápasu nic říkat nebude. Sparťané se vyhecovali, přesto první třetinu prohráli 3:0. "No to víte, že jsme si nadávali. Byli jsme pod obrovským tlakem. Ty nadávky si neumíte představit. Další třetinu jsme srovnali a a pak i vyhrávali 4:3. Zápas skončil, jestli si pamatuju, remízou 5:5," vzpomíná Jan Havel, který od té doby nemusel do fabriky, a dál bral plat dělníka z ČKD.

Vodka v chráničích

Hokejisté Sparty ČKD brali měsíční mzdu 2 200 Kčs, kdo měl ženu a děti 2 700 Kč, když se vítězilo, 3 200 Kč. To představovalo dvojnásobek tehdejšího průměrného platu, srovnatelný s horníky, tehdejší platovou elitou národa. Hráči navíc dostávali na výjezdy do zahraničí kapesné 400 Kčs na osobní útratu za oblečení a dárky pro rodiny. Ve Švédsku nebo v západním Německu hokejisté prodávali vodku.

"To bylo naše zboží, které jsme vyváželi ven. Fasovali jsme pět marek na den. Takže jste si koupil maximálně košili nebo boty. Kožich stál sto marek a na to už jste neměl. Tady jsme za 15 nebo 25 korun nakoupili lahvičky vodky, buď Pražskou nebo Stoličnou. Do bagáže, mezi chrániče, do rukavic, aby se vám nerozbily, pět až deset lahviček. Ve Švédsku vodku sháněli. V Rusku byla zase poptávka po bavlněných hadrech. Tak třeba šálu jsem tam prodal za dvacet rublů! A za to jsem tam pořídil deset vodek. Ve Švédsku jsem za jednu láhev inkasoval 25 švédských korun, což už byl balík. Vozilo se i broušený sklo. Prostě jsme uměli kšeftovat," popisuje Jan Havel, který svojí brašnu na váze naloženou alkoholem nadzvedával, aby neplatil vysoké clo. Jednou je prý chytli.

Celé mužstvo do zahraničí převáželo osmdesát lahví vodky. "Z toho byl velký průšvih, my ne, nás pokárali, ale vedení. Psalo se o tom i v novinách, ale v tom jsme nejeli jen my, ale i Košice, Budějovice, více oddílů."

Hokejisté bojovali proti sovětským tankům

První "politické" utkání sehrál Jan Havel v "nároďáku" v únoru 1968 na olympijských hrách ve francouzském Grenoblu. V Československu komunisté nesměle debatovali o reformách, o socialismu "s lidskou tváří". Blížilo se slavné Pražské jaro 1968. 15. února nastoupil národní tým ČSSR proti sovětské "sborné". Československo v dramatickém závěru nakonec zvítězilo 5:4

"Rusové byli mašiny, všichni jsme věděli, že jsou vynikající hráči. Trénovali od rána do večera. Ale tady šlo ještě o něco víc. Hráli jsme za naši národní hrdost," vypráví Havel, který si s týmem přivezl stříbrnou medaili. V Československu se slavilo, ale zdaleka ne tolik, jako následující rok.

V srpnu 1968 obsadila vojska varšavské smlouvy Československo, tanky - podle Sovětů - přijely "na pomoc", zachránit nás proti fašistické kontrarevoluci. Sedm měsíců po invazi se znovu potkává československý národní tým ve složení: Augusta, Bednár, Černý, Dzurilla, Farda, Golonka, Horešovský, Hrbatý, bratři Holíkovi, Jiřík, Lacky, Klapač, Machač, Nedomannský, Pospíšil, Šefčík, Suchý a Jan Havel s hokejovými buldozery ze SSSR.

Původně se mistrovství světa mělo hrát v Praze, ale komunisté se obávali nepokojů. Světová hokejová federace turnaj přesunula do švédského Stockholmu: "To nám hrozně vadilo. Všichni z mužstva jsme věděli, do čeho jdeme. Rusákům ruce nepodáme. Ať už vyhrajeme nebo prohrajeme. V autobuse, když jsme jeli na letiště, jsme to řekli všichni společně," vzpomíná Havel.

Ve Švédsku se poprvé hrál šampionát na dvě kola. Během první hokejové bitvy se v hledišti rozkřičely stovky lidí, skandovaly hesla např. "Ať žije Československo!". Diváci zdvihali transparenty: "Rusové bu bu bu, dostanete na hubu!" "Vy nám tanky, my vám branky!", "My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a Srpen jim oplatíme!".

Jak porazit sovětskou mašinu

Taktika hráčů spočívala v tvrdosti: první třetinu hrát co nejvíc silou, protáhnout ji co nejdéle, soupeře unavit a rozhodit. "Pakliže bychom nezvítězili, dohodli jsme se, že sovětský tým na ledě aspoň pořádně ztřískáme," říkal v jednom televizním dokumentu bývalý hokejový reprezentant Oldřich Machač. Čechoslováci zvítězili 2:0.

Soutež

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, dále iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT pořádají soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisící korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Soutěž trvá do 5. října. Vše na www.pribehy20stoleti.cz.

"Ruku jsme jim fakt nepodali. Odjeli jsme do kabiny. Trenér pak novinářům říkal, že u nás je zvykem, že ruku podává poražený. No, ale my jsme na tom byli domluvení. V kabině jsme se dozvěděli, že to nikdo doma neviděl, československá televize to střihla," popisuje Havel, který si s dalšími čtyřmi hráči na další utkání na dresu přelepili sovětskou hvězdu nad čs. lvíčkem. V tomto ovšem mužstvo nebylo jednotné. "Došlo, jak se říká na lámání chleba. Já to nikomu nevyčítám, každý měl svoje svědomí. Každého jsme se zeptali, co udělá."

Týden po prvním zápase pokračovalo hokejové zápolení druhým daleko dramatičtějším utkáním. Nikdo před tím Rusy neporazil dvakrát za sebou. Celý západní svět i východní blok s napětím sledoval devatenáctičlenný čs. tým. Po první třetině naši vedli dva nula, ve druhé třetině Sověti srovnali. V závěrečné části vstřelil gól nejprve Josef Horešovský a poté v 51 minutě Jaroslav Holík. Skóre 4:2 vypadalo nadějně. Dvě minuty před koncem dokázal sovětský hráč Ragulin snížit. Čechoslováci zvítězili 4:3.

V Československu vypukly nevídané spontánní pouliční oslavy, které se záhy proměnily v protisovětské demonstrace. Hráči se zatím na hotelu radovali domnívajíce se, že si odvezou ze šampionátu zlatou medaili. Nejlepší mužstva: ČSSR, Švédsko a Rusko, skončily v bodování patovou situací, všichni se 16 body. Před turnajem hráčům organizátoři oznámili, že bude rozhodovat skóre tří mužstev, které hráli o titul. Nakonec rozhodlo celkové skóre. Čechoslováci si odvezli bronzové.

"Tři hodiny před předáváním medaile jsme si mysleli, že jsme zlatí! Upřímně řeknu, že jsme byli zklamaní. Když jsme stali vedle sebe s Honzou Souškou, koukli jsme na sebe a říká mi: ´Ty vado! Tak my jsme teda skončili jako třetí?!´ Úplně jsme z toho ztvrdli," popisuje Jan Havel švédské příkoří, které bylo bohatě vyváženo slávou doma. Kam přijeli, lidé je plácali po zádech a děkovali jim. Přes hranice je celníci jen zdravili, nebo se dožadovali podpisů.

Útok na Aeroflot

Těsně po slavném vítězství se na Václavském náměstí v noci z 28. na 29. března strhla mela. K domu č. 11 nechala StB navézt hromadu dlažebních kostek. Skupina jejích spolupracovníků – provokatérů, ke kterým se přidali rozvášnění demonstranti, metali kostky do výlohy kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot. KGB incident vyšetřila, následně Sověti požadovali vysvětlení, jak to, že nedokáží čs. bezpečnostní služby ochránit své spoluobčany před teroristy.

Chyba byla prý na straně reformních komunistů kolem Dubčeka. 17. dubna je na zasedání ÚV KSČ zvolen nový tajemník stojící v čele tzv. "realistů" Gustav Husák. V následujících měsících a letech z KSČ vyhazují nebo odcházejí tisíce lidí. Záhy vstupuje v platnost tzv. pendrekový zákon zpřísňující tresty za protikomunistické projevy. Ve všech podnicích začínají prověrky.

Kdo nezpytuje svědomí nad svými "pomýlenými" názory v letech 1968 a 1969, nevyjádří souhlas se sovětskou okupací, je buď vyhozen, nebo končí v kariéře. Začíná další temné období naší moderní historie tzv. normalizace. 28. dubna 1976 přijali od prezidenta Gustava Husáka Řád práce "za zásluhy o budování státu a jeho hospodářský, politický, sociální a kulturní rozvoj" tři hráči z mužstva: Oldřich Machač, František Pospíšil a Jiří Holík.

Autor:


Témata: Okupace




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.