Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Dívka z Jičína prožila svoji první lásku v ghettu

  17:49aktualizováno  17:49
Příběh Ireny Rackové nepotřebuje obsáhlejší úvod. Prošla tím nejhorším, co mohlo člověka ve 20. století potkat. Jako židovská dívka byla deportována do Terezína, pak do ghetta v Rize, přežila několik dalších lágrů i pochod smrti na konci války. Za nacismu byla zavražděna většina členů její šedesátičlenné širší rodiny.

Irena Racková na fotografii z roku 2009 | foto: Post Bellum

Když Irena Racková vzpomíná na lágry, kterými prošla za druhé světové války, mluví klidně a vyrovnaně. Jen občas se pozastaví v údivu nad vlastním příběhem - a řekne: "Můžu to vyprávět, ale nemůžete si to představit… Je to, jako bych mluvila o někom jiném." Patří k posledním pamětníkům Šóá, k posledním lidem, kteří byli deportováni nikoli do Osvětimi, ale do ghett na východě, v jejím případě do lotyšské Rigy.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Ireny Rackové zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli její vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20.00 v pořadu Příběhy 20. století. Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21 hodin. Pakliže je vám sdružení Post Bellum sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte jeho práci.

Irena se narodila se jako Poperová v července 1925 v Jičíně, kde žila s rodiči a dvěma staršími sestrami, Zdenkou a Hankou. Ve třiatřicátém se rodina přestěhovala do Brna. Po okupaci vyhodili Irenu na základě rasových zákonů z gymnázia, musela nastoupit do výrobny hraček, teprve tehdy se dozvěděla o svém židovském původu.

V roce 1940 zatklo gestapo Irenina otce, ředitele firmy vyrábějící ústřední topení: "Jeho sekretářka, Němka, si pověsila na zeď Hitlerův portrét. Otec řekl, že v jeho kanceláři nic takového viset nebude, a druhý den si pro něj přijeli." Pan Poper prožil rok ve vězení v Kounicových kolejích, pak ho odvezli do Osvětimi a zavraždili.  Jeho ženu a tři dcery deportovali do Terezína - a po krátkém čase (9. ledna 1942) do Rigy.

V rižském ghettu

V listopadu a v prosinci 1941 zavraždily různé nacistické jednotky přibližně 20 tisíc Židů z rižského ghetta (podrobnosti o holocaustu v Pobaltí najdete například zde). Vytvořil se tak prostor pro transporty z centrální Evropy. Ti, kdo s nimi přijeli (do léta 1942 celkem asi 60 000 lidí), byli většinou vražděni v nedalekém lese Bikernieki.

Terezínský transport dorazil na místo určení po čtyřdenní cestě vlakem, bez jídla a pítí: starší lidé byli ihned odděleni od práceschopných, ostatním přidělili českého (židovského) komandanta. Irena měla štěstí na lehčí práci, poslali ji do výrobny gázy na obvazy. Paní Poperová a její dcery si brzy osvojily pravidla tajného výměnného obchodu a díky tomu přežívaly – v místě, kde smrt hladem a vyčerpáním byla stejně běžná jako v dnešních časech rýma. Pomáhali jim i lotyšští Židé, kteří Poperovým navzdory zákazu vzájemného styku pašovali jídlo.

V ghettu se Irena poprvé zamilovala, do třiadvacetiletého Lotyše, který spolu s partyzány plánoval povstání. Přípravy překazil udavač: "… a Němci po tom udání nechali celou skupinu nastoupit, odvedli všechny na hřbitov a postříleli je. Mému příteli a dvěma dalším se podařilo utéct. Chytili ho u nás na dvoře, mučili, a pak ho zabili."

Fotogalerie

Irena s Hankou a matkou pracovaly pak na venkově v sušárně rašeliny (sestra Zdenka zůstala v Rize), po několika měsících je odvezli zpět a zpracovávaly dřevo a gumu v továrně Meteor. Když se roku 1944 přiblížili k městu Rusové, začala evakuace - a zbylí Židé byli většinou deportováni do koncentračního tábora Stutthof.

Tam už nás stříleli jako zajíce

Irena Racková-Poperová vzpomíná: "Stuthoff, to byl normální koncentrák. Dráty nabité elektřinou, strážní věže, z nichž nás esesáci mohli střílet jako zajíce, kdy se jim zachtělo… Dozorkyně nám dělaly bývalé prostitutky… V jednom kuse křičely a švihaly nás bičem." Irena dodnes neslyší na jedno ucho – dostala facku od SS-mana, protože se při apelu správně nepostavila do řady. Po ráně jí praskl jí bubínek.

Ve Stutthofu se už nepracovalo, přesto byli starší, nemocní a "práceneschopní" pravidelně posíláni do plynových komor. Ženám oholili hlavy, muži měli ve vlasech vyholený široký pruh, aby byli při eventuálním útěku snadno k poznání. Irenině mamince bylo už šestapadesát let, sestry jí tedy přibarvovaly tváře na červeno, aby vypadala zdravější. Zdeňku zakrátko odveleli na práci mimo tábor, dostala tyfus a zahynula.

Ostatní ženy nastoupily stodvacetikilometrový pochod smrti. Paní Poperovou vedly Irena s Hankou mezi sebou, podpíraly ji, a tak došly až do Sofienwaldu, kde pomáhaly na stavbě. Trpěly nejen hladem, ale i zimou, tiskly se k sobě v noci po dvojicích a trojicích, aby se aspoň trochu zahřály.

Irenu tehdy zachránil esesák, v němž se buď hnulo svědomí – nebo prostě nebyl přesvědčený nacista: "V Sofienwaldu jsme mimo jiné chodily uklízet kasárna SS. V koši byl jednou vyhozený chleba. Když jsem ho chtěla vzít, přišel ten esesák a začal na mě křičet, že kradu. Já řekla, že nekradu, ale že jsem chleba našla vyhozený, že pro mne je to dar... On mi ten chleba nechal, a potom chodil každý den do lágru a nosil mi další kus, jednou dokonce biskupský chlebíček z balíčku od svojí matky. Také mi donesl troje spodky a vojenské boty pro mámu."

Zanedlouho byly ženy přesunuty do dalšího lágru u Lauenburgu (dnešní Lebork), kde už nepracovaly a nedostávaly jídlo, jen občas slupky od brambor. Končící nacismus měl zcela absurdní rysy: německá armáda se rozpadala a ustupovala, ale do poslední chvíle hnali vojáci a příslušníci SS polomrtvé Židy směrem od fronty, poslušni příkazům "konečného řešení židovské otázky".

Proč bychom se netěšili

Z dálky už se ozývala střelba, po polích chodily kolony vojáků. Opět se přiblížila fronta, a opět přišel pochod. "V noci nás nechali nastoupit v lese do řady a postavili se s puškami proti nám. Nemáte ponětí, co v takovou chvíli běží člověku hlavou. Já jsem si říkala, že nesmím padnout na zem dřív, než začnou střílet… A když už měli zacíleno, tak jeden komandant řekl, že jdeme dál...."

Soutěž

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, a spolu s nimi iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlásily velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

S několika dalšími se Irena, Hana a paní Poperová ztratily hlavní skupině. Schovaly se v jakési vesnici ve veliké stodole, plné zvířat a uprchlíků, mluvících rusky, německy, anglicky, česky... Ve stodole zůstaly do rána, a dožily se příchodu Rudé armády. Jeden ruský voják je ráno vyzval, ať si venku vezmou jídlo a jdou dál.

"Pamatuju si, že jsem šla po dvoře, překračovala jsem mrtvoly Němců s úplným klidem a zpívala si 'Proč bychom se netěšili...! Nejsem blázen, ale v té době jsem asi byla…“

Po složité a dlouhé pouti se matka a dcery Poperovy dostaly domů, do Brna. Z šedesátičlenné širší rodiny přežilo jen několik lidí. Přišly o veškerý majetek, zjistily, že Hančin předválečný český snoubenec se za okupace oženil a rodinu bezostyšně okradl. Pokud vás příběh Ireny Rackové a její rodiny zajímá a chtěli byste o něm vědět víc, poslouchejte v neděli večer Český rozhlas PLUS.

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Lidé před Pražským hradem protestovali proti Zemanovi a Babišovi. (17. října...
Česko není Zeman, nechceme za premiéra agenta, protestovali lidé u Hradu

Nesouhlas s politikou prezidenta Miloše Zemana a předsedy ANO Andreje Babiše byl hlavním tématem demonstrace s názvem Pánové, končíme!, která se v úterý večer...  celý článek

Iniciativa Pestrá strava bez chemie učí školáky, jak si připravit zdravou...
Přibývá obézních dětí. Kopírují stravovací návyky rodičů, varují odborníci

Každé čtvrté dítě má nadváhu, každé sedmé je obézní a každé čtvrté dítě ze sta je dokonce extrémně obézní. Za tuto nepříznivou statistiku může špatný životní...  celý článek

Na nákup vyrazí místní jedině s klíčem nebo čipem.
V Karviné uzavřeli blok domů v ghettu mřížemi, lidé chtějí být v bezpečí

Domy jednoho z vnitrobloků ve vyloučené lokalitě v Karviné obklopil plot a brány. Kdo tu nebydlí, ulicí G. Preissové už neprojde. Podle společnosti, která domy...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.