Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Příkoří dozorcům oplatili vtípky i zničením kanceláře

  17:27aktualizováno  17:27
Svědectví bývalých politických vězňů z komunistických lágrů většinou popisují příkoří, která museli snášet vězni od bachařů. Tentokrát však bývalí muklové vyprávějí o tom, jak to vězni dozorcům tresty a násilí opláceli. Jeden na ně narafičil past s lidskými výkaly, druhý rozmlátil veliteli věznice kancelář tak, že nezůstal kámen na kameni.

Václav Růžička a paní Kavalírová na vernisáži výstavy jedni z nás v únoru 2008. | foto: Post Bellum

Václav Růžička, kterého Státní bezpečnost zatkla v roce 1950 těsně před maturitou, za údajnou velezradu putoval na 13 let do lágru. Vypráví historku, jak na bachaře narafičil past s lidskými výkaly. Jiný bývalý politický vězeň Ota Rambousek vzpomíná na spoluvězně, který se zamkl s velitelem věznice v kanceláři. A než dozorci vylomili dveře, nezůstalo v místnosti nic, co by nerozmlátil. Portál iDNES.cz vám přináší další dokument organizace Post Bellum patřící do cyklu Příběhy 20. století.

Václav Růžička

se narodil v Kácově v rodině živnostníka. Během studií na střední škole v Kolíně byl v únoru 1950 těsně před maturitou zatčen a odsouzen k 13 letům do pracovních táborů na Jáchymovsku. Odpracoval si nakonec "jen" něco přes sedm let, na svobodu ho propustili v roce 1958. Po odchodu z vězení pracoval na různých pozicích ve stavebnictví. V roce 1968 ho propustili z místa vedoucího, přes známého si našel místo údržbáře na hradě Konopiště.

Václava Růžičku Státní bezpečnost zatkla v roce 1950 těsně před maturitou. Za údajnou velezradu putoval na 13 let do lágru. Většinu ze svého trestu strávil v jáchymovském ústředním táboře Nikolaj, odkud vězni každý den pochodovali na těžké práce do uranových dolů. Celou směnu tlačil vozíky, tzv. hunty, s uranovou hlušinou na haldu. Býval to prý oblíbený způsob útěků na svobodu. Vězni se schoulili do dřevěné bedny v huntu a nechali se zasypat.

Několika se tak podařilo prchnout: "Proto soudruzi zavedli namátkovou kontrolu. Ještě v podzemí zastavili hunt a dlouhou tyčí propichovali hlušinu, jestli se tam někdo neskrývá. Jednou se ozvala tupá rána do dřeva. Okamžitě poplach. Vozík obstoupila jednotka ozbrojená samopaly. Odklopili přední stěnu vozíku. Hlušina se vysypala a objevila se dřená bedna. Velitel zvolal: ´Vystupte s rukama nahoře!´ Nic se nestalo. Chvíli tam stali, až se našel odvážný esenbák, který pomalu odklopil víko bedny. Byla zdánlivě prázdná, uprostřed stál myslivecký klobouk. Protože byla tma, museli soudruzi poslat pro reflektory. Posvítili na klobouk a nadzvedli ho. A pod ním bylo hovno. Krásné hovno! Jak nám muklům bylo blaze! Ale co potom následovalo, to si neumíte představit," směje se Václav Růžička.

Nezůstal kámen na kameni

Za podobné žertíky na vězně čekala korekce. "Tma, zima, malé zamřížované okno, deka, 30 dkg chleba a vodová polévka jednou za den. Maximální sazba dvacet dní. Ale obcházeli to tak, že vás po dvaceti dnech vytáhli ven a hned vás strčili do vedlejší cely na dalších dvacet dní," popisoval v roce 2007 krátce před smrtí bývalý agent chodec Ota Rambousek, který dostal doživotí za špionáž.

Fotogalerie

Jeden z jeho spoluvězňů prý na trestních samovazbách strávil několik měsíců. Do korekce putoval obvykle za hrubost a odmlouvání dozorcům. Po několika samotkách chtěl vidět i sám velitel, jak tento hrubián zkrotl a nechal si ho přivést do své kanceláře. Tam tento na oko sklíčený mukl vstoupil se sklopenou hlavou.

"Odstrčil eskortu a honem rychle za sebou zamknul. Ocitl se v kanceláři s velitelem věznice. Na stěnách viseli Stalin, Gottwald. Jako Kyklop popadl plný uhlák a prásk! Přímo proti zdi na ty pajtáše. Pak vylomil kamna. Velitel jen vzlykal: ´Kristuša! Co to děláte?´ Jak už v tom byl, nepřestal! Chopil se pohrabáče od kamen. Na stole měl velitel sklo a pod ním fotografie manželky a dětí a koho dalšího. Střepy se rozlítly po celé místnosti. No, ten tam rozmlátil naprosto všechno, než bachaři vylomili dveře a zkroutili ho. Našli tam vyděšeného velitele a všude černý mour. Kluci to pak uklízeli celý den. Samozřejmě, že vězeň dostal od bachařů bubeníka a šel zpátky do korekce," uzavírá vězeňskou příhodu Ota Rambousek, který si odseděl 15 let vězení.

Ota Rambousek

se narodil 1923 v Praze a zemřel 3. června 2010. Napsal životopisný román Paměti lichoběžníka a první literárně vyprávěl příběh bratří Mašínů v knize Jenom ne strach. Ve svých 22 letech se zúčastnil boje o rozhlas během Pražského povstání v květnu 1945. Po roce 1948 odešel do exilu, kde vstoupil do služeb americké tajné služby CIC. Jako agent chodec se čtrnáctkrát vrátil do Československa se zpravodajskými úkoly. Při jedné akci v říjnu 1949 ho zradila spojka a zatkla ho Státní bezpečnost. U soudu dostal doživotí, i když mu hrozil trest smrti. Propustili ho v roce 1964. Po srpnové okupaci v roce 1968 podruhé emigroval.

O nic příjemnější než "bubeník" nebyl ani trest od spoluvězňů - "deka". Pakliže některý trestanec porušoval vnitřní nepsaná pravidla, ostatní zorganizovali trestní akci: přes dotyčného přehodili přikrývku, aby nemohl identifikovat útočníky, a dostal výprask.

Práskače netolerujeme

Nejtěžším vězeňským prohřeškem bylo pochopitelně udavačství. Bachaři odměňovali informátory poukázkami do kantýny, kde si vězeň mohl skromně nakoupit. Často se práskači takto sami prozradili. Před těmito konfidenty si ostatní dávali pozor. Ukrývali motáky, knížky a věznění kněží bible, které jim nejčastěji pašovali civilní zaměstnanci v dolech.

Katolický laik Václav Vaško, někdejší politický vězeň, který ve vězení předstíral, že je vysvěcený kněz, aby byl zařazen do kněžského oddělení, dva roky před smrtí o trestech vyprávěl. "Měli jsme tam udavače pátera Ungra. Na kněžském oddělení jsme vedli diskuzi, co s ním? A františkán Bárta povídá: ´Dáme mu deku!´ Pan biskup Otčenášek na to: ´Ale to nejde. Jsme přeci kněží.´ Stalo se, že nám nevydali oběd na cely, a tak jsme šli ke kuchyni, kde už byla fronta ostatních vězňů. Unger nerespektoval, že tam byli někteří z jiných cel dřív. Trval na tom, aby mu oběd vydali přednostně. To byla veliká příležitost. My tam stojíme a Unger dostal facku. Hned se za nás schovával. Jenomže kněžské oddělení se rozestoupilo a nechalo ho zfackovat. Jediný, kdo se ho chtěl zastat, byl pan biskup Otčenášek, ale my jste ho zadrželi, takže tu nakládačku nakonec přeci jen dostal," směje se Václav Vaško, který odseděl sedm let.

Příběhy 20. století

Příběhy Václava Růžičky, Oty Rambouska a Václava Vaška zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jejich vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20:00 h v pořadu Příběhy 20. století, v repríze Radiožurnál následující sobotu ve 21 h. (Zvukový archiv pořadu nalezne zde)

Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. Nově sledujte www.pribehy20stoleti.cz, kde můžete soutěžit o nejzajímavější příběh. Vyhrát můžete až 50 tisíc korun, smart phone a tablet. Partnerem velké prázdninové soutěže Příběhy 20. století je i iDNES.cz.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.