Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Když se vrátila domů, našla jen velký hřbitov

  18:59aktualizováno  18:59
Když Alexandra Gutinova slavila sedmnácté narozeniny, přepadli Němci Polsko. Byla jsem natolik pitomá a nezralá, že jsem byla ráda, že nebude škola, vzpomíná. Nemohla vědět, že příští roky prožije jako uprchlík na dlouhé hladové pouti, vyznačené městy Lodž, Varšava, Stanislavov, Stalingrad, Nižnij Tagil, Leningrad.

Alexandra Gutinova těsně po válce. | foto: Post Bellum

Alexandra bydlela většinu života v Čechách, narodila se však 1. září 1922 v židovské středostavovské rodině v polské Lodži. Otec Piotr Gutin pracoval jako účetní. Maminka Berta, povoláním zubní lékařka, pečovala o dvě dcery, Sašu a starší Geňu. Měli mnoho příbuzných, většinou věřících Židů. Piotr Gutin byl v širší rodině považován za "černou ovci" - nežil náboženským životem, své dcery vychovával v polské kultuře a v polském jazyce.

Alexandřini rodiče sledovali politické dění, poslouchali německý rozhlas, znali nacistický antisemitismus. Když Němci přepadli Polsko, byl Piotr Gutin přesvědčený, že rodinná situace je bezvýchodná: "Otec říkal: 'Němci určitě přijdou, a to bude náš konec, protože jsme Židé.' Věděl, co nás může čekat, nějak to předvídal. Shromáždil nás tehdy v kuchyni a řekl: 'Podívejte se, za pár dnů jsou tady… Tak s tím skončíme, pustíme plyn a bude konec.' A tehdy jsem já začala řvát, že chci žít, že jsem ještě nežila."

Příběhy 20. století

Příběhy 20. století o válečných osudech Alexandry Gutinové-Slačálkové a její rodiny můžete poslouchat v neděli 12. května v obvyklém čase, tedy krátce po 20 hodině na stanici ČRo-Plus. Pořad připravil Adam Drda, spolupracovala na něm Marta Edith Holečková.

Gutinovi se tedy vydali na útěk. Prozíravě, protože v Lodži, přejmenované na Litzmannstadt zřídili nacisté jedno z nejhorších ghett. Nejprve odešli do Varšavy, a pak zamířili dál, za příbuznými, přes tzv. zelenou hranici (tedy ilegálně) na sovětské území. Pro upřesnění je třeba dodat, že 17. září 1939 vpadl na základě tajného dodatku k paktu Ribbentrop-Molotov do východního Polska Sovětský svaz a připojil ho k Ukrajinské a Běloruské sovětské republice.

Přes řeku Bug

Zelenou hranici, oddělující německou a sovětskou sféru, přestavovala řeka Bug. Židovští uprchlíci před nacisty neměli na výběr: útěk na území SSSR byl jejich jedinou nadějí. Gutinovi se k řece dostávali jen obtížně, taxíkem, na povoze, pěšky. Neměli zavazadla, oblečení si nesli na sobě v několika vrstvách. "Řeku pokrýval led a sníh, a průvodce, který nám měl ukázat cestu, nás zavedl jen na břeh, dál, že prý nemůže. Šli jsme tedy sami, otec byl po operaci a těžce dýchal. A když jsme byli snad v polovině, najednou se objevili Rusové."

Ruská hlídka je zavedla do stavení, kde se tísnili další pochytaní uprchlíci - často pak končili v táborech gulagu, obviněni ze špionáže. Piotr Gutin měl jistou výhodu: mluvil několika jazyky (rusky, jidiš, německy, polsky) a začal Rusům tlumočit. Všechny zadržené pak sovětští vojáci vrátili zpátky na území, okupované Němci, jen Gutinovi směli pokračovat v cestě. Šťastně se dostali až k příbuzným v Nové Vsi u Białystoku.

Vladimirovka a Stalingrad

Alexandra se pak přestěhovala do internátní školy, kde složila maturitu a dostala doporučení k dalšímu studiu, rodiče odešli k jiným příbuzným do Stanislavova. Gutinovi unikli ruské razii proti "špiónům", během níž Sověti zatýkali uprchlíky z Polska a posílali je do lágrů na Východě. 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz – a rodina se znovu ocitla na útěku.

Gutinovi mířili do Charkova, ale Alexandra, která cestovala sama (jela ze školy v jiném městě) se ostatním ztratila: "Na všech sovětských nákladních vagonech, v nichž měli cestovat uprchlíci, bylo tehdy napsáno 'Charkov', protože právě tam chtěli všichni. Ale oni udělali takový podvod, ty vlaky vůbec nejely do Charkova. Najednou mi někdo říkal: 'Podívej se, Azovské moře.' … Seděla jsem, brečela, utírala jsem si slzy, měla jsem úplně černý obličej, protože to byly vagony po uhlí. Takhle jsme dojeli do Stalingradu."

Rodina Gutinova ve 20. letech v Lodži. Alexandra uprostřed.

Rodina Gutinova ve 20. letech v Lodži. Alexandra uprostřed.

Alexandra Gutinova v roce 2007

Alexandra Gutinova v roce 2007

Alexandře Gutinové se znovu podařilo setkat s rodinou, všichni pak žili v osadě Vladimirovka nedaleko Stalingradu. Byli však v těžké situaci, měli jen málo jídla a německá armáda stále postupovala. Piotr Gutin upadl do depresí a nakonec si vzal život. Alexandra s maminkou a nemocnou sestrou Geňou zůstaly odkázány jen na sebe a začalo být zřejmé, že budou muset znovu utíkat.

Velký hřbitov

"Jednou jsem stála v dlouhé frontě na chleba a najednou jsem slyšela zvuk. To bylo vlastně první německé letadlo nad Vladimirovkou. Německá letadla měla jiný zvuk než ruská. Já jsem poznala, že to je německé letadlo, ti lidé, kteří tam stáli, ještě nezažili německé bombardování, tak se na mě nevěřícně koukali. Když jsem slyšela, že se blíží nad nás, tak jsem z té fronty odešla, ještě za mnou lidi volali, že panikařím a zůstali v té frontě. A když jsem ušla pár kroků, tak se najednou zřítila bomba. Byla malá, ale jelikož tam byla rovina, kolem byly malé chalupy, tak v té frontě dost lidí zahynulo. Mě ta tlaková vlna položila na zem… Pamatuju se, že sousedka Ruska říkala, že mě asi otec chránil z nebe."

Popsat celou pouť rodiny Gutinovy na malém prostoru nelze. Matka a dvě dcery se dostaly až na Ural, poté do Kazachstánu a nakonec do Leningradu, kde Alexandra vystudovala. Do Lodže se po válce vrátila jako první z rodiny: "Když jsem přijela do mého rodného města, byli tam samí cizí lidé, nebyl tam nikdo z mé dřívější velké rodiny ani z přátel, většina jich zahynula. Vrátila jsem se na velký hřbitov." V roce 1952 se vdala a přestěhovala do Československa, zemřela nedávno v Praze.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.