Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběhy 20. století: Hokejoví mistři světa v dolech. KSČ potřebovala oběť

  17:40aktualizováno  17:40
Na počátku padesátých let zlikvidoval aparát KSČ československou hokejovou reprezentaci. Sportovci se nijak neprovinili, nepatřili k "třetímu odboji", pouze se v hysterické atmosféře bolševického teroru hodili jako exemplární případ. Součástí vykonstruovaného procesu, který zničil mnoha lidem životy i kariéru, byl i Augustin Bubník.

Členové československé hokejové reprezentace na počátku 50. let. | foto: Post Bellum

Augustin (Gustav) Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Jako chlapec se přihlásil do hokejového oddílu LTC Praha, a když mu bylo osmnáct, nastoupil do prvoligového mužstva. Od roku 1947 ho povolávali do reprezentace, roku 1950 se stal nejlepším střelcem hokejové ligy. LTC patřil k výrazným evropským hokejovým klubům a například na zimních olympijských hrách roku 1948 ve Svatém Mořici získal československý reprezentační tým stříbrnou medaili.

Soutěž

Neziskové organizace Post Bellum a Pant, iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT vyhlašují velkou letní soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisíc korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy, spolupracující s Post Bellum. Vše najdete na www.pribehy20 stoleti.cz. Každý registrovaný obdrží zdarma DVD Příběhy 20. století.

Politické zájmy se do života sportovců promítly už v únoru 1948. Namísto do Kanady museli tehdy vycestovat do Sovětského svazu a zatímco doma přebírali moc komunisté, hráči a trenéři učili sovětské bratry, jak si mají počínat na kluzišti. Když na podzim téhož roku zahynula část LTC během zájezdu do Anglie při leteckém neštěstí, snažila se komunistická moc tragickou událost propagandisticky zneužít a obvinit zahynuvší hráče z pokusu o emigraci.

Téma odchodu hokejistů z Československa skutečně přišlo na přetřes během Spengler Cupu v Davosu na sklonku roku 1948. Hráče tam oslovila skupina exulantů, kteří navrhovali, aby úspěšný tým zůstal na Západě jako celek. Konalo se hlasování a hokejoví reprezentanti se rozhodli pro návrat domů.

"V tom Švýcarsku na nás tlačili, abychom emigrovali a hráli pak pod hlavičkou čs. exilové mužstvo, dávali nám velmi výhodné nabídky. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobré, ale současně jsme přemýšleli, co nastane, když se nevrátíme, co bude s našimi rodinami. Státní bezpečnost, jak se ukázalo, o všem věděla, všichni o tom pak mluvili, dokonce jsme dostali ocenění, že jsme byli uvědomělí a nenechali se přemluvit," vzpomínal Augustin Bubník.

Mistři světa míří "za katr"

Úspěchy československého týmu byly korunovány ziskem titulu mistrů světa v roce 1949 ve Švédsku. K obhajobě prvenství v roce 1950 v Anglii však již nedošlo. Špičky KSČ se zřejmě obávaly, že by mohlo národní mužstvo přeci jen zůstat v cizině a zároveň potřebovaly vytvořit exemplární případ, někoho "potrestat", aby ostatní sportovci odchod do emigrace ani nezvažovali. Hokejisté tak byli pod malichernou záminkou (neudělení víz rozhlasovým reportérům) namísto odletu do Londýna nuceni k podpisu prohlášení, v němž se měli všichni "dobrovolně a solidárně" vzdát cesty na mistrovství světa.

Fotogalerie

Prohlášení nepodepsali, a když se dozvěděli, že je definitivně rozhodnuto a tým na mistrovství neodcestuje, sešla se jeho podstatná část 13. března 1950 na oslavě narození syna jednoho z reprezentantů v restauraci U Herclíků ve Pštrossově ulici.

Bubník vypráví: "A najednou navečer slyšíme z rádia redaktora Edmunda Koukala, jak vysvětluje celému národu, že hokejisté byli uvědomělí a neodletěli do Londýna z přesvědčení. Všichni jsme se samozřejmě naštvali a telefonovali jsme Koukalovi do rozhlasu: ´Jestli chcete vědět pravdu, tak přijďte sem k nám do Pštrossovy ulice…‘ A on na to: ‚ Ne, chlapci, tam nepřijdu.‘ Pak se pilo, byl tam harmonikář, a my jsme nadávali. Na režim, na ministra Kopeckého, na vládu. Vykřikovali jsme, že si nenecháme přistřihnout křídla, že chceme být svobodní. A sem tam jsme já a Vašek Roziňák vyběhli na náměstíčko a pokřikovali venku."

Když byli hokejisté "v nejlepším", zvedli se od vedlejšího stolu dva pánové v civilu, Bubníka s Roziňákem chytili v podpaží a oznámili jim: "Půjdete s námi!". "My jsme nevěděli, co se děje. A najednou přilítl Zlatko Červený (náhradní brankář), jednoho z těch chlápků chytil a řekl: ‚Co na něj saháš?´. Dal mu ránu, ten druhý estébák vytáhl pistoli, zapískal, a v tom momentě byla hospoda plná policajtů."

Estébácká akce byla podle Augustina Bubníka předem připravená, za rohem už čekal připravený anton.

Špioni a velezrádci s hokejkou

Dvanáct hokejových reprezentantů se pak stalo obětí jednoho z mnoha vykonstruovaných komunistických procesů. Vyšetřovatelé potřebovali najít "vůdce protistátní skupiny" a "objevili" jej v brankáři Bohumilu "Bóžovi" Modrém, ačkoli ten již rok nebyl členem reprezentace a se zmařeným odletem do Londýna ani s incidentem U Herclíků neměl nic společného. Dříve však oficiálně projevil zájem působit v zahraničí a kvůli svým "stykům se zahraničními špiony" se stal v očích komunistické propagandy vhodným terčem.

V neveřejném procesu (s Modrým a spol.) v říjnu 1950 bylo dvanáct hokejistů odsouzeno k nepodmíněným trestům. "Bóža" Modrý dostal patnáct let, Augustin Bubník po brutálním vyšetřování vyfasoval za špionáž, velezradu a rozvracení státního zřízení čtrnáct let kriminálu. Hráči skončili v jáchymovských uranových dolech.

"Nejhorší ze všeho bylo, když se člověk dostal do takzvaného mlýna," vyprávěl Bubník v rozhovoru pro sdružení Post Bellum. "Mlýn neboli drtírna byl v táboře ´eLko´ a zpracovávala se tam uranová ruda ještě smíchaná s kamením… Jinak nás pořád vozili z tábora do tábora, nesměli jsme být spolu. Další z mých pracovních lágrů byl Nikola, tam to bylo děsné, pak Dvanáctka, Svatopluk…" Nejsnesitelnější podmínky byly prý na Bytízu na Příbramsku. "Tam se nám dařilo, bylo to těsně předtím, než mě propustili, dokonce jsem tam dělal šéfa překopu." říká. Muklům se prý na Bytízu dokonce podařila nevídaná věc, postavili si improvizované hokejové hřiště.

Dne 23. ledna 1955 byl Augustin Bubník na základě prezidentské milosti propuštěn na svobodu. K hokeji se vrátil, ale tehdejší moc mu neumožnila plně rozvinout kariéru. Působil v nižších soutěžích, dráhu hokejisty zakončil ve Slovanu Bratislava. Poté se rozhodl pro kariéru trenéra, studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze.

V druhé polovině 60. let se Bubníkovi podařilo vycestovat do Finska, kde coby trenér národního mužstva přispěl k rozkvětu tamního hokeje. Roku 1968 byl rehabilitován, plné společenské satisfakce se mu však dostalo až po roce 1989.

Příběhy 20. století

Vzpomínky Augustina Bubníka zaznamenali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas Plus ve 20h v pořadu Příběhy 20. století (zvukový archiv pořadu nalezne zde). Reprízu pak naladíte příští sobotu na Radiožurnálu ve 21h. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků už od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.