Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

PŘÍBĚH UPRCHLÍKA: Na letenku do Montrealu nám půjčila kanadská vláda

  14:24aktualizováno  14:24
Po komunistickém puči uteklo z Československa asi dvě stě tisíc lidí. Každý z uprchlíků vnímal odchod ze země odlišně. Server iDNES.cz přináší k výročí 17. listopadu 1989 několik příběhů z jednotlivých dekád komunistického režimu. Poslední díl krátkého seriálu vypráví Miloš Šuchma, který po 21. srpnu 1968 zůstal v zahraničí.

Miloš Šuchma | foto: archiv Miloše Šuchmy

Ani na okamžik jsem nezalitoval.

Emigrace byla jasnou volbou. Věděl jsem, že opouštím maminku, moje manželka také opouštěla svou maminku, ale hned, jak to bylo možné, jsme je obě začali finančně podporovat. Ale jinak jsme se rozhodli naprosto jednoznačně.

Ocitli jsme se v tom osudovém srpnu 1968 s manželkou shodou okolností na Západě. Byli jsme tam na dovolené, když začala okupace. Bylo nám naprosto jasné, co to znamená a co by to mohlo znamenat konkrétně i pro mne.

Miloš Šuchma

Narodil se v roce 1940. Povoláním je informatik, s manželkou emigroval v srpnu 1968 přímo z dovolené. Obě jeho děti se narodily v Kanadě - syn v roce 1973 a dcera o dva roky později. Vedl Československé (posléze české a slovenské) národního sdružení v Kanadě.

Sdružení udělilo v roce 1989 Masarykovu cenu Václavu Havlovi a v roce 2005 členům skupiny bratří Mašínů. Šuchma byl od roku 1979 i šéfredaktorem časopisu Západ, spolupracoval na něm například s Josefem Škvoreckým. Časopis byl rozesílán do 40 zemí včetně Československa.

Já byl tehdy vedoucím výpočetního střediska u Československých aerolinií a dovedl jsem si představit, jak bych rychle mohl skončit. Zapojil jsem se aktivně v době Pražského jara do činnosti Klubu angažovaných nestraníků, zkráceně KAN. Byla to organizace, která se okamžitě stala trnem v oku československých komunistů. A já působil jako vedoucí organizačně-propagační komise.

Nebyl jsem tedy jen řadovým členem, získával jsem podpisy významných osobností pod manifest klubu, který požadoval větší svobodu. A při tom rozhodování jestli emigrovat, či ne, hrálo jistě roli, že jsem nechtěl opakovat chybu mého táty, který včas neodešel ze země a po komunistickém převratu v únoru 1948 skončil ve vězení.

Byl zatčen v roce 1951. Pamatuji si dodnes na setkání z roku 1947 v centru Prahy. Mně bylo sedm let a táta potkal svého známého.

Ten se ho ptal: „Pane Šuchmo, co chcete dělat?“

„Jak to myslíte?“ reagoval táta.

„Zdá se, že to špatně dopadne, já odlétám do Brazílie.“

Byl to asi zlatník jako táta. A odešel, kdežto táta zůstal a to byla velká chyba. Později se už odejít nedalo, byla pozastavena platnost pasů a víz. A na tento rozhovor jsem si později vzpomněl. To bylo ovšem v Amsterdamu, když jsme se dozvěděli o okupaci.

Tank u sochy sv. Václava

Dne 22. srpna jsme si šli prohlédnout tamní brusírnu diamantů. Brusič se nás ptá, odkud jsme. Říkáme, že z Československa. „Co chcete teď dělat?“ zeptal se a ukázal holandské noviny, kde na titulce byla socha svatého Václava a u něj ruský tank. Tak jsme si hned řekli, že za těch okolností se vracet nebudeme.

Fotogalerie

Pokračovali jsme ale ještě v naší dovolenkové cestě směrem na Paříž. A získávali informace v místech, kterými jsme projížděli. Diplomaté byli sdílní až na to, že také moc nevěděli. Ale v jednotlivých městech se začaly spontánně organizovat demonstrace, besedy, všude jsme viděli solidaritu s Československem.

Řady takových akcí jsme se účastnili. Organizátory většinou byli studenti. Pamatuji si, že v Rotterdamu nás jeden Holanďan pozval na večeři, a tak jsme diskutovali při večeři. Československo tehdy všechny zajímalo.

Náš úmysl byl dojet do Paříže a tam požádat o azyl v Kanadě. Pro Kanadu jsme se rozhodli také jednoznačně. Účastnili jsme se už dříve promítání filmů pro veřejnost na kanadské ambasádě v Praze a ovlivnilo nás nejspíš i to, že se tehdy světová výstava Expo konala v kanadském Montrealu a měla opravdu velký úspěch. Ale v Paříži jsme museli nějak přežít dobu, než se vydáme dál.

V tom nám pomohl jeden student, který nám našel ubytování u protestantského faráře a potom u starosty malého městečka u Paříže. Pak se nám podařilo vrátit zpáteční jízdenku Paříž-Praha a za ni jsme dostali od francouzských drah víc, než nás stála v Praze. Hodně nám to pomohlo. A pak už se letělo.

Jedny tmavé šaty

Na letenku do Montrealu nám dala kanadská vláda půjčku splatnou do dvou let, ale my ji splatili za pět měsíců. Ale to už jsme se ocitli v Kanadě. Samozřejmě jsme byli příjemně překvapeni, protože na letišti v Montrealu už byla velmi dobře organizovaná pomoc Československého národního sdružení v Kanadě i Sokola - to byli krajané většinou z doby po únoru 1948. A ti všichni pomáhali přímo na letišti. Nabízeli informace o tom, co se kde děje a na koho se obrátit.

Ale čekalo nás další stěhování. Hned po týdnu. Doporučili nám posunout se do Toronta, tam byla velká česká komunita, Masarykova hala, kde se konala shromáždění a také se tam cvičilo, dokonce tam byla i sbírka šatstva. Já si vybral jedny tmavé šaty a v nich jsem pak pracoval. My jsme měli totiž s sebou jen to, co jsme si vzali na tu dovolenou. Každý jednu příruční tašku, jedny boty...

Neměli jsme možnost jako jiní jet autem. Vím že byli takoví, kteří si vzali dokonce i peřiny. Ale to už jsem si musel shánět zaměstnání. Napsal jsem si seznam firem, které byly na mé lince metra, aby byly snadno dopravně dostupné. Hned v druhé firmě UNIVAC zahajovali velký projekt, rezervační systém pro kanadské aerolinie po celém světě. Pohovor trval asi hodinu a zazněla otázka: „Můžete nastoupit zítra?“

Příběh uprchlíka

Utíkaly jich statisíce. Před represáliemi, za svobodou i za lepším životem. Jen pryč z komunistického Československa! Portál iDNES.cz se pokusil podívat na příběh některých z nich trochu jinak. Publicista Luděk Navara, který se mimo jiné zaměřuje na mapování období komunismu, pro iDNES.cz vybral a zaznamenal několik příběhů z jednotlivých období. Nejsilnější vlny odchodů na druhou stranu železné opony byly spojeny s událostmi let 1948 a 1968. Motivy lidí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, se v některých případech lišily, byť sjednocujícím prvkem bylo, že nechtěli žít v totalitním státě. Příběhy vám budou vyprávět sami emigranti, kdo by to ostatně uměl lépe...

Zdálo se mi to moc rychle, tak jsme se domluvili na pondělku. Když jsme později dokončili celý projekt, šéf osobního oddělení mi říkal, že kdybych se hlásil kdekoli na světě k jejich firmě, mám dveře otevřené. To byla solidní pochvala.

Pak jsem vyhrál konkurs v Ottavě u firmy, která jako první začala v zemi vyrábět mikročipy. Ani manželce se nevedlo špatně, jako bytová architektka dostala místo u banky pro výstavbu poboček po celé Kanadě. Ale do Ottavy se odstěhovala se mnou, to už se nám dařilo dobře.

Dorty za odměnu

Za sebe musím říct, že se mi hodně líbila činnost československých organizací a musím přiznat, že emigranti z roku 1948 byli aktivnější než ti z roku 1968. Protože to v principu byli političtí emigranti, tedy exulanti, jak sami říkali.

Já byl ale v té naší emigraci trochu výjimka, angažoval jsem se už v KAN v Praze a nyní jsem chtěl pokračovat v Kanadě. A činnost Československého národního sdružení mi prostě imponovala. To byla opravdu silná organizace, už za války měla 92 poboček po celé zemi a rekrutovala Kanaďany českého a slovenského původu do spojeneckých armád. Mnoho těch mužů také bohužel padlo.

Takže jsem se nejdříve stal předsedou pobočky v Ottavě, pak jsem byl v průběhu let zvolen osmkrát předsedou celokanadské organizace, samozřejmě s přestávkami. Po rozdělení státu jsme změnili název na České a slovenské sdružení v Kanadě. Považoval jsem tu práci za velmi důležitou. Pomáhali jsme dalším imigrantům, kteří se trousili během dalších let, když se jim podařilo dostat do Jugoslávie, Itálie, či Rakouska.

Naše organizace měla smlouvu s kanadskou vládou o sponzorování imigrantů. Vláda souhlasila s jejich příchodem a my jsme byli odpovědní za to, jak se jim daří, aby nezůstali někde pod mostem.

Poskytovali jsme důležité informace. Pamatuji si, že jsem jednou nakupoval v českém obchodě a pak za mnou vyběhla paní s krabicí dortů: „Vy jste mi pomohl dostat se z Itálie do Kanady, tak si vezměte alespoň tu krabici dortů!“

Já to ale samozřejmě nedělal pro tu krabici.

Inspirace pro ostatní

Před deseti lety se mi ozvala lékařka přímo u nás v Ottavě a říká: „Já jsem slyšela váš hlas v rádiu a inspiroval jste nás k emigraci.“ Ona i její manžel byli velmi úspěšní, i když dnes už působí v USA. Většina té emigrace ostatně byli poměrně kvalifikovaní lidé, takže dřív nebo později se uchytili a naše organizace jim v tom jen pomohla.

Váš příběh

Zajímají nás i příběhy dalších emigrantů z období před rokem 1989. Budete-li nám chtít poslat váš příběh, zašlete ho na emailovou adresu ludek.navara@mfdnes.cz.

Ale naší rolí bylo také poukazovat na situaci v Československu. To byl i jeden z důvodů, proč jsem byl zbaven československého občanství. Ale v té době jsem už měl samozřejmě kanadské, které jsem získal po pěti letech.

Co mi Kanada dala, to je především pocit svobody. Nikdo se neptá na politické přesvědčení, nikdo nebazíruje na hloupostech. Takže opravdu pocit svobody.

Absolutní svobody.

Nikdy jsem nelitoval. Ta svoboda vlastně trvá až do současnosti. Někdo řekne, že i v Česku je svoboda, ale ta zdejší demokracie je taková zvláštní. Vidíte chování některých politiků, stav soudnictví, korupci...

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.