Albertův příběh započal dlouho před jeho narozením a měl takřka románovou podobu. S blížícím se koncem 2. světové války se mladá pohledná dívka z Československa jménem Helen zakoukala do italského vojáka Alfonsa. V sicilské Catanii se později vzali. Helen otěhotněla. Nezůstala však se svým manželem, ale vydala se na dlouhou cestu do Sýrie, kde žil její bratr.
V roce 1945 zde porodila zdravého chlapce. Nikdy nepoznal svého otce, nikdy se neučil italsky a nikdy nevstoupil na italskou půdu. Pokřtěn však byl jako Giuseppe Camastra. Úřady ho zaregistrovaly jako Itala, což mělo o 70 let později zachránit životy jeho vnoučat.
Jaro 2011. Protesty proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi začaly přerůstat v ozbrojený konflikt. Syn Giusseppeho Alberto dostal, podobně jako všichni ostatní lidé s italskou národností, kteří se v té době zdržovali na území Sýrie, nabídku na transport do Itálie.
Pro ostatní Italy - turisty, diplomaty a členy humanitárních misí - to byla jasná volba. Znamenala návrat domů. Alberto však stál před rozhodnutím opustit svou vlast a stát se uprchlíkem. V Damašku měl vlastní dům, rodinu i práci prodejce automobilů. Jeho nejstarší dcera Faten byla v polovině studií na vysoké škole a před sebou měla kariéru právničky. Alberto se musel starat také o tři malé děti z jiného manželství.
„Měl jsem strach. Bylo mi 45. Neuměl jsem Italsky. Kde budeme v Itálii bydlet? Co s námi bude? Možná skončíme na ulici... Tři roky mi volali, ale já vždycky řekl ne,“ zavzpomínal Alberto pro server BBC. V létě loňského roku však přišel zlom. Během ramadánu do jeho domu vtrhli maskovaní muži. Přišli bez varování uprostřed noci. Prohledali celý dům a pak bleskurychle zmizeli.
Alberto nikdy nezjistil, kdo to byl, ani co v jeho domě hledal. Uvědomil si však, že jeho rodina už zde není v bezpečí. Ostřelování povstalců i Asadových vojsk se blížilo každým dnem. „Děti plakaly celé tři dny, manželka byla vyděšená. Tak jsem si řekl - dobře, pojedeme. I kdybychom měli skončit na ulici, je to lepší než tohle,“ vypráví. Alberto a jeho rodina byli vůbec poslední lidé s italskými pasy, kteří Sýrii opustili.
Boj o střechu nad hlavou
Alberto před odjezdem prodal svůj dům, skromný majetek naložil do taxíku a spolu s matkou, manželkou a dětmi odjel do libanonského Bejrútu. Tam přesedli na letadlo směřující do Říma. Po příletu viděli mnoho uprchlíků, jak směřují na sever Itálie. Alberto však měl namířeno na Sicílii. Do města, které bylo před desítkami let domovem jeho dědečka Alfonsa.
Pro Alberta a jeho rodinu však byla Catanie zcela neznámým místem. V Sýrii byl regulérní hlavou rodiny, která se starala o obživu. V Itálii však měl bez příjmu a znalosti jazyka velký problém najít střechu nad hlavou. „Když bych byl sám, vyspal bych se kdekoli, dokonce i v parku. Ale s dětmi?“ vysvětluje. První noci tak strávili v levných sicilských hotelech. Později se přestěhovali do nevybaveného malého bytu, bez elektřiny a pitné vody.
Na Sicílii dřou uprchlíci na polích. Někteří otročí, jiní berou 30 tisíc |
Se záchranou nakonec přišli rodiče jeho manželky Huny, kteří museli zůstat v Sýrii. Albertovi a jeho rodině půjčili peníze na zaplacení ročního nájmu ve vybaveném bytě. Krátce potom Alberto dostal infarkt. V nemocnici se však po pár dnech zotavil a mohl se vrátit domů. V malém bytě našla útočiště celá jeho rodina a na pár metrech čtverečních se tak tísní sedm lidí.
Všichni jsou však na svůj domov hrdí. Vyzdobili ho mimo jiné i fotografiemi z dob, kdy bydleli v Sýrii. Matka Alberta Rena na jednom ze snímků ukazuje svého muže Giusssepa. Ráda prý vzpomíná na to, jak se v roce 1967 seznámili. Giusssepe ji prý tajně sledoval až domů a pak poslal její matce dopis, ve kterém Renu žádal o ruku. O rok později se jim narodil Alberto. Giusssepe však po roce a půl zahynul a z Reny se stala vdova. Malého Alberta musela vychovávat sama od svých 19 let.
Lepší budoucnost v Itálii
Dnes je jí 67 let a v bytě v Catanii je obklopena svými vnoučaty. Společně přetvořili starý byt v útulný domov. „Udělali jsme si to tady pěkné, protože jsme slušná rodina,“ popisuje Rena. Na jedné ze stěn visí velká olejomalba, na které Rena pózuje ve stylu starých libanonských filmových hvězd. Čas od času vzpomíná na život v Sýrii. Na doby, kdy zde panoval relativní klid a mír. „Když jsem byla malá, nebyl mezi Evropou a Sýrií zase tak velký rozdíl,“ vypráví.
Nastalo druhé stěhování národů. Mapa ukazuje, kam míří nejvíce běženců |
Pokud je Rena rodinnou pamětnicí, je její vnučka Faten nadějí na lepší budoucnost. Domluví se anglicky a arabsky, má vystudovaná práva a i na Sicílii se chce dál vzdělávat. Zároveň pracuje jako chůva, stará se o malé italské děti.
Pro Faten je nový život v Itálii požehnáním. V Sýrii by totiž i před válkou nikdy neměla takovou svobodu jako zde. „Moc šancí jsem tam neviděla. Nemyslela jsem si, že v Sýrii něčeho dosáhnu. Mentalita tam stále je - vy jste žena... Tady ale cítím naději. V Evropě totiž dostanete svou šanci,“ myslí si.
Cesta, kterou její rodina za uplynulá desetiletí absolvovala, je podle ní k nezaplacení. „Jsem vděčná za to, jakou cestu jsme urazili. Jsem vděčná za to, že ovládám arabštinu a že mohu ocenit její libozvučnost. Celý tenhle dlouhý příběh a všechny ty země ze mě udělaly mnohem komplexnějšího člověka,“ říká Faten.
Hořkosladký je tak nový život jen pro Albertovu manželku Munu. V Sýrii totiž musela nechat celou rodinu. Žijí v obklíčeném městě a každý den musí bojovat o základní potraviny a pitnou vodu. Ze země se legální cestou dostat nemohou. Jedinou nadějí je pro ně cesta přes Středozemní moře. Na přeplněných plavidlech, kde ročně zemřou tisíce uprchlíků.
Z jakých zemí nejčastěji pocházejí uprchlíci?
