Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Slovenský prezident Kiska dřel na stavbách. Americký sen se mu nesplnil

  17:21aktualizováno  17:21
Andrej Kiska se v neděli ujme funkce slovenského prezidenta. Ještě předtím, než prorazil jako podnikatel a filantrop, zkoušel štěstí ve Spojených státech. Po roce a půl práce na stavbách nebo v obchodech zjistil, že se mu to nepodaří. Kiskův americký příběh zmapoval deník SME.

Budoucí slovenský prezident Andrej Kiska v 90. letech před Bílým domem. | foto: Archiv Andreje Kisky

Ukrajinec Boris Berdichevský, který v USA žije od začátku 90. let, se díval v březnu ve svém domě ve Filadelfii na televizi. Ve zprávách na stanici CNN si všiml jména, které mu přišlo povědomé. V dolní části obrazovky bylo napsáno Kiska. CNN právě oznamovala, že si Slováci právě zvolili novou hlavu státu. Berdichevský se nevěřícně podíval na obrazovku.

"Nebyl jsem si jistý, o koho jde, protože tam chybělo křestní jméno," vzpomíná muž pro deník SME. "Začal jsem přes Google hledat a na fotografiích z volební kampaně jsem poznal, že je to on. Že je to Endi."

Berdichevský o Endim, jak dodnes familiárně Andrejovi Kiskovi říká, neslyšel přes dvacet let - od chvíle, kdy se naposledy viděli na jednom z filadelfských předměstí. A tehdy se znali dobře. Každý den se totiž potkávali v malém obchodě u benzínové stanici v městečku Delanco. Berdichevský tu pracoval jako manažer obchodu, Kiska byl prodavačem.

Berdichevský se rozhodl o volbách na Slovensku zjistit víc. Našel si, že Kiska dostal 59 procent hlasů, když ve druhém kole porazil současného premiéra Roberta Fica. "Byl jsem trochu v šoku," přiznává muž, který se nakonec rozhodl, že se s Endim nějak spojí.

Fotogalerie

Neměl ale adresu nebo telefon, takže poslal alespoň dva dopisy - na slovenskou ambasádu a do sídla slovenského prezidenta. Oba měly totožný text: "Jsem Boris Berdichevský, oba jsme pracovali na benzínové stanici v Delanco, když jsi žil ve Spojených státech. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že ses stal slovenským prezidentem a chci ti gratulovat. A i když ses stal prezidentem na Slovensku, tak si myslím, že jsi zosobněním 'amerického snu'."

Berdichevský zároveň v dopise doplnil, že by rád přijel na Kiskovu inauguraci, protože v její době bude shodou okolností v Rakousku. A přidal i své telefonní číslo. A Kiska se mu skutečně ozval. "Zavolal a řekl mi, že kvůli protokolu mě na inauguraci pozvat nemůže. Ale dal mi svoje číslo a řekl, že až budu na Slovensku, tak mu mám zavolat a sejdeme se," dodává Ukrajinec.

Cesta za oceán

Kiska se rozhodl zkusit štěstí v USA v létě roku 1990. V New Yorku, kam přiletěl, na něj už čekal jeho známý z Popradu. Starým fordem dojeli až k nepříliš hezkému domu v ulici Fairview Street v Riverside, dalším filadelfském předměstí.

"Byla tam podkrovní místnost, ve které jsem bydlel s dalšími čtyřmi Slováky," vzpomíná dnes Andrej Kiska. "A pod námi žilo v další místnosti sedm Poláků. Na koupelnu nás bylo dvanáct, po pár dnech se pokazila klimatizace a všude byli švábi," dodává nový slovenský prezident.

A hned přidává zkušenost, podle které se prý pozná, že nějaký dům stojí v Americe v chudinské čtvrti. "Pozná se to podle zubů obyvatel čtvrti. Tam, kde mají zuby černé, nebo jim chybí, tak poznáte, že lidem chybí i peníze," doplňuje.

Kiska říká, že předtím, než odjel do USA, byl na Západě jen jednou - tři čtvrtě dne ve Vídni. V době, kdy se rozhodl pro zámořskou cestu, mu bylo 27 let. Po škole začal jako mladý inženýr pracovat v popradské firmě Naftoprojekt a bral přibližně dva tisíce korun měsíčně. S tehdejší manželkou Máriou už měli syna Andreje, další dítě bylo zrovna na cestě. Nápad odejít z Popradu a zkusit to jinde sdíleli spolu. A volba padla na USA: "Řekli jsme si - Spojené státy, wau, tam to bude."

V obchodě u benzinové stanice dělal Andrej Kiska všechno možné - prodával,...

V obchodě u benzinové stanice dělal Andrej Kiska všechno možné - prodával, uklízel, počítal tržbu...

Kiska začal za oceán rozesílat dopisy, oslovil desítky firem, neměl ale úspěch. Nikde ho nechtěli. Nakonec se rozhodl odletět naslepo. Pomohl mu kamarád z Popradu Juraj Gerbery, který už v USA byl. Na jaře roku 1990 Kiskovi napsal, že má pro něj ubytování a že mu pomůže i s hledáním práce.

Kiska se rozhodl a okamžitě odletěl. Svou ženu, která byla tehdy v sedmém měsíci, i svého syna nechal doma. Jen jim slíbil, že když najde v USA slušné zaměstnání, přestěhují se za ním.

Kiska nebo Kiška?

Dům, kde Kiska za mořem žil, patřil Jackovi Flakovi. Polákovi, který do USA emigroval už v roce 1971. Otevřel si obchod s potravinami z Evropy a později i založil stavební firmu, ve které zaměstnával své krajany. Kiska mu za postel platil 150 dolarů měsíčně.

Flak dnes žije v městečku Delran, dalším předměstí Filadelfie. "Andrew Kiska má být prezidentem?" reaguje překvapeně, když se dozví o osudu svého někdejšího nájemníka. Ještě si na něj vzpomíná, stejně jako jeho syn a manželka. Ale ptá se na výslovnost jména nového slovenského prezidenta. "Je to Kiska nebo Kiška? Kizska je totiž polská klobása," říká.

Život v USA

Další informace o Kiskově cestě za oceán najdete na stránkách deníku SME. Jedná se o placené stránky.

"Ale pamatuji si ho, protože se mne vždy holky ptaly - kdo je ten hezký chlapec," dodává Flak. Víc detailů si ale už nevybavuje. Kiska byl pro něj jen jeden z mnoha gastarbajtrů ze Slovenska a Polska.

Kiska vzpomíná, že Flak mu v jeho začátcích v USA pomáhal. Dal mu totiž brigádu v jeho obchodě nazvaném Pulaski Meat Products a později ho zaměstnal i ve stavební firmě. Kiska se mezitím snažil najít práci ve svém oboru, stále věřil, že co nejdříve bude mít možnost pozvat do USA i svou ženu a syna.

Sám Kiska přiznává, že u těžké manuální práce vydržel jen krátce. Při řezání dřeva nebo natírání stěn se prostě necítil dobře. Z Flakovy stavební firmy ho nakonec vyhodili po šesti týdnech, když se se svým polským šéfem pohádal. "Pracoval jsem tehdy v nějakém vyhořelém domě, který jsme měli zevnitř očistit a natřít nějakou látkou. Udělalo se mi ale špatně a tak jsem se podíval, čím to vlastně dům natíráme. A zjistil jsem, že takový nátěr vůbec uvnitř nesmíme používat," vzpomíná Kiska.

Flak si to ale nechtěl nechal vysvětlit a okamžitě mladého Slováka vyhodil. I díky tomu ale Kiska našel práci v malém obchodu u benzínky v městečku Delanco.

Sedm dní v týdnu

Obchod, kde Kiska pracoval, se dnes jmenuje Quik Mart.

Obchod, kde Kiska pracoval, se dnes jmenuje Quik Mart.

Bíle natřená benzínka v Delancu leží mimo hlavní tah. Uvnitř malého obchodu, který se dnes jmenuje Quik Mart si dva malí kluci kupují sladkosti. Neútulný krámek by si na první pohled zasloužil generální opravu, je tu i rok stará vánoční výzdoba a na stropě je vidět plíseň. Obchody tu moc nejdou.

"Denní tržba je kolem 200 dolarů," říká indická prodavačka Sapna Rai. "Chodí sem hlavně místní a ti si kupují především cigarety a nealkoholické nápoje," dodává.

Za pultem, kde stojí, pracoval před dvaceti lety i Kiska. Nejdřív za pět dolarů na hodinu, pak mu nový manažer obchodu Boris Berdichevský nabídl jinou "dohodu". "Začal snižovat náklady a řekl, že místo 60 hodin, které jsem měl odpracovat za týden, budu pracovat hodin sto. Zároveň mi snížil hodinovou mzdu na čtyři dolary," vzpomíná Kiska.

Díky "dohodě" vydělával Kiska za týden 400 dolarů, předtím to bylo o stovku méně. Zároveň ale pro něj začalo období, které sám označuje za peklo. Pracoval totiž sedm dní v týdnu, většinou od devíti ráno do jedenácti večer. A přes víkendy to bylo ještě déle. "Peklo" trvalo šest měsíců a Kiska během nich neměl ani den volna. Navíc do ochodu, kde musel i uklízet, musel i v době, kdy byl nemocný.

Berdichevský tvrdí, že i díky tomu odhadoval, že to Kiska někam dotáhne. "Byl velmi pracovitý. Věřil jsem mu, nikdy jsem ho nemusel kontrolovat. Společně se nám ze ztrátového obchodu podařilo udělat ziskový," vzpomíná Ukrajinec.

Poslední pokus

Kiska se po čase přestěhoval do lepší čtvrti. Pronajal si pokoj přímo v městečku Delanco. Nicméně postupně pochopil, že najít práci v oboru, který vystudoval, nebude příliš jednoduché. Popisoval to i v dopisech, které posílal manželce.

"Myslím, že už jsem trochu prozřel v tom, co se mi tu může podařit. Ne, že by se ze mne stal pesimista - přeci mě znáš jako věčného optimistu, ale některé úvahy jsem už trochu 'zreálnil'," psal své ženě.

Kiskova manželka v Popradu stále doufala, že se situace zlepší a ona i s dětmi za manželem odcestuje. "Kdybych alespoň věděla, že už jdeme dolů z kopce," psala Kiskovi v březnu 1991. Svého muže za mořem nakonec navštívila jen jednou. Kiska ale nechtěl, aby viděla, kde pracuje, a vzal ji na cestu po východním pobřeží.

Po odjezdu manželky dál hledal práci v oboru, denně procházel inzeráty s nabídkami. Po roce života na malém předměstí ale pochopil, že žádný americký sen nežije. A na svých kamarádech začal pozorovat, jak propadají sebeklamu. "Komunita se prostě začala utvrzovat v tom, že největší hloupostí by bylo vracet se domů, protože tam je to ještě horší," říká dnes Kiska.

Kandidát na slovenského prezidenta Andrej Kiska odevzdal 15. března v Popradě...

Ve slovenských prezidentských volbách Kiska porazil současného premiéra Roberta Fica.

Rozhodl se to ale ještě zkusit ještě jednou. Na benzínce dal výpověď a začal pracovat pro firmu, kde mu slíbili, že časem se z něj stane programátor obráběcích strojů. Musel ale začít u soustruhu. A teprve za tři měsíce mu došlo, že programátora z něj majitel firmy nikdy neudělá.

Po zklamání se rozhodl vrátit na Slovensko, předtím ale udělal ještě jednu chybu. Kývl na nabídku Poláka Flaka a přijal místo zástupce jeho firmy, která obchodovala s cementem a dalším zbožím. Měl firmu zastupovat v Československu a Flak mu slíbil plat tisíc dolarů. Mělo to ale háček, Kiska si předtím musel koupit několikaprocentní podíl ve společnosti. Za něj zaplatil všechny peníze, které v USA vydělal a ušetřil.

Po několika týdnech, kdy se Kiska vrátil na Slovensko, firma zkrachovala a on přišel o všechno. Přesto prý své cesty za moře nelituje. Inspirovala ho a rozhodl se na Slovensku pustit do podnikání, chtěl mít život ve vlastních rukách. "Naučil jsem se pokoře. Ve skříni mám na čestném místě jednu košili. Je obyčejná, s krátkými rukávy, stála sedm dolarů. V Americe jsem v ní umýval podlahu. Před rokem jsem si ji vzal na oslavu svých padesátin," dodává Kiska.

Autor:


Témata: Andrej Kiska




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.