Mladé dámy o sobě daly po dlouhé době vědět letos na jaře, když zvažovaly žádost o politický azyl v Británii, a po útěku do Jordánska uprostřed léta. O překot zdůrazňovaly, jak bolestné bylo loučení s rodinou a jak báječný byl Saddám jako otec.
Starší a hovornější Raghad si podle moderátora televize al-Arabíja vyprosila, že nebude muset odpovídat na otázky ohledně vraždy manžela. V závěru interview se prý rozplakala a připustila, že kritika Saddáma by ji mohla připravit o úctu příbuzných a přátel.
Osudy "jako na houpačce"
Že by je někdejší krutovládce strašil ještě ze záhrobí? Nemusí tomu tak být, Raghad podle dostupných pramenů skutečně mohla prožít šťastné dětství.
Byla rozmazlovanou dcerou, a to nejen ze strany otce. Nosila ty nejlepší známky, snad i proto, že její matka, první Saddámova žena Sajída, pracovala jako ředitelka školy, do níž děti chodily.
Kariéra jako její byla v sekularizovaném Iráku celkem běžná, avšak Raghad a Rana byly připravovány na roli manželek v domácnosti.
Po vychození střední školy a nezbytných výstřelcích mládí (korespondentka Sunday Times pro Blízký východ Marie Colvinová píše o kouření, pití a "pokřikování z okna najatého mercedesu") - zakotvily dcery v rodině bratrů Madžídových. Tento krok se jim stal osudným.
Husajn Kámil al-Madžíd, původním povoláním bodyguard, který to jako manžel Raghad dotáhl na šéfa komise pro vývoj zbraní hromadného ničení, společně s bratrem Saddámem Kámilem a rodinami v srpnu 1995 uprchli do Jordánska, kde vyzradili nejedno vojenské tajemství a vyzývali ke svržení diktátora.
Po potupném návratu domů - nikdo jim nevěnoval velkou pozornost a manželkám i dětem se exil znelíbil - byly Raghad s Ranou v únoru 1996 přinuceny k rozvodu a manželé popraveni.
Pozadí celé události zůstává nejasné, avšak má se za to, že střelbu do domu švagrů řídili bratr Udaj a strýc zavražděných známý jako "chemický Alí". Zmrzačená rodina, po níž zbylo celkem devět sirotků (jeden z nich přitom značně uspíšil návrat domů, když v Jordánsku neustále tesknil po dědečkovi), se přestěhovala do Tikrítu a údajně celých sedm let s otcem nepromluvila.
Pět dní před začátkem války se Husajnovi nečekaně smířili. Raghad závěr rodinné ságy popsala takto: "Otec se choval normálně, byl silný jako vždy. Přivezl dětem cukrátka a ty byly šťastné, že mohou sedět vedle něho... Kluci se při loučení objímali a plakali."
