Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh reportéra: 11. září mě evakuovali z Pentagonu

  10:26aktualizováno  10:26
Redaktor MF DNES Milan Vodička před deseti lety v Pentagonu zažil teroristický útok a prchal ze zasaženého symbolu americké vojenské moci. Zde jsou jeho zážitky.

Útok na Pentagon, 11. září 2001 | foto: Profimedia.cz

Už jsem si zvykl na to, že jsem taková atrakce. Byl jsem v Pentagonu. Samozřejmě 11. září 2001 a přesně v době, kdy do něj narazilo letadlo. Jeden známý mi později řekl: "Můžeš si napsat do životopisu, že jsi přežil teroristický útok na Pentagon."

Zarazilo mě to. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že by se to týkalo osobně i mne.

Ale když mě představovali Lauře Bushové, tehdy první dámě Ameriky, i jí řekli, že jsem "Pentagon Survivor".

Kdyby věděli, že jsem se jím stal vlastně z lenosti...

Prchal jsem z Pentagonu, aniž jsem věděl, před čím. Z lidí před očima byly najednou jen šmouhy. Ne že bych to dnes prožíval nebo si to přehrával před spaním, ale všechno si pamatuju do posledního detailu.

Komentář: Deset ztracených let

Třeba to, že pozdě odpoledne v pondělí 10. září jsem si cestou do hotelu koupil v jednom washingtonském knihkupectví knížku The Coming Anarchy, Nastávající anarchie. Ta kniha předpovídá chaos, zmatek a zmar v Africe, Jižní Americe a Asii. Ale stalo se něco úplně jiného. Druhý den bylo 11. září 2001 a zmar a zmatek právě dorazily do Ameriky.

Mrakodrap kouří. No a?

Vím přesně, co jsem dělal ve chvíli, kdy jsem to zaznamenal. Stál jsem v hotelovém pokoji a zapínal si kalhoty. Vyšel jsem právě ze šatny a s překvapením jsem zjistil, že na obrazovce je vidět kouřící věž Světového obchodního centra. Bylo krátce před devátou a já jsem si ani v nejmenším nemyslel, že to udělali teroristé a Usáma bin Ládin. Ani mě to nenapadlo.

Pomyslel jsem si, že pilot toho malého letadla, které do mrakodrapu narazilo, byl pěkný pitomec.

Až druhá myšlenka patřila těm lidem uvnitř.

Třetí myšlenka patřila hodinkám. V devět jsem měl být dole v recepci. Už mám minutu zpoždění. Škoda, že se nemůžu dívat. Dnes, když už vím, co vím, připadá mi to absurdní. Ale tehdy nikdo nebyl připraven na nic z toho, co se právě rozehrávalo. Pokračování však bylo ještě šílenější.

Šel jsem totiž do Pentagonu.

To bylo tak: den předtím mi zavolala paní, která se starala o naši skupinu čtyř českých novinářů a řekla mi, že v úterý dopoledne nám vypadl program, a že tedy můžeme dělat, co chceme sami.

Zareagoval jsem mazaně: pokaždé, když jsem byl ve Washingtonu, jsem si říkal, že už tam musím zajít a napsat reportáž Turistou v Pentagonu. Přišlo mi neuvěřitelné, že na tak důležitém místě dělají turistické prohlídky jako u nás na Karlštejně. Jdete po chodbách kolem kanceláře ministra obrany, vidíte taneční kroužek, holiče a tak. Skvělé téma, jenže tam byly vždycky fronty. Tak mě napadlo, že Američané mi zařídí, abych nemusel čekat frontu.

Zařídili. Volali večer. Jenže to taky řekli kolegům a ti chtěli jít taky. Nejdřív se mi to nelíbilo, pak jsem souhlasil.

Ráno jsme se měli sejít v recepci přesně v devět.

Nemám čas, jdu do Pentagonu

Sjel jsem dolů s několikaminutovým zpožděním. Ještě jsem napsal kolegovi Petru Pravdovi do redakce esemesku, že později k tomu hořícímu mrakodrapu něco napíšu, ale teď nemám čas, protože jdu do Pentagonu.

Když jsme tam metrem dorazili, čekali jsme několik minut, až pro nás přijdou. Fronta byla zase dlouhá. Vím, že jsem se bavil se dvěma kluky, kteří měli na zádech bágly a hovořili mezi sebou česky. "To by mě nenapadlo, že Čechy potkám i tady," řekl jsem jim.

V tu chvíli se staly dvě věci skoro najednou.

Nejdřív mi zapípal mobil. Textovka od Petra. Ta slova mám dodnes vypálena do mozku: "Dalsi letoun narazil do druhe budovy WTC. Zrejme teroristicky utok. Kde jsi?"

Napsal jsem odpověď, že v Pentagonu, ale nešlo mi to. Myslel jsem na to, co mi napsal. Útok na mrakodrapy? A letadlem? Co je to za pitomost? Pak, ve chvíli, kdy jsem odeslal odpověď, jsem uslyšel ten řev, který se blížil chodbou.

Záznam z bezpečnostní kamery Pentagonu
Záznam z bezpečnostní kamery Pentagonu

Záznam z bezpečnostní kamery Petnagonu - teroristický útok 11. září

Tím to pro mě všechno začalo.

Černoška v uniformě běží naším směrem. A hystericky křičí. Pomyslím, si, že je to strašně neprofesionální chování. Těch lidí tady!

Její kolegyně ji konejší a říká cosi jako "Francisca!" Vypadá to, jako by se právě dozvěděla, že ji opustil muž. Takhle to vyhodnotím.

Jenže pak slyším, jak ta opuštěná hysterka říká: "Bomba!"

Náhle se ozývá něco z reproduktorů. Je tomu špatně rozumět. A najednou do haly začíná svítit slunce. Zeď se rozestupuje. Vůbec to nechápu. Neuvěřitelné... Otevírají ji jako vrata hangáru.

V hlavě mi secvakne. To, co slyším z reproduktoru, je slovo evakuace. Najednou funguju. Detaily jsou náhle úplně jasné, ostré, vnímám i puntíky na šatech kdesi přede mnou. Ale dav vnímám jen jako čmouhy.

Běžíme. Dav nás táhne. Utíkáme jako stádo. Bez přemýšlení.

Záznam z bezpečnostní kamery Pentagonu
Záznam z bezpečnostní kamery Pentagonu

Záznam z bezpečnostní kamery Petnagonu - teroristický útok 11. září

Jsem venku. Stojíme na parkovišti a koukáme, co se děje. Jsou nás tady snad tisíce.

Je ticho, krásný den. Modrá obloha, svítí slunce.

A nad Pentagonem se zvedá mastný černý dým. Je to na druhé straně.

To je cvičení, lžu si

Hlava mi to moc nebere. Smrt vstoupila do Pentagonu tiše. Výbuch na odvrácené straně nebyl ani slyšet. Obrovská budova se ani nezachvěla.

Tak nevím, co se děje. Jak tam stojím se stovkami dalších lidí, vím už dobře, co se děje - a současně to vědět nechci. Tuším, že to je útok, ale to slovo v duchu nepoužiju ani jednou. Není to totiž boj, na který jsem byl cvičen jako voják. Nemá to nic společného s konflikty, které jsem viděl ve světě jako novinář. Tady je pořád úplné ticho.

Pohled na hořící Pentagon je ponurý. Mozek se brání přijmout realitu, a tak se jednu chvíli dokonce přesvědčuju, že je to protipožární cvičení. Pak si říkám i tohle: "Ti Američané jsou jako děti. Úplně pitomí. Oni berou všechno tak vážně. Podívej, jaký rozdělají oheň, aby to bylo věrohodné. Ale už to přehánějí, vždyť ty saze už jdou až na nás."

Pamatuju si přesně, jaký pocit úlevy jsem tu vteřinu prožíval: aha, je to dobré, je to jen cvičení.

Pak přestávám blbnout. Je třeba něco dělat.

Jak se dostaneme do centra? "Metrem," říká mi někdo. "Ale to nejede."

Jdeme k dálnici, zastavuju taxi. Vlastně nezastavuju, ono stojí ve štrůdlu. "Ne, do centra se nedostaneme, mosty přes řeku jsou zavřené," říká řidič.

"Tak jeďte, kam to půjde, pak vystoupíme," říkám já.

Mosty zavřené nebyly. Jsme v centru. Proti nám proudí tisíce a tisíce lidí. Auta stojí. Směr ven z města je ucpaný. Všechny úřady totiž zavřely a posílají lidi domů.

Je hrozné vedro.

V hotelu něco píšu, pořád zkouším volat domů a do redakce. To první nejde. Pak se mi dovolá televize Prima.

Pozdě odpoledne vyrážím do ulic a vidím Washington poprvé jako město duchů. Všude je prázdno, všechno zavřeno. Boží klid. Město vypadá pořád stejně. Domy, ulice, stromy. Ale na křižovatkách stojí vojenská auta s hlídkami Národní gardy ve zbrani. Novodobý Řím ve chvíli, kdy barbaři stanuli před branami.

Absurdní obrazy

Cítím, jak špatně jsem vybaven pro tento nový svět. Je to jako v Bulgakovově knize Mistr a Markétka. Ďábel, který navštívil zemi, obrátil některé části běžného života naruby a jiné ponechal beze změny. Tím ale stejně vykolejil všechno ­a bylo to o to horší, že skoro vše vypadalo úplně normálně. Je obtížné spojit oba světy, ten normální i ten naruby, do jednoho.

Vytváří to absurdní obrazy. Tady je první: 11. září odpoledne má naše skupina podle svého rozvrhu být ve washingtonském Národním archivu, a paní Lisa, která nás má na starosti, absurdně trvá na tom, že tam skutečně musíme vyrazit i přesto, že všechny úřady mají zavřeno. Pohádám se s ní, nakonec nikam nejdu, abych mohl psát. Je naštvaná.

A tady je druhý: V televizi stále a stále padají mrakodrapy, ale já také vím, že v tu chvíli nemůžu sehnat nic k jídlu. Konečně najdu Burgerking, kde sedí několik lidí. Pár lidí tam žvýká hamburgry. A kus odtud stojí ostřelovači na střeše Bílého domu.

Večer jsem příliš unaven, než abych mohl usnout. A zjišťuji, že můžu hrát podivnou hru, k níž potřebuji jen televizní ovladač. Když je televize puštěná, je to, co se dnes stalo, skutečnost. Když televizi vypnu, skutečnost zmizí. Jako když skončí film.

Venku je však nezvyklé ticho. Nejsou slyšet auta jako obvykle. Jen v dáli vrní stíhačka, která hlídá nebe nad Washingtonem. Je to jediný zvuk.

Tahle skutečnost se nedá vypnout žádným ovladačem.







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Moussa Oukabir na archivním snímku
Hlavní podezřelý: sedmnáctiletý Maročan, který toužil zabíjet „bezvěrce“

Španělská policie považuje za pravděpodobného pachatele útoku v Barceloně sedmnáctiletého Maročana Moussu Oukabira. Policisté po něm stále pátrají. Policie...  celý článek

Ulice Barcelony den po teroristickém útoku (18. srpna 2017)
Odborník: Španělé už odhalili desítky spiknutí, útok byl otázkou času

Hrozba radikálního islamismu není ve Španělsku nová, říká odborník na politický terorismus Miroslav Mareš. Od 90. let tamní policie překazila desítky pokusů o...  celý článek

Polonahý prezident Vladimir Putin se na dovolené chlubí jedním ze svých úlovků...
Buď jak Putin, ukaž hruď. Lidé na fotkách napodobují ruského prezidenta

Tisíce lidí se rozhodly vzdát poctu ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi a vyfotit se bez trička. Reagují tak na nejnovější zveřejněné fotografie Putina z...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.