Duben 1942. Sedmadvacetiletý muž menší postavy a se světlými vlasy si na silničním ukazateli čte německý nápis Smolin. Kdo ví, možná se v tu chvíli trpce usmál, možná si ulevil nadávkou. Pro Josefa Valčíka se totiž malá vesnička v údolí kousek od Valašských Klobouk jmenovala a vždy bude jmenovat česky: Smolina.
Tady, v domku číslo 16 na břehu potoka nedaleko návsi, se 2. listopadu 1914 narodil jako čtvrtý z osmi sourozenců. A do stejného domku se nyní vrací. Je z něj špičkově vycvičený voják, který v temné prosincové noci minulého roku seskočil z letadla zpátky na území Protektorátu. Je členem skupiny Silver A, která měla za úkol navázat technické spojení s československým ústředím v Británii a kontaktovat domácí odbojové skupiny.
Hrdina z valašské Smoliny Josef Valčík
A pořád je hrdým Valachem, který má silný vztah ke své rodině i rodnému kraji. I proto přijíždí do Smoliny, kde byl naposledy v srpnu 1939 před svým odchodem do ciziny. Teď se vrací a dobře ví, že svoje nebližší zřejmě vidí naposledy. Valčík je totiž i jedním z parašutistů, kteří připravují atentát na Reinharda Heydricha.
Když po třech letech opět mířil do rodné vesnice, bylo mu jasné, že odplata nacistů za útok na zastupujícího říšského protektora bude krutá a postihne i jeho rodinu.
"U Bati jsem se naučil pořádku"
Jako chlapec z chudé rolnické rodiny neměl Valčík jednoduchý život. Do obecní školy začal chodit ve Smolině v roce 1920, část školní docházky strávil v sousedním Lačnově, kde skončil v červnu 1928. "Na vysvědčení měl dvě dvojky, jinak samé jedničky," říká historik Petr Odehnal, který řídí muzeum ve Valašských Kloboukách a zabývá se historií regionu.
Valčík se šel učit na koželuha u Julia Matyáše v Kloboukách a nastoupil do živnostenské pokračovací školy. V roce 1934 začal pracovat v továrně firmy Baťa ve Zlíně a Otrokovicích jako koželuh. Z neukázněného mladíka se stal muž.
Snímek z roku 1928, kdy Josef Valčík chodil do lačnovské školy. Na fotografii je budoucí parašutista v horní řadě šestý zleva (pro zvětšení snímku klikněte).
"Ve firemních materiálech měsíc po jeho příchodu stojí: je drzý a rád odmlouvá. V březnu 1939 však o sobě píše: v práci jsem se naučil kázni a pořádku," podotkl historik Pavel Šrámek, který zmapoval Valčíkův život před odchodem do zahraničí.
V roce 1936 nastoupil Valčík na vojnu, odkud odešel 18. března 1939 a vrátil se k Baťovi. Od srpna však již byl vedený jako dlouhodobě nemocný a 29. září ho firma propustila. V té době už totiž byl za hranicemi. Po dlouhém putování se dostal až do Velké Británie, kde absolvoval náročný vojenský výcvik a zažil i velkou lásku. Jmenovala se Rusty Sheail a Valčík se díky ní zdokonaloval v angličtině.
"Psala mu dlouhé dopisy, sám ji totiž požádal, aby mu opravovala chyby v gramatice. Osobně se vídali většinou jen v sobotu či neděli, kdy vojáci mohli chodit na taneční zábavy. Vyráželi třeba do londýnského hotelu Paramount," popisuje Odehnal.
V polovině roku 1941 se Valčík dozvídá, že s ním velitelé počítají pro výsadek. Ten byl sice o několik měsíců odložen, ale nakonec se letadlo se členy skupin Anthropoid, Silver A a Silver B zvedlo ze země a v noci z 28. na 29. prosince parašutisty dostalo do Československa.
Falešný barman z hotelu, v němž se bavili Němci
Valčíka vysadili poblíž Poděbrad a po čase se dostal do Pardubic, kde pod falešnou identitou pracoval jako barman v hotelu, kam chodili za zábavou Němci. Byl ale prozrazen a musel uprchnout. Kam? Ačkoliv měli výsadkáři zákaz kontaktovat příbuzné, odjel domů do Smoliny.
V rodném kraji pobyl dva týdny, nejprve ve Smolině a pak v Mirošově. "Někteří vzpomínali, že Valčík vyrazil i na taneční zábavu do Poteče, ale toto tvrzení nejde doložit. Navíc se dá těžko věřit, že by byl tak neopatrný," líčí Odehnal.
V rodné chalupě se schovával v komůrce za kuchyní. O Valčíkově pobytu na Valašsku věděl i kaplan František Borák. Právě u něj hledal Valčík morální sílu před odjezdem do Prahy. Zvažoval dokonce, že se sám přihlásí na četnické stanici nebo spáchá sebevraždu, aby uchránil rodinu.
"Řekl jsem mu, že by to byl projev osobní slabosti, ale také zrada na věci, kterou byl pověřen. Sklopil oči, zastyděl se. Odcházel klidnější. Já jsem však byl velmi rozrušen," vzpomínal na tehdejší události Borák v roce 1968.
Kolem Valčíka kroužilo gestapo stále intenzivněji. Po celé zemi, a tedy i ve Smolině, visely plakáty s jeho podobiznou a finanční odměnou 100 tisíc korun pro toho, kdo jej identifikuje. "Valčíkův otec byl obecním sluhou, a proto ve Smolině plakáty s fotkou svého syna musel vylepovat právě on," popisuje Odehnal.
Nikdo jej však neudal. Valčík se pro jistotu nechal u místního holiče Miroslava Fialy ostříhat a obarvit vlasy i knírek. Z nápadného blonďáka se stal seriózně působící černovlasý chlapík. Čtvrtého dubna naposledy objal svoje rodiče a příbuzné a odjel do Prahy.
U atentátu (asi) nebyl
V hlavním městě se setkal s dalšími parašutisty a rychle se zapojil do příprav na atentát. Dlouhá léta se uvádí, že právě Valčík byl mužem, který odrazem světla v zrcátku dával v zatáčce znamení Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi.
"To je však pouze jedna z variant připravované akce. Z tzv. Pannwitzovy zprávy, kterou přímo pro Hitlera o celém atentátu sepsal šéf zvláštní komise SS Heinz Pannwitz, byli v zatáčce pouze Gabčík s Kubišem," říká Odehnal.
Podívejte se, jak se atentátníci na Heydricha bránili |
Co bylo dál? Po atentátu z 27. května 1942 se Valčík ukrýval u rodin odbojářů a 30. května se přemístil do kostela sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici. Když sem vpadlo gestapo, Valčík, kterého oslabila těžká nemoc, byl mezi čtyřmi parašutisty, kteří se ukrývali v kryptě. Co se jim honilo hlavou, když zezdola slyšeli přestřelku zbylých tří kamarádů s nacisty v kostele a sami museli zůstat potichu?
Němci však nakonec objevili i vchod do krypty a Valčík zvolil smrt. "Jako hluboce věřící katolík sebevraždu vždy odsuzoval, ale dobře věděl, co znamená dostat se živý do rukou gestapa," líčí učitel valašskoklobouckého gymnázia Petr Kubánek v knize Dal signál k atentátu na Heydricha.
Příběh Valčíkovy rodiny v tu chvíli spěl k tragickému finále. Už v sobotu 13. června přijelo do Smoliny gestapo, Valčíka a jeho rodinu zřejmě udal jeden z obyvatel Valašských Klobouk. Všichni věděli, že je konec. V neděli Valčíkovi zašli do kostela ke zpovědi a připravit se na to, co je čeká. Prosili kaplana Boráka, aby se postaral o jejich čtyři děti.
Josef Valčík a další členové jeho rodiny mají ve Smolině památník. Je postavený nedaleko od místa, kde stával Valčíkův rodný dům.
V pondělí 15. a úterý 16. června začalo zatýkání. Gestapo ze Smoliny odvezlo jeho rodiče Jana a Veroniku, sourozence Antonína a Ludmilu, dále sestru Terezii Beňovou s manželem Janem. V Křekově a Střelné zatkli jeho další dvě sestry Marii Kolaříkovou s manželem Josefem a Františku Sívkovou s manželem Františkem. Z Lipiny odvezli Aloise Valčíka s ženou Annou.
"Zajímavé je, že nacisté zatkli pouze ty, kdo o Valčíkově přítomnosti na Valašsku věděli," připomněl historik Odehnal.
Členové rodiny byli vězněni v Praze a Terezíně. Nakonec je gestapo převezlo do Mauthausenu, kde byli popraveni. Františka Sívková ve věznici na Pankráci porodila syna, který jí byl hned po porodu odebrán. Po popravených příbuzných Josefa Valčíka zůstalo celkem patnáct sirotků.
