Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Chtěl bojovat s nacisty, tak šel pěšky do Švédska. Vnuk ho napodobí

  9:46aktualizováno  9:46
Až donedávna nevěděl, že jeho děda bojoval v západní armádě. V první chvíli to sedmatřicetiletého Milana Grossmanna pořádně naštvalo. Řidič tramvaje se rozhodl, že zkusí vypátrat víc. O tom, jak se hledá v archivech, netušil vůbec nic. Podařilo se mu ale najít mnohem víc, než doufal. A objevil pro sebe nový svět.

Jakub Grossmann pár dnů poté, co doputoval z Francie do Anglie, červenec 1940. | foto: Judita Matyášová

Dva roky mapujete osudy vašeho dědečka, Jakuba Grossmanna. Letos jste vydal o jeho životních cestách knihu. Co byl první impuls pro vaše pátrání?
Jezdil jsem k dědovi na prázdniny do Sušice. Nikdy jsme si spolu moc nepovídali, jen si vzpomínám, že byl ohromně klidný člověk a moc hezky se choval k babičce. Nevěděl jsem, odkud děda pochází, co prožil, prostě nic. Celé roky se o tom u nás v rodině nemluvilo, až po roce 1989 se o tom někdo zmínil, že byl děda v armádě. A to mě naštvalo. Říkal jsem si, on za nás bojoval a my o něm nic nevíme! Měl jsem tu myšlenku pořád v hlavě. Je to dva roky, kdy jsme si v práci povídali. Kolegové se hecovali, kde byli jejich předci v armádě. Chtěl jsem taky něco říct, ale vlastně jsem nevěděl, co. Musel jsem se prostě začít ptát.

Takže jste oslovil nejdřív rodinu?
Ano, ale moc jsem toho nezjistil, jen střípky. Každý věděl něco, když jsem si to sepsal, byly to necelé dvě stránky. Děda prý byl z Ostravy, z židovské rodiny a bojoval snad někde na západě. Nevěděl jsem, jak dál pokračovat. Dívám se často na dokumenty o pátrání po rodinných osudech a tam se vždy ukazuje, že v archivech jsou o jednotlivých lidech celé složky, tak jsem se objednal do Vojenského archivu v Praze.

Fotogalerie

Čekal jsem, že něco takového dostanu, jenže mi přinesli štos papírů s nápisem "Francie" a metr a půl "Anglie". A teď co s tím? Všechno jsem si postupně přefotil a začal jsem to studovat. První, co mě zarazilo, byla informace ve vojenské knížce, že děda přišel do armády ze Švédska. Myslel jsem, že si z těch úředníků někdo vystřelil. Kdepak by se náš děda vzal ve Švédsku? Jediné, co mě napadlo, že Moraváci říkají Čechům, že jsou Švédové. Brzy jsem vypátral, že dědovy stopy z rodné Ostravy skutečně vedly do Skandinávie.

Zůstaňme ale ještě na Moravě. Zjistil jste, z jaké rodiny dědeček pocházel?
Dlouho jsem na to nemohl přijít. Děda měl totiž v dokumentech, že se ho otec zřekl a vychovává ho pěstounka. Nakonec jsem tu záhadu rozluštil. Děda Jakub se narodil v roce 1912 Marii Grossmannové, ona byla svobodná matka. Jakubova otce sice uvedla, ale on prohlásil u soudu, že se ho zříká. Netuším proč, ale Marie dala syna k jedné starší paní a ta se o něj starala až do sedmnácti let. Pak děda vystudoval tkalcovskou školu a začal pracovat v Náchodě, jako obchodní cestující s textilem.

A kdy nastal v jeho životě ten zvrat, že se rozhodl pro cestu do armády?
Myslím, že kdyby nebyla válka, tak si zařídil svůj vlastní obchod s textilem. Jenže to je jen kdyby... V roce 1938 ho z náchodské firmy vyhodili. Byl Žid a navíc byl členem sociálnědemokratické strany. Vrátil se do Ostravy, bydlel u maminky. Dlouho tam ale nevydržel, protože ho zatklo gestapo. Po měsíci byl sice na svobodě, ale věděl, že musí pryč. Rozhodl se, že půjde do Krakova na český konzulát a přihlásí se, že chce do naší armády. Když v dubnu 1939 odcházel z Ostravy bylo mu sedmadvacet.

Naše armáda byla tehdy ve Francii, jak se tam chtěl dostat?
Mohl jít "rychlou" cestou, do polského přístavu Gdaňsk a odtamtud lodí. Jenže k tomu, aby ho vzali na loď potřeboval doklad od Poláků, že vstoupil do cizinecké legie. Děda do legie ale nechtěl a tak ho napadlo, že půjde do Švédska, kde měl známé a ze Stockholmu odletí do Francie. Vyrazil na cestu, přes Litvu, Lotyšsko, Estonsko až do Finska.

Trasu, dlouhou dva tisíce kilometrů, už si Milan Grosmann naplánoval.

Trasu, dlouhou dva tisíce kilometrů, už si Milan Grosmann naplánoval.

Milan Grosmann navštívil několik pamětníků, kteří byli s jeho dědečkem ve

Milan Grosmann navštívil několik pamětníků, kteří byli s jeho dědečkem ve stejné rotě. Na snímku Václav Müller.

Podařilo se vám zjistit více o jeho putování napříč Severem?
Bohužel se nedochoval záznam té cesty, ale dost přesný obrázek jsem si udělal z toho, co děda vylíčil našim vojákům, když přijel do Francie. Celou cestu, dva tisíce kilometrů, byl bez dokladů, bez peněz, bez znalosti jazyka. Zřejmě nešel sám, v dokumentech z výslechů sice říká, že je sám, ale později našim rodinným známým vyprávěl, že se k němu v Polsku připojilo několik lidí. Nechali se najímat na práci, jen za jídlo, za vodu. Děda si své putování nechtěně prodloužil, protože ho ve Finsku a v Estonsku zatkla policie a vrátila ho na hranice. Stejně to nevzdal a nakonec se přeci jen do Švédska dostal. Jako černý pasažér na lodi připlul na podzim 1939.

Zmiňoval jste, že tam měl známé. Máte tušení, o koho šlo?
To je právě další záhada, kterou jsem zatím nerozluštil. Vím jen, že mu pomohla švédská hraběnka Amélie Posse-Brázdová. Byla z významného šlechtického rodu, v roce 1911 jela do Itálie, kde se seznámila s budoucím manželem, českým malířem Oskarem Brázdou. Vzali se a ve 20. letech se usadili v Čechách. Měli statek Líčkov u Žatce, kam zvali nejrůznější osobnosti ze Skandinávie. Amélie přijala Česko jako svůj druhý domov a když se u nás situace před válkou zhoršovala, začala organizovat pomoc pro židovské a české rodiny. Pomáhala jim dostat se do Švédska.

Sama musela v roce 1939 odjet do Švédska a tam byla velkou oporou pro Čechy. Organizovala pro ně charitativní akce. Dodnes jsem ale nevypátral, jak se děda a hraběnka seznámili. Snad jí potkal v Líčkově, kam jezdil za obchodem. Každopádně se museli víc znát, protože to byla právě ona, která mu pomohla dostat se na svobodu. Sehnala pro něj byt i práci pro tkalcovskou firmu. Vídali se často, on k ní chodil na návštěvy.

Takže jeho sen o armádě postupně zmizel?
Spíš ho děda odsunul. Musel si nejdřív vydělat peníze na cestu do Francie. V dubnu 1940 se přihlásil u naší jednotky ve francouzském Lille. Čekalo ho tam ale zklamání. Češi se chtěli vycvičit pro boj, ale neměli ani základní vybavení. Pročítal jsem deník jejich první roty, kde se píše o tom, že jim ani nedali boty, tak nosili dřeváky. Zbraní byl nedostatek, používali pušky z první světové války.

Začátkem července 1940 dopluli do Anglie, co je čekalo tam?
Musela to být obrovská úleva. A pro dědu obzvlášť, byl vlastně víc jak rok na útěku. Z Ostravy přes Skandinávii se dostal tam, kam chtěl. Konečně mohl projít pořádným výcvikem, jejich první rota byla vyhlášená. Mluvil jsem s několika veterány, kteří s dědou byli ve stejné jednotce a říkali mi, jak si jich Britové považovali. Můj děda byl nejdřív u pěšáků, pak se dostal k tankistům. Později se přihlásil na výcvik do parašutistického oddílu. Měl velmi dobré hodnocení od velitelů, byl v širším výběru, ve stejné skupině jako Kubiš a Gabčík. Nakonec ho nevzali kvůli věku, bylo mu už 29 let.

V září 1944 se váš dědeček spolu s českou armádou dostal do Dunkerque. Jak vzpomínal na boje ve Francii?
Dědovy spolubojovníci říkali, že je to moc bolelo, že je poslali právě tam. Chtěli jít bojovat přímo do Čech, osvobozovat svoji zemi, ale věděli, jaká je situace. Jejich jednotky nebyly dostatečně početné, neměli z čeho doplnit případné ztráty v boji a tak nemohli jít se spojenci. Museli vydržet až do konce války. Když začátkem května přijeli naši do Čech, měli slzy v očích. Pro dědu to určitě byla obrovská radost, kterou ale vystřídalo zklamání. Když přijel domů, do Ostravy zjistil, že jeho maminka, teta, strýc i bratranec, všichni zahynuli v koncentračních táborech. Najednou byl na světě úplně sám. Byla to bolest, kterou si snad ani neumím představit.

Na podzim roku 1945 si Jakub vzal konečně svojí milou, Marušku, která na něj

Na podzim roku 1945 si Jakub vzal konečně svojí milou, Marušku, která na něj čekala celou válku.

Snímek s kamarády z autokurzu v Anglii, Jakub Grossmann v přední řadě, druhý

Snímek s kamarády z autokurzu v Anglii, Jakub Grossmann v přední řadě, druhý zleva.

Co se stalo potom?
Vrátil se zpátky ke své jednotce, byli na demarkační čáře v Letinách u Plzně. Shodou náhod právě v téhle vesnici bydlela kamarádka, paní Dlesková. Děda měl jedinou naději. Doufal, že na něj čeká jeho Marie. Seznámil se s ní před válkou, pracovala v Praze u Bati. Než odjel do války slíbila mu, že se vezmou. Když se od kamarádky dozvěděl, že je Marie stále svobodná, nečekal na nic, sednul na jeep a vyrazil. Bez propustky, bez povolení, prostě se tak moc těšil. Přijel si pro ní na jeepu až do práce a doslova jí unesl do Letnin a později do Chebu, kde měli svatbu.

Zní to skoro jako pohádka, jenže přišel rok 1948 a dědovy hrdinské činy se asi obrátily proti němu?
On si to všechno vysnil a skoro se mu to splnilo. Měl manželku, postupně pět dětí, jediné, co chybělo ke štěstí byl vlastní obchod s textilem. Požádal si u Československé obce legionářské o Dům látek v Chebu. Musel jim předložit spoustu dokladů o působení v armádě, aby mu dali potvrzení o národním boji. Jenže mu nechtěli uznat tu cestu do Skandinávie. Požadovali záruku od někoho, kdo to dosvědčí a on uvedl právě Amélii a jejího syna, který byl u letectva. Bohužel než celá ta korespondence proběhla, přišel únor 48 a na obchod mohl zapomenout.

Jak se vlastně dědeček díval na lepší zítřky, které slibovala komunistická strana?
On tomu zpočátku uvěřil, vstoupil do strany v roce 1947, když pak chtěl vystoupit, tak mu to nedovolili. Zůstal ve straně až do konce, zemřel v roce 1986.

Jako bývalý člen západní armády měl ale problémy...
Vlastně tak trochu předběhl dobu, protože by ho jistě poslali někam do pohraničí. On ale odešel sám. V Chebu nemohl mít ten obchod a tak se s rodinou přestěhovali do Sušice, jeho manželka pocházela z nedaleké Světlé. Pracoval v lese, svážel dříví pro tamní sirkárnu. Jsem si jistý, že kdyby neodešel sám, tak by si pro něj komunisti vymysleli nějakou podobnou "zajímavou" práci.

Životní příběh vašeho dědečka jste popsal v knize Štěstí, náhoda, osud. Zatím jste ji vydal jen v pár výtiscích, pro svou rodinu. Co pro vás znamenalo projít celý ten jeho osud?
Ještě než jsem začal pátrat věděl jsem, že byl hrdina. Když jsem teď zjistil, co všechno prožil, jsem na něj opravdu hrdý. Asi nejvíc si vážím té jeho cesty do Švédska, protože je za tím vidět obrovská vůle jít za určitým cílem. Já to po něm asi podědil, když jsem se jednou rozhodl, že to vypátrám, musel jsem to dotáhnout do konce.

Máte tedy další plány?
Moje manželka asi doufala, že až dokončím knihu, bude klid. Jenže je to ještě horší. Chtěl bych o dědovi natočit hraný dokument. Nejde jen o to, že mám k němu osobní vztah, ale chci to udělat pro něj a pro jeho kamarády. Chci ukázat, že jsou i jiné příběhy než generálů a plukovníků. O těch se mluví často, ale o řadových vojácích málokdy. Oni šli do armády, bojovali s největším nasazením, cítili to jako svojí povinnost, jako čest, že mohou bojovat za vlast. Když se dnes mluví o vlastenectví, už skoro nikdo neví, o čem je řeč.

Příběh vašeho dědečka se tak trochu stal i vaším příběhem...
Máte pravdu, a já ho chci poznat ještě víc. Chci jít tu cestu, kterou šel on. Z Ostravy až do Stockholmu. Nedávno jsem už trénoval. Tři dny v lese, sám, bez ničeho. Nic mi nehrozilo, nejsme přeci ve válce. Rychle mi došlo, jak je to těžké, ale i tak se o to chci pokusit. Zatím jsem si vyměřil trasu na mapě, zjistil jsem si, kde budou chtít víza. Sice mi spousta lidí říká, že jsem blázen, že to nejde, že budu mít potíže, ale já na to neslyším. Když to zvládnul on, v mnohem horších podmínkách, zvládnu to i já. Pro mého dědu.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.