Blanka Kubešová | foto: archiv: Blanky Kubešové

PŘÍBĚH UPRCHLÍKA: Povolení k výjezdu babička nedostala ani na mámin pohřeb

  • 194
Po komunistickém puči uteklo z Československa asi dvě stě tisíc lidí. Většina z nich emigrovala kvůli totalitnímu režimu, každý ale zároveň vnímal útěk odlišně. iDNES.cz přináší jako připomenutí 17. listopadu 1989 několik příběhů z komunistického režimu. Třetí z nich vypráví Blanka Kubešová.

Srpen 1968 mě zastihl za hranicemi, při našem prvním výjezdu na Západ. Bylo mi sladce naivních 24 let. V zapůjčené staré oktávce jsme si s mužem vezli ručník, plavky a konzervy na 14 dní. Netušili jsme, že na Riviéru vůbec nedorazíme, že naše dovolená bude končit sotva začala.

21. srpna 1968
Paříž nás vítá pláčem. Lidé nás zastavují, objímají, tisknou mi do náruče květiny. Nerozumím ani slovu. Konečně se mi daří rozeznat jedno jediné: l’occupation!

Blanka Kubešová

Narodila se v roce 1944. Pochází z Prahy a s manželem emigrovala během dovolené v roce 1968, nejdříve do Kanady, pak do Švýcarska. V roce 1987 jí vyšla u Škvoreckého v „68 Publishers“ v kanadském Torontu první kniha, později začala psát i televizní scénáře a spolupracovat s Českým rozhlasem. Její bratr rovněž emigroval, žije v USA.

Spěcháme před československé vyslanectví. Je tu už spousta lidí. Kde se vzaly naše vlajky? Mluvčí z vyslanectví ujišťuje, že jde o „dočasný stav“, že Rusové odejdou. Vlivná jednání jsou už v běhu.

Diskutujeme s hloučkem krajanů. Slibujeme si, že nás nezlomí. Nevrátíme se! Zůstaneme tady, dokud neodtáhnou! Budeme křičet do světa to, co doma nemůžou: Že nesouhlasíme! Že jsme znásilněná a okupovaná země.

Vysvětlujeme to na potkání každému, kdo je ochoten poslouchat. Podepisujeme protesty. Nikdo tu nechce zůstat natrvalo. Co bychom tu dělali? Všechno, co potřebujeme k životu, máme doma: vlast, naši řeč, naše blízké. Navzájem se ujišťujeme, že tohle nemůže trvat dlouho. Takový masový protest přece nelze neslyšet!

Na další pobyt nemáme peníze a přijímáme nabídku ze Švýcarska. Čekat, než se situace vyřeší, můžeme u nich, v rodinách, které se nabídly o nás postarat. V Bernu nám nabízejí trvalý azyl. Nepřijeli jsme ale emigrovat, chtěli jsme jen k moři.

Konečně se nám daří dovolat domů. Rodiče mě prosí, abych se nevracela. To mě zaskočí. Musíme se rozhodnout. Přijmout azyl, vrátit se, nebo vycestovat do jiné země?

Říjen 1968
Rusové se nehýbou, ale stále se nemůžu rozhodnout. Okupace však už není na pořadu dne a mizí z předních stránek novin. I já musím pomalu uznat, že je to trvalý stav. Jsem úplně na dně, ještě nikdy jsem v sobě necítila takovou beznaděj. „Pohádkové“ Švýcarsko na mě působí jen chladně a depresivně.

Otec znovu naléhá, abychom odjeli do Kanady. Moji podmínku, aby s matkou odjeli za námi, prý splní. Mám v Torontu bratra a také strýce, který utekl přes dráty v roce 1948. Nikdy jsem ho neviděla a s bráchou jsme něco jako voda a oheň, ale přece jen rodina.

Zjišťuji, že čekám dítě. Tohle je kamínek, který rozhodne. Odmítáme švýcarský azyl a odlétáme do Toronta.

Příběh uprchlíka

Utíkaly jich statisíce. Před represáliemi, za svobodou i za lepším životem. Jen pryč z komunistického Československa! Portál iDNES.cz se pokusil podívat na příběh některých z nich trochu jinak. Publicista Luděk Navara, který se mimo jiné zaměřuje na mapování období komunismu, pro iDNES.cz vybral a zaznamenal několik příběhů z jednotlivých období. Nejsilnější vlny odchodů na druhou stranu železné opony byly spojeny s událostmi let 1948 a 1968. Motivy lidí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, se v některých případech lišily, byť sjednocujícím prvkem bylo, že nechtěli žít v totalitním státě. Příběhy vám budou vyprávět sami emigranti, kdo by to ostatně uměl lépe...

Listopad 1968
Na letišti mě čeká strýc i bratr. Kanada je prý ohromná a svobodná země. Pro slzy ji nevidím.

Strýc nám zařizuje ubytování v jakémsi sklepním bytě, musíme přece začít pěkně od nuly. Celou noc slyším v domě křik a pláč. I já tu probrečím celé noci. Toronto na mě působí syrově a studeně. Usedlíci z roku 1948 se na nás dívají s nedůvěrou. Nasazovali za svobodu životy a mnozí nepřežili, zatímco my jsme přejeli hranice autem. Lustrují, jak moc jsme načichli bolševismem a socialistickou morálkou. Představují si, že bychom i my měli začínat podobně tvrdě.

Práci hledáme těžko. I na nejpodřadnější se vyžaduje „canadian experience“, ale jak tu zkušenost získat, když nám nedají příležitost? Umím anglicky a tak nakonec dostávám místo v bance na jedné z hlavních tříd. Se smlouvou podepisuju i prohlášení, že nebudu mít dítě.

Modlím se, aby to na mně nebylo hned tak vidět. Ve dne třídím šeky a v noci v tom pokračuju i ve spaní, tak veliký mám strach, abych o práci nepřišla. Brzy se uchytí i můj muž. Sice jen jako kreslič, nejsme však odkázáni na podporu a daří se nám dokázat, že se o sebe umíme postarat.

Pracuje se tu ovšem jinak, než jsme byli zvyklí. Žádné prostoje a soukromé hovory neexistují.

Prosinec 1968
Našli jsme si pěkný byt v domku italské rodiny. Nerozumíme si, ti lidé se nenaučili dodnes anglicky, ale jakmile zjistí, že čekám rodinu, pomáhají nám sehnat vše, co je třeba. Také rodičům se daří dostat se přes hranice a matka přilétá za námi. Otce nechala zatím ve Švýcarsku, aby mu v Torontu zjistila podmínky pro práci kardiologa.

První Vánoce
Na dárky nejsou peníze, jen z domova dostávám od babičky sváteční ubrus. Netuší, že jediné naše zařízení je na zemi holá matrace a krabice od cukru.

Předchozí díly

Leden 1969
Bříško se mi zakulatilo. Důsledek přijde vzápětí: mohu si vybrat mezi okamžitou výpovědí a prohlášením, že dítě svěřím do péče. Podepisuju to druhé, potřebujeme přece můj plat pro miminko.

Také na matku tu útočí stesk, starost o staré rodiče doma, o muže uvízlého v Evropě. Je toho víc, než může zvládnout a ozývá se nemoc. Jak moc je vážná, se jí daří přede mnou utajit, čekám přece miminko!

Březen 1969
Máma z posledních sil odlétá do Švýcarska. Je to naposled, co ji vidím a co ještě stojí na nohou. Z letadla v Ženevě vede cesta rovnou do nemocnice. Otec ihned posílá babičce pozvání, aby se mohla přijet rozloučit s dcerou. Úřady jí však zamítají povolení k výjezdu. Nepomáhají ani lékařské zprávy, ze kterých je patrné, že má před sebou pár týdnů, možná dnů života.

Duben 1969
Tátovy dopisy jsou zoufalé. Je to poprvé, co ho slyším plakat.

Máma umírá.

V horečkách se naučí báseň Karla Trinkewitze „Krajino dětství, chtěl bych se k tobě vrátit“ a celou ji v agónii přednese, je to její odkaz. Ani na pohřeb úřady neudělí babičce povolení. Teprve o týdny později si odváží domů máminu urnu s popelem. Jaký div, že ji po návratu čeká psychiatrický ústav? Už se z něj nedostane.

Květen 1969
Pracuji v bance do poslední minuty. Abych ušetřila peníze za autobus, jdu pěšky do porodnice, je to tři čtvrtě hodiny chůze. Lékaři jsou tvrdí, matku prý zachrání, ale dítě je mrtvé.

Naštěstí se mýlí, na svět přijde statná holčička, čtyřkilový cvalík. Nový život mi pomáhá překonat bolest ze ztráty matky, řeči a domova. Když přijdu z porodnice, čeká nás u dveří dětská postýlka a hromada oblečků a hraček. Většinou jsou od Italů, kteří si ještě pamatují, jaké to bylo, když přišli bez ničeho do cizí země.

Váš příběh

Zajímají nás i příběhy dalších emigrantů z období před rokem 1989. Budete-li nám chtít poslat váš příběh, zašlete ho na emailovou adresu ludek.navara@mfdnes.cz .

Srpen 1969
Všechnu sílu teď napřu k trvalému návratu za otcem do Švýcarska. Ten je možný jen v případě, že nám tam znovu udělí azyl. Bohužel přichází jen zamítavá odpověď. Jednou jsme už jejich zemí pohrdli a odjeli, nabídka se neopakuje. Zamítnutí je konečné.

S tím, že by se rozhodnutí změnilo, už nepočítám, přesto sednu a ve špatné němčině píšu spíš smutný než rozhořčený dopis. Snažím se ozřejmit pocity člověka, který zůstane ze dne na den bez domova. Cizota na něj doléhá tady jako tam, ocenit klady země, která by se mu mohla stát novým domovem, není prostě v jeho silách.

Byl to dlouhý dopis, ve kterém jsem vytkla Švýcarům chlad a krutost, nedostatek empatie a pochopení. Odpověď v podobě azylu přišla vzápětí.

Ještě tentýž měsíc odlétáme i s tříměsíční dcerkou za otcem do Švýcarska. Jsme zase rodina.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video