Vlastně bylo jasné od srpna 1968, že chci emigrovat. Ale rozhodně jsem netušil, že to bude trvat tolik let a bude mne to stát tolik sil.
Pocházím ze střední Moravy a mám kamaráda Josefa. Takže ten útěk jsme plánovali spolu. V osmašedesátém to bylo docela snadné, hranice se prakticky otevřely. Jenže já se oženil a narodil se nám syn. A útěk kvůli tomu nepřipadal v úvahu.
Luděk ŠtiplRodák ze střední Moravy, povoláním je umělecký restaurátor. Poprvé přemýšlel o emigraci po okupaci v srpnu 1968, první pokus přes Jugoslávii podnikl v roce 1975, druhý 1976 tamtéž a nakonec emigroval až v roce 1979 přes Rakousko. Utíkal s manželkou a dvěma dětmi; synem (1968) a dcerou (1973). Usadil se v Kanadě, vrátil se do Česka v polovině devadesátých let. Je mu 66 let. |
Josef ovšem náš plán uskutečnil. Emigroval do Kanady, dařilo se mu a domluvili jsme si setkání v Evropě. Hranice se mezitím ovšem zase zavřely, on se jako emigrant nesměl vrátit, a tak prakticky jedinou zemí, kam jsme tehdy mohli my i on, bylo Rumunsko. Ta země se neúčastnila okupace Československa jako jediná z východního bloku. A vyjet tam z Československa bylo snazší než do Jugoslávie.
Takže jsme se tam sešli. Řekl mi: „Co tam doma děláš? Pojeď do Kanady.“ Přemýšleli jsme, jak to udělat, železná opona byla prakticky nepřekonatelná. A tak jsme se domluvili, že se sejdeme v Jugoslávii a on nám potom pomůže do Kanady.
Cesta do Jugoslávie
Víte, Jugoslávie měla tehdy zvláštní postavení, byla napůl na Východě, napůl na Západě, ale bylo tam potřeba zvláštní povolení. Ovšem vůbec domluvit ten útěk s mým kamarádem na Západě bylo dost složité. Kdo to nezažil, nepochopí.
Pošta byla kontrolovaná, a tak jsem psal některé důležité informace na adresy jeho kamarádů. Kdo by byl třeba jen trochu podezřelý, že chce emigrovat, povolení k cestě do Jugoslávie nedostal. Samozřejmě.
Tak jsme to nakonec všechno vyřídili, jeli jsme a ubytovali se v hotelu podle našeho plánu. Bylo to léto 1975. On tam měl být také, měli jsme se potkat.
Jenže jsme se osudově minuli. Představte si, on se ptal na recepci a recepční mu o nás neřekla, zřejmě chtěla dýško. Prostě kvůli tomu se ta emigrace nepovedla. Dovedete si to představit?
My měli vše nachystané, s naší drahou vlastí se rozloučili. A pak přišlo to nejhorší: naštvaný dopis od Josefa, který psal, že ho ta cesta stála hodně peněz, že jsme se na něj vykašlali, a že už nás nechce vidět.
No, o moc horší to už být nemohlo.
Totální izolace
Ale já se myšlenky na emigraci nevzdal. Tak jsme jeli do Jugoslávie znovu, že utečeme sami, bez něj. Bez cizí pomoci. Cesty byly docela drahé a složité na vyřizování. Ale pustili nás, paradoxně proto, že jsme tam jednou už byli a vrátili se. Vidíte, všechno zlé je k něčemu dobré. Jeli jsme, ale to jsme ještě nevěděli, co přijde. Průvodce nám vzal pasy a bez nich to prostě nešlo. Takže zase zklamání a další cesta domů.
Jenže já byl přesvědčený, že se to povést musí. Nechtěl jsem tady žít, a tak jsem v roce 1979 požádal přímo o povolení cesty na Západ. Žádná Jugoslávie, přímo za železnou oponu. Nebylo úplně snadné takové povolení dostat, ale my je získali.
A zase nám asi pomohlo, že jsme byli dvakrát v Jugoslávii a vždy se vrátili. Nyní nás pustili do Itálie, jeli jsme vlakem přes Rakousko a tam jsme chtěli zůstat.
Příběh uprchlíkaUtíkaly jich statisíce. Před represáliemi, za svobodou i za lepším životem. Jen pryč z komunistického Československa! Portál iDNES.cz se pokusil podívat na příběh některých z nich trochu jinak. Publicista Luděk Navara, který se mimo jiné zaměřuje na mapování období komunismu, pro iDNES.cz vybral a zaznamenal několik příběhů z jednotlivých období. Nejsilnější vlny odchodů na druhou stranu železné opony byly spojeny s událostmi let 1848 a 1968. Motivy lidí, kteří se rozhodli odejít do zahraničí, se v některých případech lišily, byť sjednocujícím prvkem bylo, že nechtěli žít v totalitním státě. Příběhy vám budou vyprávět sami emigranti, kdo by to ostatně uměl lépe... |
To už jsme byli čtyři. Já, manželka, syn a dcera. Jenže nebylo to tak snadné, jak jsme mysleli. Kdo tehdy v tom nežil, neví, v jaké izolaci jsme se všichni nacházeli. Takže jsem nevěděl, zda Rakousko nevrací uprchlíky. Prostě ty informace nebyly a existovaly různé fámy.
Západoněmecká ambasáda byla už zavřená a já se bál kvůli tomu jít do rakouského lágru. Co teď? Sháněli jsme nocleh, ale peněz jsme měli zoufale málo. To víte, nemůžete před cestou nic ze svého majetku prodat, aby to nevyvolalo podezření tajné policie. A množství peněz na cestu máte stejně předepsané.
„To bude dobrý“
Nakonec jsme nějaké levné ubytování našli, taková komůrka u nějaké turecké ženy. No, děti vůbec nechápaly, proč se tak trápíme.
Ale musím říct jedno: Rakušané se k nám chovali velmi slušně, nemohu si stěžovat. Pětiletá dcera skákala na hřišti, rozbila si koleno, odřela se, plakala. Přišla Rakušanka, přinesla kysličník a ošetřila ji.
Pak přinesla čtyři talíře a knedlíky posypané tvarohem! Mluvila lámanou češtinou, vysvětlovala, že její teta byla z Moravy. „Ještě chvíli počkejte,“ řekla a donesla mi čistou košili. Ať ji prý mám na návštěvy na úřadech. Pak jsem v kapsičce té košile našel zastrčenou padesátišilinkovou bankovku.
Nešlo jen o ty peníze, jídlo, ale také o pocit, že najednou to není tak špatné. Dnes vím, jak zoufale je každý člověk na útěku citlivý i jen na obyčejné slovo. Na to, jak se k němu lidé kolem chovají. Každé dobré slovo ho dokáže nakopnout!
A Rakušané se chovali opravdu dobře. Když jsme se pak obrátili na policii, přijali nás velmi ochotně, jeden policista mne poplácal po rameni a řekl: „To bude dobrý“. To už jsme věděli, že to dobře dopadne, že to „opravdu bude dobrý“. Šli jsme do kostela a plakali štěstím.
Pohlednice z Kanady
Ale čekal nás ještě pobyt v lágru v Traiskirchenu. To bylo dost hrozné, ale Rakušany chápu. Museli před udělením azylu zjistit, co jsme zač. Takže začaly kolotoče otázek. Bylo to hodně promyšlené, ptali se, odpovědi nahrávali na magnetofon. A ty otázky dostávala má manželka zvlášť a zvlášť já a oni si ty odpovědi zřejmě porovnávali.
Asi by nebylo vůbec snadné projít, kdyby měl někdo vymyšlený nějaký uprchlický příběh... Ale rozumím tomu, i když ten pobyt byl nepříjemný, museli jsme spát čtyři rodiny v jediné místnosti... Trvalo to dva měsíce, pak jsme se už dostali do rodinného střediska, kde byl volnější režim.
Jenže vyhráno jsme ještě neměli. Komunistický režim zkoušel na uprchlíky různé triky, povolil třeba cestu na Západ příbuznému, aby je přesvědčil k návratu. Využívalo se toho, že situace v táborech nebyla ideální, že se zdlouhavě čekalo na transport do cílové země. My čekali na cestu do Kanady. Ale do Traiskirchenu se chystala naše maminka. Psychika v takovém lágru není dobrá a kdyby přijela... To víte.
Příběh I.: Čekali jsme, že bude ta válka s Rusy |
Tak jsem tu její cestu za námi chtěl zmařit. To už jsem byl v kontaktu zase s kamarádem Josefem. Poslal mi pohlednice a kanadské známky, já ty známky nalepil (co kdyby si tajná policie dělala analýzu slin), pohlednice vypsal a poslal mu je zpět. On je pak odeslal z Kanady do Československa, aby si všichni mysleli, že už jsme za oceánem. A vidíte, vyšlo to.
Takže jsme se za tím oceánem také brzy skutečně ocitli a já musím říct jedno: nemůžu si vzpomenout, že by mi něco na přístupu Kanaďanů vadilo. Nikdo se nám neposmíval, že nic nemáme, nebo že hovoříme jednoduchou angličtinou. Byli jsme součástí takového programu, kdy každý uprchlík byl půl roku na podpoře, ale musel chodit na výuku angličtiny. Kdo nechodil, program mu skončil a mohl dělat, co chtěl. A v té škole vůbec to bylo tak, že učitelé nás pozvali třeba v neděli na oběd, nebo na procházku...
Zkrátka, o Kanadě nemohu říct absolutně nic špatného.
Zpět na Moravu
A také jsem toho rozhodnutí nikdy nelitoval. I pro děti to byla cenná zkušenost. Dcera žije v USA a syn, umělec, má ateliér tady ve Šternberku, ale jezdí po světě a vystavuje. Není čeho litovat!
Váš příběhZajímají nás i příběhy dalších emigrantů z období před rokem 1989. Budete-li nám chtít poslat váš příběh, zašlete ho na emailovou adresu ludek.navara@mfdnes.cz . |
Ostatně získal jsem tam ještě jednu zkušenost. Pracoval jsem u kanadské pacifické dráhy, která měla velký podíl na osídlování Kanady. A tam jsme se v archivech dostal k dokumentům, které ukazovaly, jak Kanada řídila přistěhovalectví. Byli tam i odborníci, kteří vedli statistiky, jak se komu daří. Opravdu věda.
Po letech se informace vyhodnocovaly, a když se objevily nějaké problematické skupiny, tak se přístup k nim zpřísnil. Dokázali zajistit, aby to fungovalo.
To, že jsem se později, v polovině devadesátých let vrátil, samozřejmě souvisí s tím, že jsem se domníval, že důvody pro emigraci pominuly. Také jsem tady měl maminku...
A rozjížděl jsem takový nadační projekt na střední Moravě. Nebylo to tedy rozhodně proto, že bych se v Kanadě měl špatně.
