Nad ruinami mostu v Kurimanech i v sobotu před polednem kroužil vrtulník letecké záchranné služby, stavbu s tunami zkrouceného železa a vylitého betonu policisté obehnali páskou. Karol Kočiš, 46letý otec tří dětí neví, jestli má plakat, nebo se radovat.
"Na Vánoce čekáme narození prvního vnoučete. Děkujeme pánu Bohu, že mě nechal se dožít toho, že budu děda," řekl slovenskému serveru SME.sk.
Strojníci Karol Kočiš a Tomáš Palenčár v kritickém okamžiku přečerpávali beton z domíchávače do výšky dvacet metrů. Karel obsluhoval čerpadlo na zemi, kolega stál nad ním na mostě. Po dvou hodinách se střídali. "Zaslechl jsem nepříjemné prasknutí, najednou začaly z mostu padat tvárnice. Za chvíli se celý přelomil a zřítil. Trvalo to jen pár sekund. Podařilo se mi uskočit. Viděl jsem, jak Tomáš padá z té výšky," vzpomíná.
Jejich kolega Ivan Puškáš už takové štěstí neměl. Bylo mu 29 let.
Na mostě bylo v tu chvíli asi tři sta kubíků betonu, tedy asi sedmset tun. Většinu mužů to zasypalo. Tomáš jako zázrakem přežil.
Bývalý záchranář Karol neztratil duchapřítomnost. Poraněnou hlavu mu převázal tlakovým obvazem, s mistrem ho naložili do auta a odvezli do nemocnice v Levoči. Žádné další zranění po neuvěřitelném pádu z výšky odpovídající sedmipatrové budově mu nezjistili.
"V šoku běhal. Snažil jsem se ho posadit, ale stále utíkal, dokola opakoval jméno kolegy Ivana, kterého také viděl padat. My jsme měli štěstí, Ivan tam bohužel zůstal. Stáli jsme velmi, velmi blízko smrti."
Podruhé se narodil
Tomáš Palenčár oslavil před dvěma dny třicátiny. Otec dvou malých chlapců spolu s manželkou Silviou čekají třetí dítě. "Podruhé se narodil. Právě na Dušičky, kdy si většina lidí připomíná mrtvé. Doufám, že bude dlouho žít," říká Tomášův tchán, jednatel firmy Malub Ludovít Monyok. Nechápe, jak mohl takový pád přežít. "Dokonce mi v šoku telefonoval, co se stalo. Sedli jsme s dcerou do auta a rychle ujížděli sem."
Společnost Malub betonovala pomocí čerpadel desítky mostů a viaduktů od Prešova po Prahu. Teď na dálnici D1 u Kuriman v subdodávce pro českou firmu Bögl & Krýsl. Ludovít Monyok si na žádné větší problémy nevzpomíná: "Když je stavba dobře připravená, nemůže se nic takového stát."
Monyka udivilo vyjádření slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka, že příčinou tragédie je únava materiálu. Doufá, že nehodu pořádně vyšetří a nehodí zodpovědnost na člověka, který za to může nejméně. "Když spadlo naše vojenské letadlo, hodili to na pilota, který zahynul. Přitom ten stroj měl být už dávno v muzeu. Dokud se nepoučíme, budou lidé na stavbách dál nesmyslně umírat," prohlásil.
3. listopadu 2012 |
Pořád slyším ten nářek zraněných
S názorem šéfa souhlasí také Karol Kočiš. Mosty betonuje už deset let. Doteď měl na stavbách pocit bezpečí, i když pracoval ve velké výšce. Nikdy ho ani nenapadlo, že místo, kde pracuje, se pod ním může propadnout. Důvěřoval lidem, kteří stavbu připravovali.
"Už nikdy ten pocit mít nebudu. Při přípravě stavby jsou nejdůležitější geodeti, statici a stavební dozor. Oni jsou klíčoví hráči v bezpečnosti. Myslím si, že někde v tomhle trojúhelníku muselo něco selhat."
Karel vzpomíná na tragický případ, když jako záchranář vykládal z vrtulníku popálené vojáky, kteří skoro uhořeli v nákladním autě po výbuchu barviv. Tehdy si myslel, že nic horšího už nemůže zažít. Pád dálničního mostu a jeho důsledky se však s předcházející zkušeností nedají srovnat.
"Začal jsem znovu kouřit. Ten rachot stále slyším, ještě teď mi zní v hlavě. A potom to ticho, které protínal jen nářek zraněných. Chcete kolegům pomoct, ale nemůžete, protože nikoho nevidíte. Všichni byli zasypaní železem a betonem. Horší bezmoc jsem ještě nezažil," přiznává strojník Karel Kočiš.
