Na sklonku druhé světové války bylo pilotovi Tadamasa Itacuovi devatenáct let. K pobřeží Okinawy se blížil nepřítel, a když přišlo povolání do speciální letky kamikadze, neváhal. Střemhlav se vrhnout se svým letounem napěchovaným výbušninami na spojenecké lodě byla čest. Kamikadze, v japonštině "božský vítr", měli spasit Japonsko a jejich fanatická oddanost japonskému císaři byla bezmezná.
"My mladí jsme tehdy museli zabránit Američanům v dobytí Okinawy. Byli jsme válečníky bránící vlast. Neznal jsem nikoho, kdo by misi odmítl. Naše mysl tak byla nastavena. Neměli jsme žádné pochybnosti," vyprávěl Itacu stanici BBC.
Porouchaný motor
Dnes téměř devadesátiletý muž zasvětil celý život památce svých padlých kamarádů. Je to pro něj způsob, jak se vyrovnat s pocitem viny za to, že sebevražednou misi přežil. Jeho letadlu se totiž v březnu 1945 porouchal motor a Japonec odhodlaný zemřít musel přistát na moři. Do jednotky sebevražedných pilotů se sice vrátil zpět, ale než stihl být znova nasazen, bylo po válce.
Dlouhé roky ho pak stravovaly výčitky, a uvažoval dokonce o sebevraždě. "Lidé, kteří položili životy za záchranu vlasti, to udělali dobrovolně a s plným vědomím. Přežít, to se považovalo za smůlu. Já si nepřál nic než zemřít s nimi," popsal Itacu.
V sedmdesátých letech proto začal sbírat fotografie a dopisy na rozloučenou, které padlí kamikadze zanechali blízkým. Nezůstal jen u rodin svých známých a založil úctyhodnou sbírku dokumentů týkajících se více než tisícovky pilotů, kteří obětovali svůj život pro říši vycházejícího slunce.
Poslední vzkazy napsané černou tuší jsou většinou svědectvím o slepé poslušnosti císaři a postrádají byť jen náznak pochybností. "Drahá matko, jediné, čeho lituji je, že jsem pro tebe nemohl udělat více. Zemřel jsem jako bojovník za císaře, a to je čest. Nebuď proto prosím smutná,“ píše se v jednom.
Existuje ale i několik málo odlišných vzkazů, jež dokazují, že ne všichni kamikadze spolkli válečnou propagandu. "Zítra zahyne jeden z těch, co věří v demokracii. Možná je osamělý, ale jeho srdce je naplněné. Fašistická Itálie a nacistické Německo byly poraženy. Autoritářství je jako stavět dům z rozbitých kamenů,“ psal na konci války své rodině mladý poručík Rjodži Uehara.
Pro jedny poklad, pro jiné skandál
Itacu svou sbírku později daroval muzeu ve městě Minami Kjúšú. Instituce, kterou dnes sám řídí, v únoru oznámila, že chce celkem 333 dopisů nechat zapsat na seznam světových písemných památek UNESCO. Dopisy prý totiž totiž autenticky popisují hrůzy války a jako takové musí být zachovány pro další generace jako například deník Anny Frankové.
Otázka ochrany dopisů prestižní organizací ale není tak jednoduchá. Zatímco Itacu je přesvědčen, že dopisy musí být předány dalším pokolením "jako poklad", mnohé země to považují za skandální. Okolní státy a Západ totiž považují kamikadze za válečné zločince, kteří mají na svědomí stovky životů.
Kamenem úrazu je také dlouhodobé bagatelizovaní role Japonska v druhé světové válce ze strany vlády pravicového premiéra Šinzó Abého. Prominentní politici často popírají například Nankingský masakr či snižují utrpení desítek tisíc sexuálních otrokyň, které sloužily pro potřeby japonské armády na okupovaných územích.
Napětí v regionu každoročně vyostřují kontroverzní oficiální návštěvy japonské svatyně Jasakuni, kde mezi jmény válečných hrdinů figurují rovněž váleční zločinci. Zapsat dopisy kamikadze pod ochranu UNESCO proto není jen tak. Téma japonského militarismu, jenž se s nimi úzce pojí, je totiž v dnešní východní Asii stále velmi třeskuté.
