"Co jsi zač. Mluv. Jsi voják, špión? Co tady vůbec děláš, do prdele," řve mi do ucha jeden z nich. Za sebou slyším štěkat psy.
Hlava mi mizí v pár vteřinách pod vodou ještě dvakrát. Nestačím popadnout dech, třesou se mi nohy, vzpírám se.
. Kurz PřežitíKdo se může hlásit Pracovníci sdělovacích prostředků nebo studenti žurnalistiky, Členové Syndikátu novinářů České republiky, pracovníci či spolupracovníci humanitární organizace, zaměstnanci institucí a organizací, které se zabývají řešením mimořádných a krizových situací majících vliv na bezpečnost obyvatelstva, studenti dalších příbuzných oborů (např. sociologie, sociálně - právní obory, krizový management, mezinárodní a veřejné vztahy apod.) Přihlášení musí být starší 18 let. |
"Opakuji, co jsi zač, jsi voják?" ptají se nejhlasitěji, jak to jen vůbec jde, muži donekonečna.
"Teď jednoho z vás zabijeme," je nedaleko slyšet. Natahuje se uzávěr zbraně a je slyšet výstřel.
Vlečou mě za ruce travou, po kamenech a po silnici asi padesát metrů daleko. Sotva stojím na nohou. Sundají mi a mým kolegům z pětičlenné skupiny kukly z hlavy a střílí samopalem do vzduchu. "Utíkejte," poslední slova, která stíhám vnímat. Dáváme se do běhu.
Je 29. dubna, něco kolem čtvrté odpoledne a vrcholí devítidenní kurz Přežití.
Jsme ve smyšleném státě Bagram, kde bojují vládnoucí Gramové s Basty. Ti chtějí mít stejně jako vláda zisk z těžby drahých kamenů. Do země, kterou podle scénáře zmiňovaného kurzu zmítají ozbrojené konflikty, násilnosti či rabování, jsme přijeli jako humanitární pracovníci, novináři či představitelé organizací zabývající se lidskými právy.
Právě Bastové nás zajali, vysvlékli a chtěli se dozvědět, co v jejich zemi děláme. Poté naštěstí pustili.
Naši zaměstnavatelé nás do Bagramu, celkem dvacet lidí, poslali zmapovat napjatou situaci, aby bylo možné do země začít posílat humanitární pomoc.
Ve skutečnosti se v rámci kurzu pohybujeme ve vojenském výcvikovém prostoru Březina u kasáren Dědice v moravském Vyškově. Kurz nás má naučit přežít v krizových situacích!
Pravé peklo teprve přijde
Jen o pár hodin později po namáčení hlavy v kukle ve vodě a zrychleného výslechu nás ve vojenské ubikaci po půlnoci budí střelba ze samopalu.
"Popláááách, poplááách," slyším na chodbě křičet našeho velitele.
Seskakujeme z postele, ve které ležíme oblečení a obutí. Před domem se nás opět zmocňují rebelující Bastové. Běžíme k náklaďáku.
"Tak nasedat, okamžitě nahoru vy hajzlové. No na co čekáte," řvou na nás lidé s kuklami na hlavě. "Hlavu mezi kolena a rukama si přikryjte obličej, jasnýýý!" velí jeden.
Náklaďákem přijíždíme neznámo kam. "Sesedat, vy bastardi, a okamžitě ksichtem k zemi, roztáhnout nohy a ruce za hlavu!" křičí jeden přes druhého. "Co tady děláte, nikdo se vás neprosil. Proč jste nezůstali doma. Co se serete do našeho státu," je společně s psím štěkotem všude slyšet.
"Proč zrovna já musím ležet v mraveništi," říkám si. Nenápadně si je chci levou rukou z obličeje sundat, ale v tom okamžiku slyším křik. "Co se hejbeš, sakra."
Ozbrojenci nám nasazují neprodyšné kukly na hlavy. "Vztyk, chytněte se za ramena a jdeme," zní rozkaz pro naše pětičlenné družstvo.
Začíná něco podobného jako na vojně pořadové cvičení. Děláme kliky, dřepy, plazíme se, skáčeme jako žáby nebo chodíme jako kačeny. Po zádech nám chodí psi a u ucha hlasitě štěkají. "Ty tady chcípneš," slyším řev v uchu a cítím hlaveň samopalu zabodnutou v zádech.
Při plazení se mi dostává kamení a hlína do rukávů a pod tričko. Všude mi navíc lezou mravenci, naštěstí nekoušou. "Jak dlouho nás tady chtějí cvičit," říkám si v duchu. Nic přes kuklu nevidím.
Na patnáct minut mě s kolegyní zavírají do studny, naštěstí bez vody. Pak jdeme do klece. Ozbrojenci do ní mlátí asi tyčemi. Pak nás vyvedou ven.
"Chcete nažrat? Tak ruce před sebe," křičí. Dostáváme na ruku lepkavou hroudu čehosi. Musíme si tu kaši nacpat do pusy. "Polykejte. Kdo to nesežere, nedostane napít."
Žízeň mám už asi dvě hodiny. Do misky vyrobené z rukou nám nalévají trochu vody. Okamžitě ji hltám a olizuji si prsty. Znovu nalito nedostanu.
I výslech "nanečisto" bolí
Jdeme k výslechu. Kuklu už mám na hlavě čtyři hodiny. Bolí mě oči a létají mi před nimi mžitky velké jako dvacetikoruny.
U výslechu po mně chtějí jméno velitele a soukromou adresu. Zapírám. Musím si podřepnout, předpažit a držet v rukou za nohy těžkou židli. Po chvíli se začínám klepat. "Narovnej ty ruce a mluv," slyším.
Kukla jde konečně dolů. Moje kolegyně stojí přede mnou zkroucená v podřepu a na natažených rukou má petlahev s vodou.
"Řekni mu, že je hajzl a že je na světě úplně k ničemu," nabádají vyšetřovatelé v kuklách kolegyni. "Řvi to víc, není tady slyšet," slyším v době, kdy už jsem se "svou" židlí v trenkách, klepu se, mám neuvěřitelnou žízeň a rty mi praskají suchem.
Nakonec při pohrůžkách ran pěstí, kopanců a stahování nehtů přiznávám, že bych "kápnul božskou".
Nicméně to samé nám radili i psychologové při teorii v kurzu. "Nemá cenu se nechat jako civilista zabít," říkali. Opět ta zatracená kukla na hlavě. Venku se opírám roztaženýma rukama o zeď.
Dotknu se malíčkem kolegy a kolegyně na obou stranách vedle sebe. Nikdy bych si nepředstavil, jak mi takovýhle, jindy bezvýznamný dotyk, psychicky tak hodně pomůže. Ráno nás převezli náklaďákem a prodali za výkupné jiné ozbrojené rebelující tlupě.
Hází nás do kobek v podzemí, klečíme v drátěné kleci a chodíme opět k výslechu. Po půl desáté, tedy po neuvěřitelných devíti hodinách v kukle, nás vojáci vysvobozují. Nasedáme do obrněných vozidel, takzvaných bévépéček, a odjíždíme. Jsme na svobodě.
. Pohyb na bojišti je třeba cvičitDráha bojovníka. Tak se jmenuje vojenské cvičiště ve výcvikovém prostoru Březina ve Vyškově. Bylo nutné překonat drátěné překážky, tunely, lávky nebo zdi. Vodní příkop se dal zdolat pouze za pomoci dvou ocelových lan, dřevěné lávky nebo kladky. Nechybělo plazení pod ostnatým drátem. Další cvičení naučilo členy kurzu Přežití nácvik různých lezeckých technik na trenažeru s lezeckými stěnami, nejrůznějšími žebříky, lanovými traverzy, šikmými stěnami i plošinami pro nácvik spolupráce s vrtulníkem. |
Ještě před tím jsme si mohli vyzkoušet, jak jde přečkat noc jen se třemi vybranými věcmi a jaké to je pro "nejslabšího" člena týmu, když musí zabít krůtu a připravit ji kolegům k večeři. Nechyběly stovky dalších rad jak přežít.
A kdo vymyslel, že se bude v kurzu "cvičit" právě tímto způsobem. Podle velitele kurzu majora Pavla Šebesty se skladbou zaměstnání snaží reagovat na současné hrozby v krizových oblastech tak, aby maximum získaných zkušeností šlo reálně využít v praxi.
"Patrné je i směřování kurzu především na zvládání psychické zátěže, oproti fyzickému vyčerpání. Naším cílem je frekventantům ukázat, kam až mohou a jsou ochotni zajít," řekl.
Já osobně jsem si "hrábnul" na dno. Mé tělo je jedna velká modřina a odřenina. Svědí mě boláky po přisátých klíšťatech a doufám, že podobná muka nebudu muset ve skutečnosti nikdy zažít.