Stalo se nyní to, na co rádi poukazují stoupenci přímé volby, dokonce cosi ještě přízemnějšího. Obsazení prezidentského křesla není už jenom věcí tahanice mezi stranami, ale dokonce malé občanské války ve straně jediné. Totiž v sociální demokracii.
Dění ohledně prezidentských kandidatur trochu připomíná příběh z Erbenovy balady. Zatímco tam je třeba umrlci házet na úprku do cesty všelijaké růžence a podobné artefakty, zde je třeba naházet politickému umrlci - míněno Miloši Zemanovi - do cesty celou řadu dalších kandidátů.
Vždycky se někdo najde. Jednou bývalý ministr, jindy nějaký ten rektor univerzity nebo vědátor. Takhle nějaký ten profesor, kdyby tu ještě byl. Šup s ním Zemanovi pod nohy.
Je to taktika trochu připomínající zákopovou válku, která se nevyhrává úžasnou strategií, ale vítězí ten, kdo se ve spotřebě potravy pro děla vyčerpá později. Vždycky ještě bude v zásobě pár mužů či žen, které lze zkusmo posílat do bitevní vřavy. Ostatně zatím dost nicotné. Takový postup může mít nakonec úspěch. Třeba někdo vyhraje. Taktika by se mohla zadrhnout jen tehdy, kdyby se zemanovcům podařilo prosadit vnitrostranické referendum.
Mýtus bývalého předsedy by totiž mohl mít mezi straníky ještě docela velkou sílu. Jinak lze hýřit uchazeči o Hradčany téměř donekonečna. Čtyři roky strany vědí, že k prezidentské volbě dojde. Nehrozí více než dvě alternativy. Volba přímá, volba v parlamentu. Pro žádnou z těchto variant není třeba postavit víc než jednoho kandidáta.
Tento poměrně prostý úkon se najednou změnil v podívanou, která trochu připomíná nářky socialistických silničářů, šokovaných tím, že v zimě pokaždé sněží. Má se volit prezident a strany vypadají upřímně zděšené a improvizují tak, jako by ústava byla scénářem nečekaných přírodních katastrof.
