Správný počet omilostněných na jeden "prezidentorok" totiž v žádných tabulkách nenajdeme.
Václav Klaus se postupně a obratně vyhýbá nástrahám, které tahle sporná pravomoc "z boží milosti" v demokratickém státě přináší.
Lidé nejsou velkorysému odpouštění trestů nakloněni. Václav Klaus hned zkraje oznámil a dodnes přísně dodržuje, že milostí bude jak šafránu - jde přece o vážná, ba osudová rozhodnutí.
Snímá břemeno trestu výhradně z lidí, nad nimiž se slituje srdce snad každého citlivého člověka - z mladíka, jenž zabil otce tyrana, z nevyléčitelně nemocného člověka, z matky malého dítěte... Tedy přesně tam, kde i korektní a bezchybná soudní spravedlnost už není (a nemůže být) humánní.
A do třetice, prezident už bezprostředně zveřejňuje, komu a proč odpouští. Jedna výčitka přesto zní: hlava státu se málo radí, žádosti čte sama a nezaměstnává tím ministerské úředníky.
Lze ji obrátit v uznání: člověk nadaný či spíš obtížený takovou pravomocí čte a rozhoduje sám, neboť jen jeho svědomí je měřítkem. Ale vzhledem k tomu, že prezident má další povinnosti, dá se pochybovat, zda všechny případy opravdu zvládne prostudovat.
Svědomí (a tentokrát i doporučení ministerstva spravedlnosti) mu nyní dovolilo omilostnit mladíka, který zabil ze strachu krutého otce. Cit napovídá, že prezident udělal dobře.
Rozum se ptá: ve věznicích si odpykává trest přes 17 tisíc vězňů. Kolik případů, kdy je pachatel spíš nešťastnou obětí, mezi nimi je? Kolik banálnějších činů, než je zabití člověka, spáchali? A kolik z nich nejen žádá, ale i si zaslouží, aby prezident řekl "buď volný"?
Václav Klaus mimořádnou pravomocí šetří. Není zřejmé, jestli víc kvůli svému svědomí, nebo víc kvůli naladění společnosti. Dal ale milostem do jisté míry sympatický rys - většina lidí jeho důvodům aspoň rozumí.
