Ve chvíli, kdy si oba tábory kontrolovaly svoje poslance (jeden se chlubil přísežným archem podpisů, druhý chtěl na své ovečky pěkně zblízka vidět), a při současné dostupnosti záznamové techniky vyvstává otázka, zda je tajná volba vůbec jakkoli uskutečnitelná. Protože například těžko někdo zabrání poslanci, kterého nutí jeho vedení k určité volbě nebo ten se bojí nařčení ze zrádcovství, aby vyfotil mobilním telefonem svůj hlasovací lístek.
Avšak ještě více než principiálně neplodná debata o formě hlasování překvapilo, kam nás zavedl ideál plné informovanosti televizního zpravodajství. Česká televize měla vzorně pokryté jednotlivé události volby a okamžitě je doplňovala rozhovory se zúčastněnými a komentáři a analýzami z řad odborníků v televizním studiu. Události se díky tomu ukazovaly v různém světle, odhalovaly se jejich skryté roviny a nečekané souvislosti.
Divák, který tak měl v tomto polarizovaném a vypjatém duelu svého favorita, dostával nejen informace, které prohlubovaly jeho účast na dramatu, nýbrž rovněž informace, které mu nabízely pozici nezúčastněného pozorovatele, jenž má přehled o celém dění.
Emoční výlevy? Správně!
V tomto ohledu se mediální podoba prezidentské volby nejvíce přibližovala televiznímu formátu reality show typu vila (Velký bratr nebo VyVolení). Tam i zde je uzavřena skupina lidí, která je po dlouhou dobu vystavena mimořádnému tlaku vzájemného soupeření a mediálního dozoru. Tam i zde jsou události neustále pod přímým dohledem televizních kamer, účastníci dostávají možnost bezprostředně komentovat dění a jejich slova jsou hned následně rozebírána v televizním studiu. A díky citlivosti soudobé techniky často nechybí ani ruchové mikrofony zachytávající i ty nejbezprostřednější a „nejsoukromější“ výroky.
Ale aby takováto show fungovala, je potřeba, aby nalezla jí odpovídající události. Neměla by smysl v případě věcného projednávání dané záležitosti, kdy neexistují rozpory mezi deklarovanými záměry a skutečným jednáním. V tomto ohledu nabídla česká politická elita přesně to, co je pro reality show potřeba: soupeření, kde účel světí prostředky, kde se uzavírají dočasná spojenectví, kde se při oficiálních vstupech hýří seriózností a předvádí se vznešenost, aby hned za rohem docházelo k nejsprostšímu handlování a pomlouvání.
Dramatickým vrcholem podobných show bývají vyhrocené hádky a nekontrolované emoční výlevy. I toho jsme byli svědky. Zvláště projev ministra Langera směrem k ministru Bursíkovi bude ve své mrazivě komické vulgaritě a nesmyslnosti zapsán do zlatého fondu televizní zábavy hned vedle výroků legendárního Petra Zvěřiny.
Ministr vnitra je mimo
Ačkoli veřejnost reagovala poměrně jasným odsouzením událostí na Pražském hradě, neznamená to, že by ty události nutně vnímala v rozporu s televizním formátem reality show. Mimořádný zájem o kontinuální zpravodajství na kanálech ČT2 a ČT24 (sledovanost v jejich součtu někdy dosahovala skoro milionu televizních diváků) svědčí o tom, že na mediálním zprostředkování volby prezidenta zůstalo dost divácky atraktivních momentů.
Typickým diváckým postojem u reality show typu vila je na jedné straně emoční angažovanost a na straně druhé pocit nadřazenosti a pohrdání nad jednáním aktérů vyvěrající z dobrého přehledu o prezentovaných událostech a o skutečných záměrech zúčastněných. Obojího si divák první prezidentské volby (text je psán ještě před volbou druhou - pozn. red.) mohl užít v míře vrchovaté.
Otázkou zůstává, co udělat s politickými jednáními v takhle medializované době, aby ona jednání nebyla redukována prakticky jen na show pro diváky. Na show nepříliš odlišnou od jiných forem televizní zábavy. Mediální doba se sama od sebe asi těžko změní, a tak je zjevně řada na politicích. Výroky ministra vnitra Ivana Langera o nepřípustném televizním špiclování však rozhodně směr, kudy jít, nenaznačují.
