Mezi Hradem a Strakovou akademií to zajiskřilo vícekrát.

Mezi Hradem a Strakovou akademií to zajiskřilo vícekrát. | foto: Dan Materna, MF DNES

Prezidentovy spory

Oč více byl Václav Klaus oproti svému předchůdci slyšet a vidět, o to více konfliktů také řešil a o to více slovních přestřelek absolvoval. Se senátem, soudci, představiteli občanské společnosti, vědci či ministrem Rathem. Nejvíce se však utkával s premiérem Paroubkem.

Zatímco dřívější vztah Klause-premiéra s prezidentem Havlem byl korektní a veškeré ideové rozepře (ač značné) byly umně schovány pod povrchem a jen občas "vybublaly" na povrch, Klaus-prezident se s vládci Strakovy akademie musel potýkat častěji.

Avšak nebylo tomu tak vždy. Celkem poklidnou koexistenci prezidenta s premiéry Špidlou a Grossem narušil až příchod Jiřího Paroubka.

Expremiér Paroubek je totiž stejně jako prezident podobně pragmaticky smýšlející člověk, navíc pečlivě dbající o svou mediální pověst. Když přidáme nervózní předvolební atmosféru a ještě nervóznější povolební vyjednávání, bylo na slovní útoky "zaděláno".

A tak jednou podle Paroubka Klaus "ztratil veškerý rozum", jindy se "chová jako absolutistický monarcha", poté zase Klaus kontruje výroky o Paroubkově "mimořádné drzosti" či jeho jednání označuje za "bezprecedentní útok". Jejich dopisy, které Klaus před časem zveřejnil, jsou psány poměrně ostrým tónem. - více zde

Spory s Paroubkem
Mezi Hradem a Strakovou akademií to zajiskřilo vícekrát.

Jedna z prvních mediálně vděčných přestřelek se týkala zahraničních cest prezidenta republiky. Poté, co Klaus na odborném fóru v zahraničí kritizoval Evropskou unii, vysloužil si kritiku ze strany vlády.

Jiří Paroubek, který si zakládal na pověsti premiéra "proevropského" kabinetu, prezidentovi pohrozil zákazem zahraničních cest, pokud bude prezentovat názory, které jsou v rozporu s vládní politikou. "Pokud nebude vystupovat v rámci těchto směrnic, na některé zahraniční cesty prostě nebude moci jezdit," prohlásil Paroubek.

Slovní přestřelky s premiérem Paroubkem však neutuchaly i přes některá společná setkání, po nichž oba muži novináře i veřejnost ubezpečovali, že si své postoje vyjasnili a už se hádat nemíní.

Do křížku se však dostali ještě několikrát. Například premiérův návrh odškodnit antifašistické bojovníky z řad národnostních menšin (německých a maďarských) označil prezident za "prázdné gesto", navíc "mimořádně nešťastné a nebezpečné". Podle Paroubka však prezident návrh nepochopil.

O tom, že případný střet může zapříčinit i zdánlivá drobnost, svědčí i další případ. Při návštěvě ruského prezidenta Putina si premiér Paroubek postěžoval, že měl na setkání s ruským vládcem jen "pouhých dvacet minut". Prezidentská kancelář s ním navíc program návštěvy nekonzultovala a oznámila jej až na poslední chvíli. "To je hrubá chyba na úrovni diletantismu," prohlásil Paroubek.

Hrad se bránil a tvrdil, že postupoval správně, Putin byl navíc hlavně prezidentovým hostem. Premiér si tehdy neodpustil rýpavou poznámku, že Klausova funkce je "podle ústavy spíše symbolická", kdežto on musí "hájit exekutivní zájmy".

Spor vyvolalo i usnesení ČSSD, ve kterém se strana zavazuje, že už nikdy nesmí dopustit, aby byl do prezidentské funkce zvolen Václav Klaus, jako se to kvůli taktickým chybám za Špidlova předsednictví stalo v roce 2003. Prezident se ihned ozval a Paroubkova slova označil za "bezprecedentní útok" na hlavu státu, který nemá v polistopadové historii obdoby.

Ještě více zlé krve však vyvolal spor prezidenta s premiérem ve věci homosexuálních svazků. Zákon vyvolával v celé společnosti velké emoce a konzervativně zaměřený prezident už dopředu naznačoval, že hodlá vyhovět té části české veřejnosti, které připravovaný zákon vnímá s obavami.

Jiří Paroubek spor naopak pojal jako prestižní souboj s prezidentem - zvláště v předvolební době se mu hodilo ukázat, že se prezidenta nebojí a jeho veto hravě přehlasuje. Z celého zákona učinil dramatický souboj ve stylu "kdo s koho" a jen díky nátlaku na své spolustraníky, které zavázal hlasovat v jednotné linii, a díky absenci některých pravicových zákonodárců nakonec Sněmovna prezidentské veto přehlasovala.

Václav Klaus normu označil za "tragický omyl", který je "bezprecedentním rozšířením státní regulace mezilidských vztahů".

Spor s Rathem
Spadá do kategorie sporů s vládou. Označení "vrtošivý stařík" si Václav Klaus odnesl ze sporu s Davidem Rathem, kterého premiér Paroubek navrhoval do pozice ministra zdravotnictví.

Prezidentovi se ale nelíbilo, že je Rath zároveň předsedou České lékařské komory, což je podle něj klasický případ střetu zájmů. Dokud místo šéfa ČLK neopustí, do ministerské funkce jej nejmenuje.

David Rath se nakonec dočkal.

Rath oponoval, že hlavním důvodem je osobní prezidentova antipatie - neboli, že ho prezident "nemá rád" a že ústava jím byla "znásilněna". Nakonec ale povolil a vedení ČLK opustil. Klaus jej tak do funkce jmenoval až po několika týdnech.

Spor s americkým velvyslancem
"Pokud jde o setkání s následníkem Václava Havla v úřadě prezidenta, nemá o ně americký prezident zájem." Taková slova si zapsal velvyslanec v USA Martin Palouš po schůzce George Bushe a Václava Havla v době, kdy už na Hradě pracoval Václav Klaus.

Zatímco premiéra Špidlu přijal Bush s nadstandardními poctami, Klaus musel na přijetí u amerického prezidenta čekat dva roky. Rezervovaný postoj si prezident Klaus vysloužil proto, že se nepohodl s tehdejším americkým velvyslancem Craigem Stapletonem, Bushovým dobrým přítelem.

Bush přijal Klause až po dvou letech.

V březnu se totiž oba muži střetli kvůli Klausovým názorům na iráckou válku. Velvyslance tehdy popudily Klausovy pochybnosti o tom, zda existují důkazy o zbraních hromadného ničení v Iráku.

Třebaže Klaus tyto zprávy rezolutně popřel, Bush později podle diplomatického záznamu do Prahy vzkázal, že zatím na českého prezidenta nemá čas.

Spor se soudci
Hned desítky mladých soudců i část veřejnosti nahněval a proti sobě popudil prezident, když odmítl jmenovat 32 z 55 mladých justičních čekatelů.

Svůj krok odůvodnil tím, že jim není ani třicet let a nemají potřebné osobní zkušenosti k výkonu tak náročné práce. Dostal se tak do sporu i s ministerstvem spravedlnosti a jeho šéfem Pavlem Němcem).

"Jsem přesvědčen, že teprve věk kandidáta nad 35 let může poskytnout jakousi záruku naplnění osobnostních předpokladů, které je třeba na soudce klást," napsal mu tehdy Václav Klaus.

Spor o občanskou společnost
Ještě více rozporuplných reakcí vyvolaly prezidentovy myšlenky adresované "občanské společnosti".

Vše odstartovaly nevinné výroky pronesené na konferenci PepsiCo, ve kterých se prezident zmínil o občanské společnosti - neboli komunitarismu, ze kterého nepozorný překladatel udělal "komunismus".

Klaus také hovořil o nebezpečí NGOismu (tedy ideologie nevládních organizací). Ihned se ozvali zástupci jednotlivých neziskových organizací, kteří si prezidentova slova vyložili jako útok na své pozice.

Odstartovala se zároveň debata, ve které tradiční Klausovi odpůrci prezidenta obviňovali, že neziskovými organizacemi pohrdá, což prezident soustavně vyvracel mimo jiné i poukazováním na to, že sám je s několika neziskovkami propojen.

Skutečností však je, že na občanskou společnost má prezident skutečně poněkud jiný názor, než někteří představitelé veřejného života. Pověstným se stal například prezidentův výrok, že "občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!"(červenec 2005).

Spory se Senátem o ústavní soudce
Problémům se prezident nevyhnul ani tehdy, když konal to, co mu ústava velí. Když poslal do Senátu své kandidáty na nové ústavní soudce, senátoři mu jich hned několik zamítli.

Prezident přitom nevybíral z okruhu lidí blízkých ODS, jak jej mnozí původně podezírali. Jednoho z kandidátů dokonce Klaus navrhl ihned poté, co jej Senát zamítl, ještě jednou.

Jmenování ústavních soudců se tak protáhlo na několik měsíců a prodleva, kdy nebyl po určitou dobu Ústavní soud kompletní, byla další záminkou k vyostření sporu. Senátor Bárta dokonce oznámil, že chce na prezidenta podat žalobu z vlastizrady.

"Vysvětluji si to politikařením některých senátorů. Používají hru o ústavní soudce jako nástroje k jiným politickým účelům, a to je škoda," uvedl k tomu kdysi Klaus.

Spory s Topolánkem a ODS
O tom, že se Václav Klaus a jeho nástupce v čele ODS nemají v přílišné oblibě, je veřejným tajemstvím minimálně od chvíle, kdy světlo světa spatřila prezidentova slavná sms na účet nového předsedy občanských demokratů.

Přesto vztahy obou mužů jsou korektní, jak oba při každém podobném dotazu připomínají. Občas ale nervy povolí a zvláště Mirek Topolánek někdy mezi řádky prozradí, že určité napětí existuje.

Jako tehdy, když připomněl "fašizoidní obličej" Václava Klause na předvolebních plakátech ODS v roce 2002 nebo když o čestném předsedovi prohlásil, že trpí "obrozeneckou obsesí".

Václav Klaus používal mírnější výrazy a spíše si Topolánka "vychutnával" jinak. Třeba tehdy, když se jej snažil tlačit k velké koalici, když ho nečekaně podruhé jmenoval premiérem či mu dával termíny, do kterých musel Topolánek najít přijatelná řešení téměř neřešitelné situace.

Na druhou stranu mu ale prezident pomohl například s odblokováním poslanecké sněmovny a se zvolením jejího předsedy Vlčka.

Topolánka jmenoval Klaus premiérem hned dvakrát.

Když pak Mirek Topolánek přinesl na Hrad seznam ministrů připravované vlády, netajil se prezident s tím, že se mu složení vlády nelíbí a že se do jejího jmenování příliš hrnout nebude.

Nejvíce mu pak vadila přítomnost Karla Schwarzenberga v křesle ministra zahraničních věcí. Vytýkal mu, že jako člověk žijící dlouhodobě v zahraničí a s cizím občanstvím, nebude dostatečně hájit české zájmy.

Spory s europoslanci
Ne vlastní vinou se pak prezident Klaus dostal do sporu i s některými představiteli Evropského parlamentu - Vidal Quadrasem a Jo Leinenem, kteří českého prezidenta kritizovali za jeho kritický postoj k euroústavě.

Prezident označil jejich výroky za urážlivé a za bezprecedentní útok na hlavu státu a na státní suverenitu České republiky. Od šéfa Evropského parlamentu požadoval v dopise vysvětlení, ale ani s ním se příliš nepohodl, protože ten výroky svých kolegů jen zlehčoval.

Spor o úlohu disentu
Na podzim 2003 a na začátku roku 2004 se také znovu rozhořel spor, který má už několikaleté kořeny. Jde o míru zásluh disidentů na pádu komunistického režimu.

Podle Václava Klause je tento vliv zbytečně přeceňován, podstatnou měrou k rozmělnění diktatury přispěl i netečný postoj většiny české veřejnosti.

„Rozdělování lidí na disent a ne disent považuji za hluboký omyl. Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil, protože to je pro mne nedefinovaná entita,“ řekl Klaus v rozhovoru pro MF DNES. “Trvám na tom, že rozkližování komunistického režimu probíhalo na více paralelních frontách,“ dodal.

Podle prezidenta existovalo v Československu velké množství aktivit, které měly na komunismus obdobný, ne-li ničivější účinek, než aktivita disentu - „této konkrétní, v zahraničí nejznámější skupinky“.

Ač Václav Klaus k disentu nikdy nepatřil, trvá na tom, že i on byl za své názory režimem postižen, když jej vyhodili z Československé akademie věd. "Diskutujme například o mých seminářích, které shromažďovaly minimálně tak velký počet lidí jako jakékoliv aktivity takzvaného disentu," uvedl Klaus v rozhovoru. - více zde


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video