Právě daně prezident kdysi uváděl jako příklad toho, co vetovat nebude.
Proč tedy ten vzdor? Popichuje "stojedničku" a její závazky vůči Evropské unii. K přesunu služeb a zboží do vyšší sazby DPH se vláda zavázala při vstupních jednáních.
Pokud by se koalici nepodařilo veto přehlasovat, nastane obchodní chaos a trest Bruselu nás nemine. Světaznalý a vzdělaný prezident následky jistě zná. Koalici zkouší, co ustojí.
Ale co když neustojí a veto nedokáže přehlasovat? V Evropě budeme za břídily, kteří neumějí dostát mezinárodním závazkům. Prezidentova neskrývaná nelibost vůči Bruselu i Špidlově vládě se pak obrátí proti občanům.
Spor o Ústavní soud mezi Hradem a Senátem je neméně vážný. Jeden z nejvyšších orgánů země je ochromen, protože nemá dost soudců. Prezident kandidáty navrhuje "salámovou metodou" již několik měsíců a Senát mu některé odmítá. Aby také ne, když se mezi nimi objeví třeba bývalý komunista.
Při kritickém Klausově pohledu na Teličkovo kratičké angažmá u komunistů je kuriózní, navrhuje-li bez mrknutí oka na eticky náročnější post ústavního soudce třeba pana Galvase - ten s rudým odznáčkem žil dokonce déle než náš eurokomisař.
V Senátu nyní zaznívají přepjatá slova o prezidentově velezradě, Klausovi lidé zase bohorovně mluví o standardním demokratickém procesu dohadování. Ale je přijatelné, aby jeden z pilířů, na nichž stojí demokratický stát, měl podlomené nohy? Není.
Co kdyby byl stejně nalomený parlament jen proto, že lavice poslanců zejí prázdnotou? Politický náboj sporu mezi prezidentem a Senátem je patrný a divák cítí i "šprajc". Míč je však na Klausově straně hřiště. On musí kandidáty na soudce navrhnout. A v nynější situaci není nic prezidentsky důležitějšího.
Spory mezi parlamentem, vládou a prezidentem jsou nepochybně životabudičem pro demokratickou dělbu moci, kývalství ji naopak umrtvuje. "Daňovou házenou" lze s velkou mírou tolerance ještě považovat za živou vodu. Spor o nové soudce je už vodou mrtvou. Vždyť znemožňuje práci Ústavního soudu.
