Jean-Pierre Lehmann: Bílých mužů středního věku je ve strukturách EU už nyní příliš.

Jean-Pierre Lehmann: Bílých mužů středního věku je ve strukturách EU už nyní příliš. | foto: Nguyen Phuong Thao

Prezidentem Evropské unie by měla být žena. Mám dva návrhy

  • 13
Zdravě a ostře formulován je následující text profesora politické ekonomie Jeana-Pierra Lehmanna, který se rozepisuje o současném stavu Evropské unie i o jejích perspektivách.

Narodil jsem se v roce 1945. Můj dědeček byl německý Žid. Nikdo z mé nejbližší rodiny naštěstí nezahynul při holocaustu. Jeho stín se však nade mnou vznášel po celá moje formativní léta. Když jsem se jako teenager začal setkávat s německými současníky, zpočátku jsem byl zamlklý a nesvůj. Pak jsme se však bavili a bavili a bavili. Nikdo se nesnažil zakrývat minulost, ale planula v nás touha vytvořit jinou budoucnost. Nakonec se ze mě stal zapálený eurofil.

Před dvaceti lety strhly jásající davy Berlínskou zeď. Deset bývalých komunistických států je dnes plně integrovanými členy Evropské unie. Kdyby se znenadání objevil můj otec a já mu řekl, že členskou zemí je i Litva, nevěřícně by zíral a kladl si otázku, co kouřím.

Duch jednoty odumřel

Smutnou zprávou však je, že jakmile se vytvořila struktura unie (například jednotný trh a jednotná měna), duch jednoty odumřel. Evropský "projekt" se stal přehlídkou ryzího cynismu. Nejdepresivnější ilustrací tohoto faktu bylo nakládání s "evropskou ústavou" a Lisabonskou smlouvou a také totálně nechutný způsob, jímž se volí evropský prezident coby klíčová součást Lisabonské smlouvy.

Dobrou zprávou je, že kandidatura Tonyho Blaira byla zřejmě zavržena. Důvodů jeho nevhodnosti na tento post je tolik, že ani nestojí za to je zmiňovat – mělo by postačit jediné slovo "Irák". Kdyby byl zvolen, byl by to akt nejvyššího cynismu a pokrytectví, a to i na evropské poměry.

Špatnou zprávou pak je, že ostatní kandidáti, o nichž se prý uvažuje – vesměs jde o současné nebo především bývalé šéfy kabinetů –, jsou stejně inspirativní jako vychladlá kaše. Důsledky toho, čeho jsme v současné době svědky, mohou být enormní. Jakkoliv působivé jsou evropské dějiny od roku 1957, kdy Římské smlouvy založily Evropské hospodářské společenství, v žádném případě bychom neměli předpokládat, že se EU stala trvalou.

U příležitosti 50. výročí podepsání Římských smluv vyjádřil i tak významný eurovelikán, jako je Jacques Delors, obavy, že EU by se mohla "rozvolnit"; bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer vyjádřil podobné mínění v rozhovoru pro BBC začátkem roku 2009.

Ačkoliv je možná takový výsledek nepravděpodobný, bylo by sebeuspokojeným bláznovstvím tuto možnost opomíjet. Žádná instituce, společnost ani civilizace nedokáže přežívat výlučně na autopilotovi. Historie je koneckonců plná příběhů o "vzestupu a pádu".

Jedna lepší než druhá

Otázka, kdo bude prezidentem EU, má proto obrovský význam. Zapotřebí je člověka s dokonalou bezúhonností a schopnosti inspirovat – a zejména zapojovat i evropskou mládež. Vidím pouze dva možné kandidáty, kteří by tyto kvality mohli naplnit: bývalou prezidentku Irska Mary Robinsonovou a francouzskou ministryni financí Christine Lagardeovou. Muže jsem v tomto případě nevyloučil a priori, ale prostě mě žádný nenapadl a navíc platí, že bílých mužů středního věku je ve strukturách EU už nyní příliš.

Christine Lagardeová  Mary Robinsonová, bývalá prezidentka Irska

Ačkoliv mezi Robinsonovou a Lagardeovou existuje řada rozdílů, obě by byly znamenitou volbou. Robinsonová je možná inspirativnější kandidátkou vzhledem k projektům, v nichž se po odchodu z funkce angažuje: předsedkyně Komise OSN pro lidská práva, čestná prezidentka společnosti Oxfam International, předsedkyně Mezinárodního institutu pro životní prostředí a rozvoj, předsedkyně Rady vedoucích světových představitelek a zakladatelka Iniciativy za etickou globalizaci.

Lagardeová má jiné silné stránky. Je nespornou profesionálkou, která stojí v čele jedné z největších advokátních kanceláří světa a časopis Forbes ji v roce 2008 označil za 14. nejmocnější ženu na zeměkouli. Lagardeová tedy vede dvě oslnivé kariéry – jednu v byznysu a jednu v politice – a má nesmírné charisma. Obě ženy tudíž představují velmi odlišné modely vůdkyň a potenciálních vzorů. Robinsonová, která se narodila v roce 1944, je navíc osobou dvacátého století. Funkce prezidentky EU by představovala soumrak její kariéry. Třiapadesátiletá Lagardeová je podstatně mladší.

Sen pro tohle století

Oživení evropského snu však nevyžaduje jen volbu jednotlivce. Musí existovat i nějaká vize. A právě zde vyvstává klíčová otázka o Lagardeové: co říká na možnost členství Turecka v unii? Její šéf Nicolas Sarkozy se vehementně staví proti vstupu Turecka, avšak Sarkozyho (který nemluví anglicky a je počítačově negramotný) lze jen stěží označit za příklad pro jednadvacáté století. Lagardeová se oproti němu jeví jako globální renesanční žena, ovšem její názory na členství Turecka v EU by mohly tento obraz popřít.

Možná největší výzvou pro Evropu v jednadvacátém století je totiž odstranění zdí mezi jejími nemuslimskými a muslimskými komunitami. To se týká nejen muslimských občanů v EU, ale i muslimů na Balkáně – jmenovitě v Bosně, Kosovu a Albánii –, v bývalém Sovětském svazu a zejména pak v Turecku.

Nelze toho dosáhnout přes noc. Proces, který již byl zahájen, však uvízl na mrtvém bodě. Začlenění Turecka – a vposledku i dalších většinově muslimských evropských zemí – do EU je evropský sen jednadvacátého století. Zvolení správného prezidenta v roce 2010 by bylo důležitým krokem na této cestě. Robinsonová nebo Lagardeová by mohly být inspirativními vůdkyněmi, které EU potřebuje, aby tento sen proměnila v realitu.

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Jean-Pierre Lehmann, zakládajícím ředitelem Evian Group a profesorem politické ekonomie na Mezinárodním institutu pro rozvoj managementu

Jean-Pierre Lehmann je zakládajícím ředitelem Evian Group a profesorem politické ekonomie na Mezinárodním institutu pro rozvoj managementu. Více o autorovi i Evian Group.


Video