V pokračujícím usouženém hledání nástupce Václava Havla, v zaťaté snaze uspořádat ještě alespoň jedno kolo, v němž budou volit, vzpomínají politici na každého, kdo by alespoň trošku mohl být prezidentem.
Přijatelným, volitelným, který nikomu nebude vadit. Co takhle Helena Vondráčková? Vypadá dobře, zvládla to v Kremlu i v Carnegie Hall a vadit může snad jedině Rejžkovi.
Hledá se teď prostě takový lepší, povedenější Bureš. Husí kůži, kterou musí každý mít při sledování trapného dalšího dějství prezidentského tápání, Vladimír Špidla a spol. asi neznají. Moc, moc chtějí ukázat, že se dokážou domluvit, a moc, moc nechtějí, aby se na Hrad dostal ten náhle zjihlý Václav Klaus.
Takže, chlapi, nevíte ještě o někom, kdo by to vzal? Až se někdo najde, vypraví se nejspíš stranická delegace z Lidového nebo jiného domu a bude našeho příštího prezidenta přemlouvat: Na Hradě budeš sedět, apanáž slušná, můžeš tlouct špačky a k tomu doživotní penze!
Jde přitom úplně stranou, že být prezidentem z přemluvení, donucení nebo losování je věc strašná a špatná. Stejně jako třetí volba, na níž ve snaze napravit si reputaci a mít na věci stále ještě vliv, politici zatím lpí.
Jestli chtějí být prezidentem Rychetský, Sokol, Šedivý, Motejl či Potůček, ať jimi jsou. Ale ať nejsou prezidenty uplácanými z nedostatku, ze zoufalství. Z trapnosti. A ze strachu, který po dvou nepovedených pokusech hraje čím dál větší roli. Politici se prostě bojí, že jim přímou volbou vyroste v novém prezidentovi nový silný soupeř.
Třetí volba prezidenta by měla přesto, nebo právě proto být volbou přímou. Tahání králíků z klobouku to jen znovu dokazuje.
