Jen jedno měli všichni společné: víru, že smějí předělat svět, protože je k tomu opravňuje jejich správný světový názor. Nikdy nesouhlasili s myšlenkou, že by předělali jen tolik světa, kolik jim dovolí výsledky z voleb.
Kam patří čeští komunisté po sezoně? Věří, či nevěří komunistickému světovému názoru? Co vlastně hlásají? Nějaké nové zlepšené názory? Nový komunismus? Těžko říci. Hlásají to i ono, oslňují citáty z děl dávných komunistických gaunerů i výkřiky o jakési levicové novosti. Jen jedno je zcela zřetelné: nestoudnost, s níž se k dědictví komunismu hlásí.
Všechno to utrpení, které komunismus zplodil, není dnešním komunistům příležitostí k důkladnému zpytování mysli a svého hnutí, nýbrž příležitostí k potměšilému pošklebku. Oni neřeknou, jak hrozné, že komunismus vraždil lidi, oni řeknou, křesťané je vraždili také. Jako by jedno ospravedlnilo druhé.
Kdysi v pravěku měli lidský sen: spravedlivý svět zářných zítřků. Utopie skončila, zůstala jim nestoudnost. A s ní drží si své výnosné parlamentní místo.
Prezidentovi nemůže vyčítat žádný krasoduch, že s nimi nechce jednat.
Není prezidentem všech. Je prezidentem, sám utopista, protože jím byl zvolen. Prezidentem nestoudných být nemusí. I když je v té ochablé zemi málem poslední, kdo to ještě říká.
