Kdy jste se s panem Weiglem seznámil?
Jiřího Weigla jsem viděl prvně někdy v polovině 80. let, když jsem vyučoval mladé ekonomy tehdejšího Ekonomického ústavu ČSAV moderní ekonomii podle hlavní světové učebnice napsané nositelem Nobelovy ceny za ekonomii P. A. Samuelsonem. Byl jedním z nejiniciativnějších a nejpilnějších posluchačů. Na počátku roku 1990 mi byl – svou tehdejší spolupracovnicí ve stejném ústavu, mou manželkou Livií Klausovou – doporučen, že by rád přešel z vědy do praktičtějšího života. Domluvili jsme se a od jara 1990 začal pracovat na Federálním ministerstvu financí, kde se velmi osvědčil.
Na jaře roku 1997 jste oznámil, že by se měl stát nástupcem ministra financí Kočárníka. Pan Weigl však tuto nabídku nepřijal. Zklamalo vás to?
Ve vyhrocené situaci jara 1997 se obětí politikou vyvolaného ekonomického dramatu stali dva ekonomičtí ministři mé vlády – Ivan Kočárník a Vladimír Dlouhý. Hledání jejich náhrady bylo mimořádně těžké, probíhalo velmi rychle, telefonicky jsem nabídl Jiřímu Weiglovi post ministra financí, on ho na mou „vemlouvavost“ do telefonu přijal. Pak se mu to teprve asi rozleželo v hlavě a dospěl k závěru, že on není typem na ministerský post, a omluvil se. Mně to sice tehdy zkomplikovalo život, ale s odstupem 11 let si myslím, že to tak bylo dobře.
Čeho si na panu kancléři ceníte nejvíc?
Je to neuvěřitelně - a zvláště pro české poměry - vzdělaný člověk. Jeho znalosti historie – nejen naší, ale i celého světa – jsou unikátní a myslím, že to nikdo netuší. Jeho schopnost napsat mi podklad pro projev na státní návštěvě v Kazachstánu, Nigérii, Mongolsku nebo Mexiku (abych jmenoval co nejodlišnější země) je mimořádná. Kromě ekonomie vystudoval i arabistiku a mluví plynně arabsky, čímž vždy šokujeme arabské politiky. Zná řadu dalších jazyků. I tím se od českého prostředí velmi odlišuje.
Klíčové jsou jeho charakterové vlastnosti, všeobecné lidské postoje a schopnost politické orientace. Je typickým produktem dobrého rodinného zázemí. Je člověkem, který brzy ráno vstává, jde domů hned po práci, věnuje se rodině a jde včas spát, aby byl ráno fit. Takhle bych ale o Jiřím Weiglovi mohl dlouho pokračovat.
Stává se, že se v něčem zásadně neshodnete a vy pak zjistíte, že lepší odhad měl pan Weigl?
Určitě jsme spolu mnohokráte polemizovali, protože naše debaty jsou v podstatě každodenní, často více než jedenkrát denně. Myslím, že spíše vystihnu podstatu popisem celku, než hledáním nějakých jednotlivostí. Je opatrnější než já, drží mne zpátky, drtivou většinu mých prohlášení spíše změkčuje. Já se strašně bráním, ale pak většinou dojdu k závěru, že toto změkčení bylo správné.
Pan Weigl zasedal v minulosti v dozorčích radách několika společností. Co se týče funkcí v Sokolovské uhelné a Českém Telecomu, bylo to v době, kdy se připravovala jejich privatizace a kdy vládla ČSSD. Měl jste nějaký vliv na to, že se do těchto funkcí dostal?
Stovky či tisíce politiků nebo politikům blízkých úředníků zasedalo v dozorčích radách různých státem vlastněných podniků. Jestli to někdo kritizuje, tak je to hloupost, protože není nikdo jiný, kdo by tam mohl „sedět“, nevím, jak by jinak stát mohl garantovat svou roli vlastníka, ze které plyne obrovská zodpovědnost. To tam měl stát dosazovat neznámé a sobě „neblízké“ lidi? Kdy už toto někdo pochopí! Ve kterých firmách pan kancléř zasedal, snad ani nevím. Ani nevím, že byl v Českém Telecomu (až z vaší otázky), naopak jsem si vždy myslel, že byl v Českých aeroliniích. Jsem přesvědčen, že tyto funkce vykonával velmi zodpovědně, kéž by bylo více takových lidí. Detaily si nevybavuji, ale myslím, že jsem o těchto věcech byl tázán až následně – stylem, zda proti tomu něco zásadního namítám. O žádném protlačování z mé strany nemůže být ani řeči.
Až budete příště jmenovat členy bankovní rady, budete uvažovat o panu kancléři Weiglovi?
Jiří Weigl by byl ideálním členem bankovní rady. Pracoval léta na ministerstvu financí ve vysoké funkci, ve funkci náměstka ministra byl šéfem poradců předsedy vlády (za mého předsedování), pracoval několik let v bankovnictví, byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu ČSAV, je kandidátem ekonomických věd, byl na půlročním studijním pobytu v Mezinárodním měnovém fondu ve Washingtonu, v mé blízkosti psal zásadní stanoviska k desítkám či stovkám zákonů týkajících se ekonomiky a bankovnictví, byl několik let ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku atd.
Lhal bych, kdybych neřekl, že bych v případě svého nezvolení do druhého volebního období Jiřího Weigla do bankovní rady jmenoval. Udělal bych to. V této chvíli je ale úvaha o jakékoli budoucnosti naprosto nezajímavá.
Kdo měl podle vás zájem na tom, aby se do médií dostala nahrávka schůzky pana Weigla s Miroslavem Šloufem?
Celý svůj život v politice hraju „na světle“, tedy před veřejností, a jestli mně něco bývalo vytýkáno, pak to bylo to, že se naprosto nestarám o tajné služby oficiální i neoficiální, o odposlechy, sledování lidí atd. V tomto světě já „nejedu“. Proto na vaši otázku neumím odpovědět. Jistě to byl někdo, kdo chtěl zdiskreditovat prezidentskou volbu a zejména mé zvolení prezidentem. Můžete se dohadovat, kdo do této skupiny lidí patří. Já bych dovedl typovat tu skupinu, ale netuším – a nezajímá mne – kdo konkrétní to byl.
