Válka je strašlivá věc. To ode mne není ani pacifistická, ani bojácná fráze, ale výraz mého bytostného přesvědčení. A nejenom mého.
Žijeme v zemi, která má s válkami a s utrpením, jež je provází, víc než jen dávné historické zkušenosti.
I když poslední generace válečný konflikt na vlastní kůži naštěstí nepocítily - já sám si válku pamatuji jen jako malé dítě - je zjevné, že si naprostá většina naší veřejnosti hrůzy, které přináší každý válečný konflikt jak vojákům, tak civilnímu obyvatelstvu, dobře uvědomuje.
A že je proto třeba ne dvakrát, ale desetkrát měřit, než dopustíme, aby řešení politických problémů a sporů mezi státy do svých rukou převzali generálové.
To je ale jen jedna stránka celého problému. Ta druhá se ptá: Jak silný musí být motiv pro to, aby bylo možné říci, že jiné než vojenské řešení nebylo k dispozici? Jde v případě útoku na Irák o důvody humanistické, ideové, ekonomické, strategické, bezpečnostní, vojenské nebo o jejich tu či onu kombinaci?
Představa, že Američané bojují v Iráku kvůli ropě, je směšná a naivní. Spojené státy na irácké ropě závislé nejsou, a jestli obchod s ropou něco potřebuje, pak ze všeho nejvíce stabilitu a klid v oblastech ropných nalezišť.
Proto se domnívám, že důvody musíme hledat jinde. Hledal bych je v kombinaci amerického idealismu, nových obav po 11. září a stavu světa po skončení jeho bipolárního uspořádání, kdy se USA staly jedinou skutečnou velmocí.
Tato kombinace vede ke zcela novým postupům, které však vyvolávají řadu otázek.
Irák je samozřejmě diktatura ve všem všudy, což je uspořádání, které je pro dnešní euroatlantickou civilizaci nepřijatelné a potenciálně nebezpečné.
Ale představa zastánců útoku na Irák, že lze demokracii zavést vojenskou silou, je pro mne jako z jiného vesmíru. To není žádný protiamerický postoj.
Já jsem ve své podstatě velmi proamerický, resp. americkou společnost, její styl života i její optimistický pragmatismus velmi oceňující, ale i ve Spojených státech vede o tuto válku i pravice zásadní spor.
Její nemalá část s vojenským řešením nesouhlasí a tvrdí, že prezident Bush v této zahraničněpolitické aktivitě porušuje a nabourává konzervativní ideály svobodné Ameriky.
A to už vůbec nemluvím o problémech, do nichž se mezinárodní společenství dostane po skončení války, tedy při pokusu o vytváření nového Iráku podle západního střihu.
Demokracii lze podporovat i inspirovat, ale nelze ji nadiktovat, tím méně vojenskou silou.
A nejen to. Pokud se tento model vývozu demokracie má stát normou, kdo bude jeho dalším objektem? A kdo bude seznam zemí vytvářet? A kde to všechno skončí?
Bude to pak ještě ten svobodný svět, o který usilujeme a jehož ideály jsou také nebo dokonce převážně americkými ideály? Neumím detailně posoudit aktuální nebezpečí vyplývající z možného či pravděpodobného iráckého vlastnictví zbraní hromadného ničení.
Mimo veškerou pochybnost je však ještě další řada zemí, u nichž můžeme něco podobného oprávněně předpokládat, nebo to dokonce víme. Je nutné vytvářet mechanismy, které by komukoli - včetně teroristů - zabránily, či alespoň velmi znesnadnily jejich použití a minimalizovaly případné důsledky.
To je veliká a složitá práce pro celé mezinárodní společenství. Zahájit masivní, plošnou preventivní válku možné jistě není.
A ještě jednu osobní poznámku. Mé názory jsou v tomto směru stálé a konzistentní. Netajil jsem se jimi ani ve svých předchozích politických rolích, dával jsem je vždy veřejně najevo, snažil jsem se pro ně získávat politickou podporu, i když mě to často stálo nemalé "politické body".
Jako prezident republiky opakuji, že dnešní český - nikoli americký, nikoli francouzský - postoj vlády a parlamentu pokládám za vyvážený. To je zásadně něco jiného než chytristika, za niž byl tento postoj některými komentátory vydáván.
Politik musí být odvážný a musí být schopen "foukat proti větru", je-li o tom přesvědčen. To dobře vím, ale současně si vážím toho, když se moje názory, pocity a stanoviska shodují s většinovým postojem české veřejnosti.
Ve věcech tak fatálních, jako jsou záležitosti války a míru, je potřeba zásadní shody mezi politickou reprezentací a veřejností věcí zcela principiální. Ostatně právě američtí prezidenti o tom vždy věděli své.
