Nečekané a zásadní změny přišly zejména po 28. listopadu 1997. Po dni, který vejde do dějin jako sarajevský atentát na premiéra (to v případě, že dějiny budou psát příznivci Václava Klause). Nebo jako výzva dvou předních politiků ODS Ivana Pilipa a Jana Rumla, kteří se pokusili zachránit drolící se koalici ODS, lidovců a ODA (v případě, že analyzovat budou spíš Klausovi odpůrci).
Rozhodně však "Sarajevo" nebylo bleskem z čistého nebe. Už řadu týdnů a měsíců předtím to v koalici pořádně skřípalo. Koaliční partneři měli za sebou vášnivé diskuse kolem dvou vládních "balíčků" na ozdravení propadající se ekonomiky. Ránu jim zasadil i říjnový odchod Josefa Zieleniece z funkce ministra zahraničí a místopředsedy ODS. Ten prohlásil, že odchází kvůli neshodám s Klausem a jako první - byť velmi tajemně - naznačil, že s financováním ODS není cosi v pořádku.
Lidovci a ODA si nakonec vymínili velkou koaliční konferenci, která se měla konat 6. ledna 1998, proto název tříkrálová. Konference, která se však nikdy nekonala, měla určit směr, kudy se bude vláda ubírat.
Koncem listopadu se znovu otevřelo téma financování ODS: najednou se po dvou letech vynořila informace, že za tajemnými dárci 7,5 milionu korun Bá-csem a Sinhou se skrývá podnikatel Milan Šrejber. K tomu část tehdejšího vedení ODS přišla s informací, že se v září na grémiu mluvilo o využívání peněz ze zahraničí. A zprávy o tajném kontu, které nakonec byly pověstnou poslední kapkou, byly na světě.
Pilip i Ruml na svou stranu původně strhli nemálo lidí ze špiček ODS, zejména těch, kteří byli s Klausem v úzkém kontaktu. S výjimkou Miroslava Macka to byli všichni místopředsedové strany, polovina poslaneckého klubu ODS, třetina výkonné rady. V polovině prosince se přitom na mimořádném kongresu ODS ukázalo, že členská základna v drtivé většině Klause drží.
Rumlovým lidem tedy nezbylo než nejdříve založit vlastní platformu uvnitř strany a během pár týdnů z ní nadobro odejít. Poté založili Unii svobody.
Společně s lidovci, ODA a několika nestraníky začátkem letošního roku vytvořili vládu vedenou bankéřem Tošovským. V tu dobu už bylo jasné, že vše spěje k předčasným volbám. Menšinový kabinet potřeboval ve sněmovně získat většinu hlasů, kterou zajistili sociální demokraté. Ovšem jen za podmínky, že proběhnou předčasné volby. Ty se konaly v polovině června.
Mezitím se do vlastních pochybných financí zamotala i ODA, což nakonec vyústilo i v její rozpad a odchod předsedy Jiřího Skalického. Popularita Unie svobody s blížícími se volbami klesala. Naopak preference ODS šly nahoru a Klausova strana nakonec skončila na druhém místě v těsném závěsu za vítěznými sociálními demokraty.
Obě nejsilnější strany však nebyly schopné vytvořit většinovou vládu, uzavřely proto takzvanou opoziční smlouvu: ODS umožní sociálním demokratům sestavit jednobarevnou menšinovou vládu výměnou za křesla ve vedení sněmovny, Senátu i parlament-ních výborů. Miloš Zeman se stal premiérem, Václav Klaus předsedou sněmovny. Pro lidovce a členy Unie svobody zbyla křesla řadových poslanců.
