Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Převaděč skončil v blázinci, nakonec utekl za hranice

  16:52aktualizováno  16:52
Milana Havlína zatkla v roce 1949 rakouská policie při převádění uprchlíků na Západ. Skončil v brněnské psychiatrické léčebně, protože předstíral duševní poruchu. Z blázince utekl, ale byl znovu dopaden. Za železnou oponu se nakonec dostal v osmašedesátém. Mezitím byl odsouzen k smrti.
Milan Havlín dostal nejdřív trest smrti, pak mu byl verdikt zmírněn. Ilustrační foto.

Milan Havlín dostal nejdřív trest smrti, pak mu byl verdikt zmírněn. Ilustrační foto. | foto: MF DNES

SPECIÁL: Příběhy železné opony

Dva roky před tím, než Milan Havlín uslyšel v soudní síni rozsudek smrti, byl obyčejným studentem vysoké zahradnické školy v Lednici na jižní Moravě. V únoru 1948 se rozhodl, že začne pomáhat těm, kteří utíkají na Západ. Z Lednice je blízko k rakouské hranici.

Havlín pocházel z vesnice nedaleko Tišnova u Brna, do Tišnova chodil na měšťanku. Pak byl přijat na zahradnickou školu a později ho doporučili na studium do Lednice. Školy mu šly dobře, byl také skautem. Všechno bylo v pořádku, než přišel rok 1948. Do Rakouska a pak do amerického pásma ve Vídni převedl celkem asi čtyři desítky uprchlíků.

Skupinu prozradil odsunutý Němec
Osudný byl pro Havlína leden 1949. S kamarádem přes hranici převedl ženu s dítětem, v Rakousku měl podle domluvy čekat diplomatický vůz. Území dolního Rakouska nebylo bezpečné, patřilo totiž do sovětské okupační zóny. Vůz nikde. Museli na vlak do Vídně.

"Bylo to 12. ledna, mrzlo, spěchali jsme do Reintalu na nádraží. To byla výchozí stanice pro vlak do Vídně. No a tam, když jsme nastupovali do vlaku, tak z druhé strany proti nám vystoupili rakouští policajti a před nimi vyskočil takový tlustý pán, který na nás začal pokřikovat a později jsme se dozvěděli, že je to nějaký odsunutý Němec, který se mstil Čechům tím, že když uviděl někoho podezřelého, že přechází přes ten Reintal, tak ho udal Rusům, nebo rakouské policii a byl za to odměňován asi 200 šilinků za každého udaného člověka," vzpomíná dnes Havlín.

"Já je vyzval, aby nedělali hlouposti, že mám revolver v kapse namířený na ně. Oni měli jen pušky přes ramena, a tak jim nezbývalo nic jiného, než že kdybych to myslel třeba vážně, tak raději vystoupit, než se nechat postřelit."

"Já jim vysvětloval, že jde o rakouskou příslušnici a teď vy mne budete strkat do kriminálu nebo dávat Rusákům? A oni na to, podívejte, pokud je to takto, promluvíme se šéfem, pokusíme se vás dostat jen před rakouský soud, kde vám dají 48 hodin kriminálu a potom vás propustí, pojedete do Vídně, nebo kam chcete. Tím jsme byli příjemně překvapeni, drželi nás v šatlavě a já jim odevzdal ty revolvery a šli jsme s nimi do té šatlavy," uvádí Havlín.

Mladík hrál epileptické záchvaty
Ozbrojenci odvádí skupinku kamsi pryč. Zavírají se za nimi zamřížované dveře. Žena s dítětem už je pryč. Muži se ocitnou v cele. Dovnitř nakoukne dozorce, něco řekne německy.

Ale převaděči neměli mít štěstí. Rakušané je nakonec Rusům předali. Havlín se tehdy rozhodl, že bude předstírat nemocného.

"Za chvíli se tam objevili Rusové s automaty, vzali nás na ústřednu, která byla přes ulici, tam nás začali hned vyslýchat, takovým tím ruským způsobem. Potom nás zavřeli na takovou tu kobku, já už přitom říkal, že se nenechám od nich odvléct do Ruska, musím něco začít. Tak jsem si vzpomněl na kamaráda, který měl těžkou epilepsii. A jak jeho záchvaty probíhaly, jsem věděl, protože jsem mu při těch záchvatech pomáhal. Zjistil jsem, že když jsem ležel na zemi, tak mne nikdo nemlátil, ani nekopal. Nechali mne ležet a až jsem se probral, tak mi ještě pomohli se zvednout a pomoci odejít na tu kobku. Tam to bylo hrozné. Byly tam zdi doslova popsané krví," vypráví Havlín.

V černé kobce se rozhodl, že se pokusí utéct. Nad kapsou měl totiž zasunutý paklíč, kterým se snažil vyškrabat omítku mezi cihlami a dostat se ven.

"Ta cihla sebrala celý den, odpadky jsme dávali do nádrže, na kterou se chodilo na záchod, která se vždycky vynášela ráno a večer do takového skladu, kde se to vyklopilo do žumpy a nikdo nevěděl, co tam bylo. Tak jsme na tom pracovali, ale abychom měli jistotu, že nás nikdo nepřekvapí, tak jsem ten záchvat zopakoval na dozorce. Naletěl jsem na něj hlavou tak prudce, že se převrátil na záda, praštil hlavou o zem, ale nijak zvlášť se neporanil. Jenže si už nedovolil za námi na tu kobku přijít. Zřejmě to bral jako útok za to, že na nás zavolal ty Rusáky. Tak aby mu to nebezpečí nehrozilo, do kobky nepřišel, vždycky jen pootevřel dveře a strčil tam ty šálky s jídlem a pak otevřel dveře, aby nás pustil na záchod. Takže jsme měli volné pole na bourání."

Zadržení bourali asi deset dní a když už jim zbýval poslední "šár" cihel, objevili se Rusové s automaty. Museli s nimi ven. Naložili je do džípu a vezli směrem k Mikulovu.

"Tak jsem si říkal, že by bylo dobré z toho džípu vyskočit. Považovali jsme to spíše za jejich neopatrnost, že bychom z toho džípu vyskočili každý na jinou stranu. Tak jsme se náznakově domlouvali, já bych šel tam, ty na druhou stranu. Když jsme přijeli do pásma nikoho mezi rakouskou a mikulovskou celnicí, tak tam přeběhl z jedné strany na druhou zajíc. A pustil se do pole a ten vysoký kapitán sáhl do kapsy, vytáhl parabolu a zajíce v běhu zastřelil. Tak mne přešla chuť, že bychom tuto cestu zvolili, protože on by nás snad postřílel asi oba dva," vypravuje Milan Havlín.

Nakonec skončil v léčebně
Když přijeli do Mikulova, pokračoval v epileptických záchvatech. Upadal do nich vždy, když mělo dojít na nějaký výslech. Lékař vězeňské nemocnice nakonec uznal, že by měl Havlín skončit v nemocnici.

"Jenže když přijela sanitka, viděl jsem na ní nápis Ústav pro duševně a nervově choré v Brně-Černovicích. Tak jsem si říkal, no tam bych se nerad dostal, to by bylo to poslední místo, které bych hledal. Tak jsem byl zdeptaný morálně," říká dnes Havlín.

Nakonec skončil na nejtěžším oddělení číslo 17. Lidé kolem byli polonazí, ve svěracích kazajkách uvázaní k lavicím, ve velkém sále bývalo kolem 35 lidí. "Dali mě na jednu tuto kobku, měl jsem spát na zemi, za mnou byly dvě klece. Když jsem se chtěl někomu představit, ti lidé nevnímali, o čem hovořím. Tak jsem si tam lehl a celkem depresivně koukal kolem sebe a na dveře."

Z blázince se Havlínovi nakonec podařilo uprchnout. Skrýval se na Vysočině, ale trápilo ho, že další političtí vězni v blázinci zůstali. Se svým přítelem Ladislavem Suchomelem naplánoval jejich vysvobození.

"Můj otec byl v Černovicích ošetřovatelem, znal jsem to tam dobře. Přeskočili jsme zeď, dostali se na oddělení. Osvobodili jsme šest mužů a jednu ženu. Vyšetřovatelé s námi sympatizovali, takže se to celé obešlo bez násilí. Jen jsme odpojili telefony, aby nikdo nemohl zavolat ven. Všechna naše činnost byla motivována tím, že jsme byli křesťansky orientovaní, byli jsme vlastně lidovecká mládež," vzpomíná Suchomel.

Havlín dostal jako šéf skupiny trest smrti
Když se členové skupiny skrývali v osamoceném domku na Vysočině, byli prozrazeni a obklíčeni. Bylo to v říjnu 1949. Přesila byla obrovská.

"Když jsem vyšel ven na záchod do budky, tak jsem viděl ze všech stran samé policajty, tak jsem uskočil zpátky, velká střelba. Trvala od rána asi od sedmi hodin do poledne. Pak bez přestání začali řvát, abychom se vzdali a vystoupili ven," vypráví Havlín.

Havlín skončil ve vězení. Stejně jako Suchomel a ostatní členové skupiny. Z Havlína ovšem udělali vedoucího skupiny. Dostal trest smrti.

"První moje myšlenka byla, že kdyby mne vedli zítra na šibenici, tak při sebemenší příležitosti někoho z nich zabiju. Potom později na samotce se člověk zamýšlel nad životem... Já už byl přesvědčen, že odcházím na věčnost, tak tu příležitost odejít hrdě a poctivě bez toho, že bych druhému ubližoval, spíše abych odpouštěl, takže na tu věčnost půjdu takovýmto způsobem."

Verdikt se zmírnil, rodina utekla na Západ
Nejvyšší soud po odvolání trest smrti zrušil. Po čtrnácti letech za mřížemi byl Havlín volný. Vypadalo to konečně na normální život, ale když přišla sovětská okupace, rozhodl se emigrovat.

"Když Rusáci překročili hranice, měl jsem auto v opravě. Vzkázal jsem po příteli manželce, aby šla žádat o vystavení pasu. Nějaký ten úředník, když se dozvěděl, že patří k politickým vězňům, jí ten pas vystavil bez jakýchkoli problémů a ještě navíc jí řekl, že raději do obou pasů napíše obě děti, aby jeden mohl odejít za tím druhým, kdyby se to jednomu nepovedlo. Tak jsem přijel domů, manželka měla pasy, odcházeli jsme 26. prosince. Vyjeli jsme na Vídeň, na Mikulov a přecházeli jsme přes stejnou silnici a celnici přes kterou mne ti Rusáci tenkrát vezli z toho Mistelbachu do Mikulova na ´estébárnu´..."

Podrobnosti o příběhu Milana Havlína se dozvíte od 22:05 na ČT1.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nová kniha vydaná olomouckou filozofickou fakultou má ukázat mylnost stereotypů...
Kniha o slovenských Romech má bourat stereotypy i formou, čte se odzadu

Neobvyklou knihu vydala olomoucká filozofická fakulta. Shrnuje výsledky studie vědců zkoumající romské obyvatele čtyř slovenských vesnic a na příkladech...  celý článek

Profesor Jiří Drahoš, který si pozval do Prahy dobrovolníky, aby ji poděkoval,...
Drahoš v námořnickém děkoval za 78 321 podpisů pro boj o Hrad

„Vítejte všichni na palubě,“ přivítal Jiří Drahoš v dobrovolníky, kteří sbírali podpisy, aby se mohl zúčastnit volby prezidenta. A nasbírali jich zatím 78 321....  celý článek

Nový hangár na letecké základně v Čáslavi
NATO chválí letecké základny v Česku. Investuje do nich miliardy

Výtečné. Tak zní verdikt zvláštní inspekce z velitelství vzdušných sil NATO, která kontrolovala stav leteckých základen v České republice. Především letištní...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.