Samozřejmě, že jsem chtěl ochutnat. Ale to není v Kostelci nad Orlicí, kde sídlí Výzkumný ústav živočišné výroby, možné. „No chtělo by to tady nějakou prodejničku,“ hodnotí situaci jeho pracovnice Eva Václavková. Spolu s kolegy se tady starají o zachování genofondu přeštických prasat.
Přeštické černostrakaté prase s typickými fleky se objevuje po roce 1850. Vzniklo nejspíš křížením Staročeského štětináče spolu s anglickými a německými plemeny. „Jenže v roce 1924 vyšel nový plemenářský zákon, který upřednostňoval bílá prasata,“ popisuje první klopýtnutí Václavková. No a Němci za 2. světové války zakázali plemenitbu barevných prasat úplně.
Po válce v letech 1952 - 1964 svitla tomuto plemenu naděje. Hledala se prasata, která by nakrmila republiku, a tak se pátralo, experimentovalo a šlechtilo. Mimochodem sovětská prasata se prý neosvědčila. Vyvrcholilo to rokem 1964, kdy byli Přeštíci uznáni jako samostatné plemeno.
A jede se jako na houpačce. Nejvyšších počtů chovných prasnic se dosáhlo v roce 1977, pak i díky novým trendům ve zdravější výživě jeho počty začínají klesat. V roce 1992 už u nás bylo tak málo reprodukce schopných jedinců, že plemeno míří na listinu genetických zdrojů. „Zbylo asi jen pět chovů, proto jsme zavedli záchranný program,“ doplňuje ji Jan Lipenský, který se specializuje na kryokonzervaci kančích spermií.
V nádobách s tekutým dusíkem má v tuto chvíli vzorky od 65 přeštických kanců z celé republiky. Nejstarší uskladněná dávka je z roku 2001. Podle Lipenského jsou spermie kanců velice citlivé na zmražení. „Normálně se používají v tekutém stavu. My je však potřebujeme uchovávat déle, proto je mrazíme,“ vysvětluje. Jak dlouho vlastně vydrží? „To právě nikdo neumí přesně říct,“ směje se Lipenský.
Oplodňování se tady odehrává výhradně uměle. Kanci skáčou na takzvaný fantom, na kterém jim odeberou sperma. Zhruba jednou do týdne. „Delší prodlevy by měly vliv na kvalitu spermatu,“ upozorňuje mladý vědec.
Už jsme prošli provozem. V chlévech tu drží zvlášť kance, březí prasnice i ty s malými selátky. Po nějaké době je odstaví a dají do výběhů po více kusech. Selata jsou zvědavá a hned se ke mě hrnou. Zajímá je, jestli nejsem k snědku, hned do mě rýpou a jedno mě kouše do předloktí. Odpouštím mu to, protože vím, že se role jednou obrátí.
Kancelář je doslova vytapetovaná prasaty, na monitoru se smějí dva Přeštíci. Čas vysvětlit, jak to je s tou mytickou kvalitou masa. „Má vyšší obsah intramuskulárního tuku,“ vysvětluje Václavková. Což znamená, že se přeštickému praseti ukládá víc tuku přímo ve svalech. Maso je tak křehčí a šťavnatější. Sama si prý bere dvě prasata ročně, v obchodech už nenakupuje. „Jsem ideální zaměstnanec, vydělávám, abych si tady mohla koupit prase,“ směje se.
A proč se o Přeštících mluví jako o posledním českém plemenu? „To, co kupujete na pultech, je maso hybridních prasat,“ popisuje Lipenský praxi, kdy se kvůli větší produkci zkříží až tři plemena prasat, která dají „ideálního“ jedince pro pulty. O tom, že by se v Česku jedla česká prasata a v Německu německá, nemůže být ani řeč. Všude takové globál prase. Naproti tomu Přeštíci mají zdokumentovaný rodokmen a v genetické knize jsou zapsáni vedle kladrubáků, českých strakáčů či včely kraňské. Ideální pro příběhy marketérů, jejichž práce dokáže cenu přeštické pečínky v Praze vyšroubovat do astronomických výšek.
V Česku je v současnosti zhruba 358 chovných prasnic. Rozprostřeny jsou do 25 chovů. Smyslem ústavu je nabízet sperma vhodných kanců, aby nedocházelo ke křížení v jedné linii. Těch je nyní k dispozici deset. Některé z nich jsou ohroženy. Například linie Sudet má už jen dva žijící kance. „Kéž by to šlo a my se mohli příští týden věnovat třeba této ohrožené,“ stýská si Lipenský na nedostatečnou kapacitu ústavu.
Pokud by však někdo chtěl, může si za rozumnou cenu odkoupit chovnou prasničku a založit si chov. A byť se to tak nemusí zdát, následná pečínka může zachránit Přeštíka.
