Jan Lukas s rodinou emigroval z Prahy v polovině šedesátých let - přes italské uprchlické tábory se rodina dostala do vysněné Ameriky, konkrétně na newyorský Manhattan. Lukas se za oceánem uplatnil; pracoval jak na zakázku, tak volně. Pokračoval v tom, co mu bylo nejvlastnější: esejisticko-dokumentaristické snímání života, atmosféra vztahů při politických a společenských událostech, nálada mezi lidmi „dole“, městská krajina. Lukas je v dějinách české fotografie zapsán především coby tvůrce klasické humanistické fotografie. K této historicky již uzavřené kapitole neodmyslitelně patří exponování na černobílý kinofilmový materiál a Lukas je také vnímán především jako fotograf „černobílý“.
Jan Lukas: East Harlem, Manhattan, sedmdesátá léta
O výstavěJan Lukas: Newyorský deník, 1966–1990 Kurátoři Jan Mlčoch a Helena Lucas-Martemucci. Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1, výstava trvá do 17. června. Více informací na www.lgp.cz. |
Ovšem Lukas ve Spojených státech částečně změnil své výrazivo (ne však svou tvůrčí podstatu). Začal soustavně fotografovat na barvu. S ukázkou z této autorovy tvorby jsme se dosud nejvýrazněji mohli setkat v létě 2006, když společnost PPF prezentovala na Pražském hradě třináct ze čtyřiadvaceti vlastněných dvojic Lukasova cyklu New York – Pompeje (v rámci dnes již bohužel neexistujícího open-air výstavního projektu Maximální fotografie). V tomto souboru umělec položil vedle sebe snímky exponované v šedesátých letech na černobílý materiál v Pompejích a barevné paralely k nim, které nafotil při svých pochůzkách New Yorkem sedmdesátých let. Nynější výstava Newyorský deník (1966–1990) ve své hlavní části obsahuje práce příbuzné s americkou linií zmíněného diptychu a je zatím nejreprezentativnějším představením autorových barevných děl. Leica Gallery Prague přitom vystavuje Lukasovy práce dosud neviděné, vytažené z archivu, původně naexponované na barevný diapozitiv. Autor tyto snímky promítal rodině na stěnu, ale pak je uložil do archivní krabice, protože neměl technické možnosti, jak je nazvětšovat na papír. Z těchto diapozitivů byl nynější soubor vybrán a sestaven - velkoformátové pozitivy vznikly naskenováním a vytištěním, naštěstí bez barevných korekcí, které by sice mohly exempláře tonálně sladit a napravit některé jejich expoziční nedostatky, ovšem tím by dostala na frak autenticita materiálu.
Jan Lukas: Manhattan, sedmdesátá léta
Lukas ve své tvorbě zrovnoprávnil barvu v letech, kdy to zdaleka ještě nebylo samozřejmostí. Řada humanisticky založených dokumentaristů nebo fotoreportérů se barevným materiálům programově vyhýbala nebo k nim z existenčního nezbytí sice přešla, avšak jejich fotografický výraz tím zevšedněl (u nás budiž příkladem Miroslav Hucek nebo Miroslav Zajíc). Lukas rébus rozluštil se ctí: newyorské záběry komponoval s vědomím barevných poměrů, vnesl do nich více výtvarných prvků, aniž potlačil či poztrácel dokumentaristickou spontánnost. Ve srovnání s vynikajícími záběry z Prahy čtyřicátých let se v Lukasově barevném New Yorku nachází více soucitu a smířenosti. Ačkoliv New York šedesátých až osmdesátých let byl rušným a krušným místem, Lukas již nevcházel s fotoaparátem do středu společenských bojů. Jednak taková angažmá bývají záležitostí mladších ročníků, jednak v USA necítil základní existenciální a občanské ohrožení jako ve vlasti uzurpované nacisty a posléze komunisty.
Před Janem Lukasem vystavoval v Leica Gallery Prague Andreas H. Bitesnich (1964) rovněž snímky z New Yorku. Byly černobílé, vesměs velkoformátové, poněkud „kratochvílovsky“ tonálně zatažené a kompozičně nakloněné. Rakušan Bitesnich si jezdívá do New Yorku zafotit. Má to město jistě rád, o tom žádná, ale je v něm hostem, který jej co do motivů a pojetí fotí tak, jak jej snímala řada autorů před ním; je zaměnitelný a obligátní. Lukasovy barevné práce jsou ve srovnání s těmi Bitesnichovými daleko méně spektakulární, dají se v nejlepším slova smyslu označit za domácké a sousedské, projevuje se v nich vztah k tomu městu a jeho obyvatelům. Lukas měl New York za jedinečný životní prostor, Bitesnich jej používá jako fotogenické jeviště.
Jan Lukas: Václav Havel v Central Parku, 1968
Členité prostory galerie umožnily instalačně oddělit barevnou Lukasovu tvorbu od vysloveně dokumentačních černobílých záběrů, které pořizoval při setkáních se svými přáteli v emigraci nebo při návštěvách kulturních osobností z Československa (a tyto fotografické zápisy jim pak často daroval). Síň s těmito záznamy je unikátní kronikou newyorských setkání jak v soukromých bytech, tak veřejných akcí. Obsáhlé popisky umožňují dobrou orientaci v tom, kdo je kdo i kde a kdy který snímek vznikl. Některé fotografie byly již porůznu publikovány – například setkání Ferdinanda Peroutky s Václavem Havlem, jiné však nikoliv, třeba oslava stých narozenin maminky filmaře a fotografa Alexandera Hackenschmieda, portrét mladičkého Martina Jana Stránského s politikem a novinářem Ivo Ducháčkem (který pro rozhlasový Hlas Ameriky připravoval pravidelný nedělní fejeton Zápisník Martina Čermáka) či záběr z ordinace legendárního lékaře Karla Steinbacha, přítele bratří Čapků. V podstatě privátní záznamy se působením času staly skvělými historickými dokumenty.
Jednoduše sečteno a řečeno: současná výstava v Leica Gallery Prague je výborná a stojí za návštěvu.
