Zůstaňme však u politiky, protože tam je spor určitě vážný.
Argumenty pro kvóty jsou těžko vyvratitelné. Ve všech zemích světa kromě Skandinávie počet žen v zákonodárných sborech - a tím spíše ve vládách - zdaleka neodpovídá faktu, že polovina lidí prostě nejsou muži.
Není pochyb o tom, že převaha mužů je dána staletou historií jejich panství a představou o roli ženy: matky a ochránkyně krbu. Dnes jsme přesvědčeni, že ženy jsou nadány stejnou rozhodností, inteligencí a bojovností, byť v méně svalnatém těle, jako muži.
Za svůj handicap nemohou. Společnost jako celek by jim jej tedy měla vynahradit. Řada západoevropských stran už tak činí, na jejich kandidátkách jsou zastoupena obě pohlaví stejně a se stejnými šancemi.
Argumenty proti jsou však neméně silné. Moderní ženy odmítají jako ponižující, když je pánové pouštějí sednout v tramvajích a dávají jim přednost ve dveřích. Hrnou se do armády, ba k letectvu, boxují, hrají hokej a zvedají činky. Nechtějí, aby s nimi bylo zacházeno jako s porcelánovými nánami.
A nejsou nakonec povinné kvóty číší bolehlavu pro demokracii? Kde to zastavit? Kdy začnou požadovat procentuální zastoupení homosexuálové, myslivci, pěstitelé plemene německý krysařík? Politika je založena na boji o přízeň voličů.
Ženy mají do tohoto boje stejný vstup jako muži (v moderní bohaté společnosti už děti nejsou překážkou). Jejich ochota vstupovat na kolbiště nekonečných schůzí, uštvaných kampaní a povinných úsměvů je výrazně nižší. Ironik by řekl, že se tak projevuje jejich vyšší sociální inteligence.
Posledních padesát let šťastného vývoje západní demokracie se vyznačuje tím, že dobré tendence se prosazují bez kvót. Za pár let bude určitě víc premiérek a prezidentek. Sociální inženýrství je zbytečné.
