Vehemence, s níž se Rakušané pouštějí do kampaní proti českým jaderným zařízením, je mimo jiné založena na tom, že jejich stát patří k nemnoha evropským zemím používajícím k výrobě energie nejaderné komponenty; už méně se však připomíná, že Rakousko musí část své energetické spotřeby krýt dovozem, často z jaderných zdrojů.
Přitom stačilo málo, konkrétně necelých třicet tisíc voličských hlasů, a v blízkém sousedství Vídně mohla rakouskou neposkvrněnost energetického využití atomu zašpinit pořádná kaňka v podobě spuštění jaderné elektrárny ve Zwentendorfu. Tato nevelká dolnorakouská obec se stala nejen mezinárodně známým symbolem rakouského jaderného programu (a jeho ztroskotání), nýbrž též změn společenského diskursu, spojeného s formováním občanského nesouhlasu s tamějším politickým establishmentem.
rakouská jaderná obecStačilo málo, konkrétně necelých třicet tisíc voličských hlasů, a v blízkém sousedství Vídně mohla rakouskou neposkvrněnost energetického využití atomu zašpinit pořádná kaňka v podobě spuštění jaderné elektrárny ve Zwentendorfu. |
Na podzim před třiceti lety vyvrcholily bouřlivé debaty o další budoucnosti rakouské energetické politiky. Na začátku listopadu 1978 se nejprve konalo referendum, v němž se těsná většina voličů vyslovila proti zahájení provozu dokončené elektrárny. 15. prosince 1978 odsouhlasil parlament rozhodnutí o zákazu výroby elektřiny z jádra, které definitivně pohřbilo více než pět miliard šilinků, dosud investovaných do stavby Zwentendorfu a jeho zabezpečení.
V důsledku toho je již třicet let z jednoho z největších ekonomických projektů v poválečném Rakousku chátrající objekt hledající nějakou možnost využití. Občas zde probíhají školení pro studenty či zaměstnance jaderných elektráren v Německu, kam se prodala i část elektrárenského zařízení. V poslední době se objevily informace, že majitel areálu, jedna z rakouských energetických firem, chce přece jen začít vyrábět elektřinu, ovšem pomocí biomasy.
Zatím jen slabé signály
Plány na vybudování vlastní jaderné elektrárny se v Rakousku objevily již v šedesátých letech, ještě za vlády kabinetu šéfovaného lidovci (ÖVP). Druhá největší strana, sociální demokraté (SPÖ), zprvu sázela na využití vodních zdrojů, ale postupně se její velká část přiklonila k plánům na získávání energie i z jádra. Konsenzus dvou hlavních politických stran v této otázce, podpořený navíc souhlasem značné části ekonomických elit i odborových ústředen, vedl k tomu, že na plánech nic nezměnila ani změna mocenských poměrů po volební porážce lidové strany počátkem sedmdesátých let.
Zanedlouho po nástupu ryze levicové vlády tak začaly v dubnu 1972 ve Zwentendorfu stavební práce. Vládnoucí socialisté si od mírového využití atomu slibovali další ekonomický růst a vytvoření nových pracovních míst. Podstatným argumentem, s nímž operovali zastánci orientace země na atomovou energii, byly i ekonomické důsledky světového ropného šoku v roce 1973 a hledání cest k zajištění větší energetické nezávislosti Rakouska.
Nicméně první kritické tóny se ozývaly již na sklonu šedesátých let. Nesouhlasné hlasy s plánovanou výstavbou elektrárny argumentovaly tím, že elektřina z jádra bude drahá, a poukazovaly na problémy s uskladněním jaderného odpadu a na obavy z ekologických škod na Dunaji. Mluvčí ekologických iniciativ upozorňovali rovněž na fakt, že elektrárna má být postavena na seizmicky nestabilním místě a hrozí její poškození zemětřesením a zároveň nemožnost rychlé evakuace rakouských měst v případě havárie.
Vzestup ekologického aktivismu
Zpočátku se ekologickým aktivistům nedařilo získat příliš stoupenců, dokonce ani v okolí plánované elektrárny. Dostávali nálepku "brzda pokroku". Situace se však začala výrazně měnit v polovině sedmdesátých let, kdy se z ojedinělých akcí jedinců či skupinek stávalo hnutí se širším zázemím získávající i mediální oporu. Přispěla k tomu skutečnost, že se do rozrůstajících řad kritiků zapojili zejména mladí lidé, včetně množství vysokoškolských studentů, a podpora od podobných sdružení ze sousedního Německa. K prvním úspěchům antiatomového hnutí patřilo zastavení plánů na výstavbu druhé jaderné elektrárny, která se měla stavět v St. Panteleonu-Erle na hranicích spolkových zemí Dolní a Horní Rakousko; rakouská vláda totiž ještě v polovině sedmdesátých let plánovala výstavbu dokonce tří dalších atomových zařízení.
Důležitými prvky v přesvědčovací kampani v neprospěch Zwentendorfu bylo využití spektakulárních akcí schopných přitáhnout pozornost. Před sídlem vlády se například za velkého zájmu žurnalistů konala v červenci 1977 hladovka "voralbergských matek" - jedné z mnoha iniciativ, které vyvolaly společenské diskuse o využití atomu. Vedle toho pořádali kritici jádra happeningy, demonstrace i putovní výstavy. Jejich požadavky se dostávaly do povědomí stále širšímu okruhu lidí. Na základě odporu proti výstavbě Zwentendorfu se postupně konstituovalo široce rozvětvené a dobře organizované rakouské ekologické hnutí, schopné účinně zatlačit na politickou elitu v zemi.
Lidová strana, jejíž představitelé původně s myšlenkou budování jaderných elektráren přišli, náhle "prozřela" a zapojila se do kampaně proti otevření Zwentendorfu. Otevřeně například kritizovala navážení paliva, které proběhlo v lednu 1978 za asistence armády, a "rozcupovala" zprávu o Zwentendorfu, předloženou do parlamentu. Opozice proti jaderné energetice vyrostla i uvnitř Kreiskeho socialistů a vystupovala proti ní i část energetické lobby, která se obávala omezení investic do vodních elektráren.
Přelomové referendum
Tehdejší jednobarevná vláda socialistů pod vedením Bruna Kreiskeho si přitom nevedla špatně a přinesla v sedmdesátých letech zemi značný ekonomický růst. Zvýšil reálnou mzdu i penze, snížil nezaměstnanost a důrazem na hledání konsenzu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli redukoval sociální konflikty. Kabinet zároveň prosazoval kroky vedoucí k modernizaci země. Od popularity, které se tato vláda těšila, si Kreisky sliboval, že najde širokou podporu i pro své záměry na poli energetické politiky. Mohl sice bez problémů jakékoli rozhodnutí prosadit většinou v parlamentu, jenže pod tlakem veřejných protestů oznámil, že o budoucnosti Zwentendorfu rozhodnou přímo občané v referendu - vůbec prvním, které v Rakousku po druhé světové válce proběhlo.
Sebevědomý Kreisky kromě toho spojil hlasování o Zwentendorfu se svou politickou budoucností. S blížícím se termínem - referendum bylo naplánováno na 5. listopad 1978 - se rétorika přiostřovala a obě strany se bombardovaly důvody, proč hlasovat "ano", anebo "ne". Ještě v předvečer referenda apeloval tehdejší vídeňský starosta Leopold Gratz, Kreiskeho blízký spolupracovník, v emotivním projevu na voliče s tím, že v lidovém hlasování jde o hospodářskou budoucnost celé země. Kreiského prohlášení, že v případě neúspěchu odstoupí, však mobilizovalo řadu voličů opozičních stran (vedle lidovců rozhodně odmítla jadernou energetiku i Strana svobodných), kteří jinak výhrady vůči atomu neměli. Výsledkem referenda bylo těsné odmítnutí spuštění Zwentendorfu.
Nástup Zelených
Po prohraném referendu doporučilo vedení SPÖ Kreiskemu, aby nadále setrval v kancléřském křesle a vedl stranu do příštích voleb, konaných o půl roku později. Političtí komentátoři věštili Kreiskemu brzký pád. Avšak ve volbách naopak socialisté zaznamenali jeden z nejlepších výsledků a Kreisky padl až v roce 1983!
Nepotvrdily se na druhou stranu obavy přívrženců Zwentendorfu, že Rakousko energeticky zkolabuje. Plánovaných 700 megawatt, které měl do sítě dodávat zwentendorfský reaktor, bylo nakonec nahrazeno výstavbou uhelné elektrárny v Dürnrohru, spalující ovšem české a polské uhlí...
Zástupci ekologického hnutí získali každopádně patřičné sebevědomí a vystupovali nyní mnohem razantněji. Tuto situaci dobře ilustroval zejména protest namířený proti stavbě obrovské vodní elektrárny v chráněné krajinné oblasti na Dunaji nedaleko Hainburgu na sklonku roku 1984. Na pozemcích určených k výstavbě se pravidelně scházely tisíce jejích odpůrců. Veřejnost dávala najevo, že nebude svolná s politickými rozhodnutími, aniž by jim předcházela širší diskuse. Vláda se pokusila protesty ukončit nasazením policejních sil. Za manifestanty se v rozhodující míře postavila veřejnost, včetně známých představitelů vědy i kultury. Kabinet nakonec musel od realizaci záměrů ustoupit. A ekologové slavili další triumf. A dodejme hned, že zkušenosti z obou zmíněných kampaní využili bohatě i účastníci protitemelínských blokád...
Tečka v podobě Černobylu
Lze tedy říci, že Zwentendorf obrat v rakouské společnosti zahájil a Hainburg ho dokončil. O dva roky poté překročili rakouští Zelení poprvé čtyřprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu a získali osm poslaneckých míst.
Příznivci využití atomu se však také nevzdávali a snažili se ideu vlastní jaderné elektrárny revitalizovat. Jenže mezitím došlo k prvním jaderným haváriím, jako byla v roce 1979 v americké elektrárně v Three Mile Islandu. Definitivní tečku za úvahami o možné změně postojů udělala katastrofa v Černobylu, která rakouské veřejné mínění ubezpečila v tom, že se v lidovém hlasování rozhodli správně.