Před sto lety se narodila světice moderní doby, filozofka Simone Weilová

  9:31
Simone Weilová, od jejíhož narození uplyne letos 3. února právě 100 let, byla během svého krátkého života svým okolím považována za pouhou odborářskou aktivistku nebo výstřední středoškolskou profesorku.

Simone Weilová ve Španělsku v roce 1936. | foto: repro kniha Simone Weilová: Filosofka - odborářka - mystičkaKavárna

Její dopisy, sešitové zápisky, články a koncepty, které vydával po 2. světové válce mimo jiné i volnomyšlenkářský filosof a spisovatel Albert Camus, vzbudily nečekanou pozornost. Weilovou ovšem v úctě chovali a její dodnes provokativní názory si rádi četli i tehdejší reformní papežové Jan XXIII. a Pavel VI. Nakladatelství Gallimard nyní postupně vydává její sebrané spisy, které mají obsáhnout 16 silných svazků. U nás se díky Evě Formánkové v roce 1996 objevil alespoň útlý výbor z jejích Sešitů.

Její myšlení mělo a dodnes má vliv hlavně kolem břehů Atlantiku, nicméně tato jemná a statečná žena může právě Středoevropanovi názorně předvést, co znamená myslitelská osobnost, vyrostlá a formovaná ve svobodné, suverénní a nekonfesijní republice. Jak vypadá člověk, který není hulvát ani lokaj.

Zlobivé dítě

Simone Weilová se narodila v Paříži v mimořádně harmonické rodině, která na vlastní židovské traduce pohlížela s despektem. Předkové jejího otce, ateisty a vynikajícího lékaře, raději již po obsazení Alsaska Německem v roce 1870 odešli do Francie. Jako malé dítě prodělala Simone několik velice vážných nemocí. Již za 1. světové války ze solidarity odmítala jíst víc, než co dostávali vojáci na frontě. Měla ráda svého o trochu staršího bratra Andrého, později jednoho z nejgeniálnějších matematiků 20. století. Maminka s východoevropskými kořeny se i malé Simone snažila dopřát to nejlepší vzdělání, které bylo jí samotné odepřeno.

Již na slavném lyceu Henri-IV poznala Simone svého nejmilejšího profesora, známého francouzského filosofa Alaina (Émile-Auguste Chartier), který svou svéráznou studentku přezdíval Marťanka. Na École Normale Superieure obdivovala Weilovou později slavná spisovatelka a feministka, Simone de Beauvoirová. Beauvoirová, která na svůj zevnějšek dbala, měla od Weilové odstup a přitom ji tajně obdivovala pro její studijní výsledky, jedinečnost a soucit s nemajetnými a trpícími.

Simone Weilová na lyceu Fénelon (2. řada, 1. zleva).

Weilová, která brala svou ženskost ve stále dost tradiční společnosti spíš jako nepříjemné břemeno a oděvem i psaním v mužském rodě se snažila co nejvíce přiblížit mužům, ještě skládala naději v proletářskou revoluci. Atraktivní Beauvoirová namítala, že jde o to, aby lidé našli smysl existence. Weilová ji změřila pohledem odshora dolů a opáčila: "Je dobře vidět, že jsi ještě nikdy neměla hlad".

Terčem jejího špičkování byly autority, především zástupce rektora Ecole Normale Superieure, Célestin Bouglé. Poté co Weilová již s odřenýma ušima složila závěrečné zkoušky, prý prohlásil: Pošleme tu Rudou pannu co nejdál, abychom už o ní nikdy neslyšeli. Splnil si jen první část svého přání.

Pro svůj levicový aktivismus, otevřenost a též přinejmenším netaktnost nebyla Simone příliš oblíbená ani mezi svými studentskými kolegy Sorbonny, natož následující léta mezi profesorským sborem provinčních lyceí. Výhrady se týkaly i jejího způsobu výuky "filosofie": mnohé studentky jejích dívčích tříd ji sice měly rády, ale k úspěšné maturitě z onoho předmětu jich Simone nedovedla zrovna mnoho. Svým chováním lidi z neproletářských vrstev provokovala, kolegyním se vyhýbala, na schůzích profesorského sboru nic neposlouchala, četla si noviny a kouřila. Když na ni ředitelka školy v Auxerre mluvila, natáčela k ní Simone záda a navštívila-li její třídu, mladá vyučující se jako jediná ve třídě ani neuráčila vstát. Zlobivým dítětem přestala být Simone až po svých 25 letech, kdy si na celý rok anonymně vyzkoušela práci v několika továrnách. Se svou nemotorností často nestačila pracovnímu tempu a na vlastní kůži poznala, jak málo člověk bez jména, titulu a postavení znamená.

chtěla pomáhat

Po obsazení Prahy nacisty hořce litovala svého dřívějšího příliš pacifistického přístupu k Mnichovu.

Simone Weilová měla daleko k puritánskému myšlení, absolutní sexuální zdrženlivostí a nedotknutelností si spíš vykupovala vlastní svobodu myšlení i jednání. Pokud je známo, city, překračující rámec přátelství a charity, skrývala tak dobře, že o nich netušil ani jejich dotyčný adresát. Až do své poslední hospitalizace vyčnívala z jakékoli řady, často nedokázala vystihnout touhy a potřeby jiných lidí, svou individualitu si hlídala a i její úsilí po vlastním znicotnění často přivádělo jiné lidi do potíží a rozpaků.

Přesto ji mnoho lidí již za jejího života označilo za světici. Ve smyslu jednoty myšlení a činů, nezištnosti, smělosti, duchovního usebrání a ohledů k potřebám hlavně přehlížených lidí jí zajisté byla. Požadovala, aby na bezprecedentní běh událostí silné individuality dokázaly odpovědět novým, tvůrčím a svatým způsobem. Z lidí má tryskat vynalézavá svatost, přiměřená aktuálním problémům a nebezpečím. Tomistický myslitel Jacques Maritain prý pod hlavičkou svatosti jen přemílá tradiční ctnosti zašlých věků.

Nepatřila k tolika jiným, kteří se slovy Vratislava Brabence "k něčemu třebas i poctivě dopracovali, aby pak na tom po zbytek života skákali". I se svými úsměvnými přístupy, historkami a omyly udržovala obousměrný vztah mezi teorií a praxí.

Staré Řeky vyzvedávala též za jejich ideály uměřenosti a rovnováhy jakožto protikladů nemírnosti a bezuzdnosti: rovnováhu udržovala, vždy hájila znevýhodněnou stranu a ráda jí artikulovala argumenty.

Hned po vítězství levicové koalice ve Francii v roce 1936 veřejně uznává, že v továrnách je zapotřebí i disciplína. A přítelkyni a pozdější autorce svého nejpodrobnějšího životopisu, Simone Pétrement, která ji škádlila a dobírala si její pověst revolucionářky, Simone Weilová připustila, že rozhodně cítí potřebu chránit alespoň dosavadní občanské svobody a že je v mnohých věcech konzervativní.

Po obsazení Prahy nacisty hořce litovala svého dřívějšího příliš pacifistického přístupu k Mnichovu a po brutálním potlačení studentských demonstrací na podzim roku 1939 sama vypracovala a vládním činitelům různými cestami nabízela plán na výsadek francouzských vojenských oddílů v bývalém Československu. Sama se do uvažované riskantní akce hlásila, chtěla s vojáky vyprostit uvězněné a podnítit zde povstání proti Němcům.

Raději Descarta a Chaplina

O lepší úděl dělníků a nezaměstnaných usilovala Weilová již od studijních let: vedla pro ně vzdělávací kurzy, pomáhala jim formulovat požadavky, stavěla se do čela jejich průvodů a srdceryvně jim předříkávala hesla, které rádi skandovali.

Dychtivě využila příležitost vyzkoušet si v uhelném dole práci se sbíječkou, kterou museli horníci nakonec zastavit, aby jim Simone nepadla vyčerpáním. Ve skromných místnostech mívala místo postele jen spací pytel a její početní hosté se usazovali většinou na hromadách novin.

Z platu středoškolské profesorky hojně přispívala na pomoc potřebným a nezaměstnaným, zatímco její vlastní rozpočet občas dorovnávali její rodiče. Uhlím, které jí do jejího prvního bytu koupila maminka, ze solidarity s nezaměstnanými dokonce odmítala topit, než zjistila, že tito lidé sice na uhlí někdy opravdu nemají, ale na rozdíl od ní si palivo všelijakými pokoutními cestami vždycky dokážou sehnat.

Simone Weilová na průkazce zaměstnance ve firmě Renault. Od 6.6. do 23.8. 1935 tam pracovala jako frézařka.

Simone Weilová oceňovala některé Marxovy ideály a postřehy, stále platnou metodu analýzy i jeho dílčí analýzy toho, co mohl sám poznat. Jeho teorie je však příliš úzká, často se neopírá o přijatelné argumenty a je v ní mnoho vnitřních rozporů.

Marx předpokládal, ale nedokázal zaručit stálý růst energie a výrobních sil. Všímal si blíže jen boje o vlastnictví materiálních statků v dobách relativního míru a také jen jediné formy útisku - vykořisťování. Přehlížel další druhy konfliktů, hlavně boje o moc a kontrolu, a nepodal analýzu války. A dělníky bral ani tak ne jako lidi či jednotlivce se vším, co k nim patří, ale hlavně jako členy společenské třídy, která má plnit jím samotným určenou historickou roli.

Jeho prognózy světlé budoucnosti lidstva bez konfliktů a rozporů jsou pak fantastické stejně jako perpetuum mobile. Marxovo myšlení se nehodí ani ke kritické analýze nové sovětské reality.

útisk a svoboda

Nikdy nebyla komunistkou a obávala se soustředěné moci politických stran.

Weilová totiž dobře věděla i od uprchlíků, jak komunistická strana v Rusku díky svému vertikálnímu uspořádání v nevídané míře ovládla nejen výrobní prostředky a rozdělování, ale i policii a armádu a dělníky ještě znevolnila. Nikdy nebyla komunistkou a obávala se soustředěné moci politických stran vůbec. Pracovala raději v odborech, protože jsou prý formovány zdola a závisejí tak na vůli a potřebách skutečných pracujících, a přitom vzdělávala i jednotlivé dělníky.

Jeden z jejích spisů má v titulu slova: útisk a svoboda. Šlo jí o to, aby se lidé konečně vymanili veškerých forem útisku, o svobodnější práci a o individuální práva všech lidí, která Marxe moc nezajímala. Kolektiv je mocnější než jednotlivec téměř ve všech oblastech, jen myslet tak dobře neumí. "Kolektivní zájmy" se rádi ohánějí hlavně mocní jednotlivci, hlavně když ve svém zájmu chtějí někoho obětovat.

Na Silvestra 1933 dala Simone byt svých rodičů v Paříži k dispozici schůzi vedené exkomunikovaným sovětským revolucionářem Trockým. Jeho rodina a soudruzi konečně viděli člověka, kdo se před tímto vůdcem netřásl, ale odvážil se proti němu argumentovat a nemohl jen tak beze všeho odpraven. Weilová Trockému vytýkala hlavně jeho (ústřední) roli při utopení Kronštadtského povstání v roce 1921 v krvi. Křik rozzuřeného revolucionáře byl pak slyšet i v širším sousedství. Své spílání, plné komunistických frází, nakonec uzavřel: Proč nás tady vůbec hostíte? Jste snad z Armády spásy?

Neustále přicházející nové věci, vynálezy a technologie přinášejí zároveň mnoho nových možností i nebezpečí. Věda je spíše stále významnějším prostředkem k uchovávání a posilování privilegovaných, kteří pak mohou utiskovat ty, kteří k ní nemají přístup. Cesta ke zlepšení údělu prostých lidí vede spíše ve stopách francouzského filosofa a vědce Reného Descarta, který chtěl ustavit školu umění a řemesel a ustavit vědu bez tajemství. Jeho metoda analýzy by se dobře dala použít i ke zkoumání každého jednotlivého z mnoha faktorů, ovlivňujících svobodu a životní podmínky dělníka. Významným přínosem by bylo, kdyby se namísto změny politického režimu či znárodnění mohl na svém pracovišti sám podílet na rozhodování o organizaci práce a konstrukci pracovních nástrojů. Dělníkům i vyvržencům ale asi nejlépe rozuměl komik Charlie Chaplin.

Jak potrestat Hitlera

V létě osudového roku 1933 si Simone Weilová v Katalánsku u moře dopřávala slunce i koupání. V plavkách chodila k nevoli personálu i do hotelové jídelny a s květinou ve vlasech oslňovala svou krásou. Svého tehdejšího přítele Patriho na pláži tehdy nicméně překvapila slovy: "Je dost možné, že nás budou mučit; tak bychom se na to už pomalu měli připravovat. Nechceš mi pod nehty vrazit nějaké špendlíky?"

O rok později v dopise své bývalé studentce již načrtává své vyhlídky do budoucna přesněji: Nastupuje období diktatur, které budou centralizovanější, brutálnější, budou potlačovat svobodu víc než kterákoli z dosavadních dějin. Přemíra centralizace nicméně ústřední moc v posledku oslabí. Jednoho krásného dne vše zkolabuje do anarchie a proběhne návrat k téměř primitivním formám boje o život. Pak bude nejdůležitější uchovávat a šířit exaktní vědění a kulturu pro ty, kdo přežijí.

Hned po Hitlerově nástupu k moci pomáhá uprchlíkům. Po porážce Francie se načas uchýlí na území loutkového státu z Vichy. Jako Židovka již nesmí učit a pracuje též u svého přítele a samorostlého spisovatele Gustava Thibona a sklízí hrozny na vinicích nad řekou Rhônou. Po vyřízení formalit prchá s rodiči dál přes Casablancu do New Yorku, ale nejspíš již s tuberkulózou dospěje už jen Simone sama do Londýna, aby mohla pracovat u Francouzského hnutí odporu. Obdivuje jeho vůdce, generála de Gaulla, ale kritizuje i v exilu přetrvávající nostalgii po někdejší francouzské velikosti  i kult Johanky z Arku.

Simone Weilová, nedatovaný snímek

Pohnutky exilové práce a dokonce i boje za osvobození Francie mají jasně převyšovat motivy útočníků, mají být eticky zcela přijatelné a čistší: mají se opírat výlučně o soucit s národem a s jeho utrpením. Solidární hladovění však jejímu subtilnímu organismu na odolnosti nepřidává a již 24. srpna 1943 v Ashfordském sanatoriu umírá.

Snad nejdůležitější a nejvíc zanedbávanou potřebou každé lidské bytosti je zakořenění. Tedy svobodných svazků jednotlivce s poklady minulosti, s blízkými a přáteli, s krásami světa, s celkem morálního, myšlenkového a duchovního života a úsilí, s místem a prostředím, v němž žije. Lidé mohou být naopak vykořeňování i penězi a ekonomickými nástroji, ale velice soustavné vykořeňování provádí vojenská expanze a zejména ve 20. století totalitní diktatury.

"Potrestat Hitlera", však nebude tak snadné, jak se domnívají ti, kteří o to usilují. Přes svou odpudivost již totiž dosáhl toho, po čem prahnul: zapsal se do historie. Ani jeho eventuální pokoření neodradí ani po desítkách či stovkách let jeho další obdivovatele a následovníky. Jediným jeho účinným potrestáním bude naprostá proměna smyslu velikosti. Je třeba důsledně upírat velikost dobyvatelům, vykořeňovatelům - všem, kterým šlo o vlastní moc a slávu a ne o pravdu, spravedlnost, dobro ostatních a toleranci. Tedy i těm, kteří jsou pro mnoho lidí přijatelnější než Hitler. Připouští, že tyto přísné nároky splňuje jen velice malá část vážených vůdčích postav a hnutí francouzských i západních dějin, či dnešními slovy "židovsko-křesťanské civilizace".

Markantní rozdíly jsou prý i mezi starými národy. Weilová upozorňovala při mnoha příležitostech na duchovní úroveň, myšlenky a kulturu starých Indů, Číňanů, Tibeťanů, Babylóňanů, Egypťanů, Thráků, Keltů a hlavně Řeků. Vyzvedává jejich filosofy, vědce, matematiku, náboženské texty, tragédie a Homérův epos Íliadu, který prý ukazuje válku takovou, jaká doopravdy je. Literatura těchto národů prý svědčí o tom, že mnoho jejich příslušníků duchovnu a pravdě přikládalo význam a mělo ohledy k sousedům a bližním.

Naproti tomu Římany, obdivované po dlouhá staletí francouzskými profesory a politiky, pokládala Weilová odmalička za neduchovní a útočný národ, který vytvářel téměř výlučně mocensky účelovou propagandu, uctíval leda své impérium, podroboval si a vykořeňoval cizí národy, vyhlazoval jejich inteligenci a ničil v jejich kultuře vše, co mělo větší hodnotu. V březnu roku 1937 po postřílení více než 15 dělníků v tehdejším francouzském Tunisku tamními četníky předpovídá, že budoucí evropská válka dá asi "signál k velké pomstě národů kolonií, která potrestá naši bezstarostnost, lhostejnost a krutost."

I staré Izraelce považuje ponejvíce za duchovní primitivy a fanatiky, kteří se prý o hlubší duchovní moudrost svých sousedů začali zajímat teprve až jim bylo zle. Neváhá přirovnat Mojžíše k tehdejšímu vůdci francouzských fašistů Maurrasovi: pro oba bylo náboženství leda nástrojem k dosažení velikosti vlastního národa. Na více místech Starého zákona vystupuje Jahve spíš jako kmenové božstvo, podněcující Izraelity k zabíjení a útokům proti jiným národům. Příteli a pozdějšímu sjednocovateli západní Evropy, Maurice Schumannovi, již v roce 1942 při odkazu na Starý zákon neodbytně připomínala: "Jak můžeme odsoudit dnešní holocaust, když jsme neodsoudili všechny holocausty minulosti?"

Potřeba myšlení i duchovna

V létě roku 1936 se Simone Weilová ve Španělsku připletla za občanské války do partyzánských akcí na řece Ebro. Brzy omylem šlápla do rozpáleného oleje, na němž si její anarcho-syndikalističtí spolubojovníci smažili jídlo. Ihned pro ni přijeli obětaví rodiče, sám otec jí popálenou nohu operoval a zachránil před amputací. Vlastní krátkozrakost jí zřejmě prodloužila život, neboť všechny ženy a téměř všichni muži její mezinárodní jednotky byli o dva měsíce později při ofenzívě frankistů u Perdiguery usmrceni. Ani ve vypjatých situacích nemilosrdného boje, při němž se i zajatci stříleli, neměla strach. Vnímala však všechno kolem sebe intenzívněji než dřív a svět jí začal připadat mimořádně krásný. Během zbývajících sedmi let života pak projevovala mnohem větší zájem o umění, krásy světa i duchovní život než dříve.

Simone Weilová měla již v dětství v malíčku i klasickou řečtinu, starou řeckou kulturu milovala.  Jako helénofilka byla přesvědčena, že Kristova výtka zákoníkům a farizeům, že vzali klíč poznání, sami nevešli a těm, kteří chtěli vejít v tom bránili, se týká především odmítání staré řecké kultury Židy. Začlenění Starého zákona do křesťanského korpusu Bible prý bylo fatální chybou. Druhým zdrojem zkažení křesťanství i jeho značného vzdálení se krásám světa měl být vedle Starého zákona Řím, který učinil z křesťanství své oficiální náboženství a prodloužil tak své neblahé tradice.

Simone Weilová. Dobro, mez a rovnováha; obal knihy

Připoutání křesťanství k lidským dějinám s jejich snadno zneužitelným "pokrokem", což Kierkegaard vytýkal až Hegelovi, proběhlo dle Weilové již mnohem dříve, již ve 4. a 5. století, zejména díky Augustinu Aureliovi. Tento vlivný latinský církevní otec vyzdvihl na první místo údajný historický proces vykoupení lidstva, na nějž si vytvořila monopol katolická církev, což pak odvracelo pozornost od etiky, od skutečného textu Nového zákona, od následování Kristových slov a příkladu. Kromě toho spoluutvořil zárodky totality ještě mocnější než bývalé Římské impérium, která se naplno rozvinula v podobě středověké inkvizice ve 12. a 13. století. Inkvizice pak duši evropského člověka tak poznamenala, že dokonce i těm institucím, které vznikly mimo katolickou církev nebo jí navzdory, stále nejde v první řadě o to, zda má dotyčný člověk pravdu, ale zda je dostatečně ortodoxní. A běžně užívaná odsuzující formule "anathema sit" se náramně hodí moderním totalitním systémům, které se leckde obrátily i proti svému původci.

Weilová hledá alespoň stopy těch, kteří v křesťanských dějinách Starý zákon či Řím odmítali a kteří měli méně centralizovanou mocenskou strukturu. Byli to prý gnostikové, stoupenci Markióna, Manichejci a Kathaři či Albigenští na jihu Francie. Už jen propaganda jejich oponentů, trubadúrská poezie, vznešený románský styl a gregoriánský chorál dle Weilové svědčí o tom, že pravá renesance prý nastala díky nim kolem jihofrancouzského města Toulouse již v 11. a 12. století, byla prý vzepětím řeckého ducha, větší svobody, nenásilí, umělecké tvorby a zároveň věrného naplnění evangelijních zásad. Duchovno se tam dobře snášelo s myšlením a obešlo se bez řídících a kontrolních orgánů.

Následovalo vyhlazení těchto obdivuhodných lidí římským papežem iniciovanými a řadou "světců" schvalovanými křižáckými výpravami a "pyšný gotický styl". Katolická církev v některých ohledech kultivovala duchovno, ale bohužel bez svobody. Po gotice a krátké a slibné první renesanci přišla renesance druhá, ta světská, která mimo jiné ve své touze po svobodě prý naopak opustila duchovno. Důsledky stále přetrvávají, v Evropě se již po staletí nedaří sloučit vyšší úroveň duchovního života se svobodou.

Z krásy duchovní hudby se Simone Weilová těšila soustředěněji již o Velikonocích 1938 ve známém benediktinském klášteře v Solesmes. Později se spřátelila s více vzdělanými katolíky. V pohnuté době se jí líbilo mnohé z jejich života, jejich pomoc uprchlíkům, politická umírněnost a části liturgie. Za pobytu v New Yorku docházela jako jediná bílá osoba na bohoslužby i do baptistického černošského sboru v Harlemu. Odmítala se však nechat od přítele Pátera Pérrina pokřtít, protože katolická církev prý existuje hlavně kvůli sobě samé a nechce chápat a uznávat to, co pochází odjinud. Odmítá příliš velkou část lidské kultury, omezuje používání rozumu a trvá na doslovné pravdě toho, co Weilová považuje pouze za komentáře k ústředním tajemstvím. Dle Simone má církvi náležet nanejvýše zformulování nejdůležitějších bodů věrouky a to jen jako vodítka pro věrné.

Bůh naplní prázdnotu

Obdobně jako pro Gándhího byly pro Weilovou povinnosti k bližním prvotní a nepodmíněné, zatímco práva něčím druhotným, odvozeným. Stávající doktríny ale nedokázaly odpovědět na nejhlubší touhu duše Simone po takovém řádu, v němž by nikdo nebyl nucen porušovat jedny povinnosti kvůli druhým. A to v době, kdy prý  nastala vysoká míra vzájemné neslučitelnosti povinností. Simone na samém sklonku života přiznává, že neví ani nemá metodu, jak onu neslučitelnost umenšit, ba není jí ani jasné, zda idea vzájemné slučitelnosti povinností není fikcí.

Obal knihy o Simone Weilové

Lze však nalézt přinejmenším jistý duchovní řád. V oblasti přirozeného, včetně psychologie, se dobro a zlo neustále plodí navzájem. V oblasti ryzího duchovna, tvrdí Weilová, naopak dobro neomylně plodí dobro, zlo plodí zlo. Bezpečni se můžeme cítit teprve když jsme dospěli do duchovní oblasti - do oblasti, kde si nic nemůžeme sami opatřit a všechno očekáváme zvenčí, shora. V životě mají hodnotu jen věci duchovní, ověřitelnou existenci jen věci tělesné. Ověřit onu hodnotu prvých lze jen podle světla, vrhaného na ty druhé. A v sobě mohu přisuzovat hodnotu leda tomu, co je mně samému neznámé.

K duchovnu se však člověk nesmí dopracovat po Pascalově způsobu autosugescí. Člověk se má cvičit se v soustředění a pozornosti . Načas pozastavit navyklý běh myšlení, soustředit se a vnímat ten který předmět ale i myšlení samotné takové, jaké jsou. I když po hodině soustředění nepohneme s příkladem z geometrie ani o kousek, ovoce onoho soustředění se určitě uplatní v duchovním životě. Oblíbené texty španělského mystika Jana z Kříže o temné noci ducha a překonávání vázanosti k sobě samému Weilová srovnává s příměrem "zenových" buddhistů o hvězdě, putující noční oblohou ze severu na jih. Na jejich "kóanech" (na první pohled nesmyslných hádankách) vyzdvihovala jejich nahodilou danost: výsledek se vůbec nedá opsat ani určit předem, nezbytná soustředěná práce na nich probíhá "naprázdno" a sama zcela nahrazuje ulpívání na konečných věcech. A ve válečné době si Weilová ze staršího Suzukiho jistě ráda opisovala, jak výsledné osvícení přináší mír.

Ve všem, a ještě více nad jakýmkoli předmětem je třeba chtít prázdno, toužit po prázdnu, vyprázdnit touhu od jakéhokoli konečného obsahu či přání. K tomu vede jak buddhistické vyhasnutí touhy, stoická láska k osudu (l´amour fati), tak touha po absolutním dobru. Pokud takto uspějeme, "jsme zachráněni - neboť Bůh naplňuje prázdnotu".

Pokud má být Bůh všemocným suverénem, jedná se prý o pyšného Jehovu nebo Alláha. Z neštěstí světa nemůžeme obvinit jedině Boha, který se svého božství vzdává, který se sám stává člověkem, mrtvolou a posléze naším chlebem a vínem. Jen takového Boha lze vskutku milovat. Bůh je slabý proto, že je nestranný. Nic za nic nesměňuje. Vysílá paprsky slunce i kapky deště na dobré i zlé a zůstává tak v souladu se slabostí svého syna. Krista umlčeli a usmrtili z hněvu, protože byl jenom Bohem.

Schopnost lásky a pozornosti ke sklíčenému a trpícímu bližnímu je něčím neobvyklým a mimořádně obtížným: je to téměř zázrak, je to přímo zázrak. Weilová uvádí středověký legendární příběh o Grálu, drahokamu s Kristovou obětí - či nádobě s jeho krví. Je střežen králem, trpícím bolestnými ranami. Ten předá Grál teprve tomu, kdo se jej jako první zeptá: "Co tě trápí?"

Původně vyšlo v Kavárně MF DNES 31. ledna 2009

Pro ty, kdo chtějí vědět víc - autor vycházel z následujících pramenů.

Autor:

Šebo: Rodiče neočkovaných dětí jsou zločinci, černý kašel je pro kojence smrtící

  • Nejčtenější

V Baltimoru obří loď zbořila dálniční most. Selhal motor, kolos byl neovladatelný

26. března 2024  8:17,  aktualizováno  27.3 1:10

Aktualizujeme V Baltimoru na východním pobřeží Spojených států se v pondělí zřítil čtyřproudový silniční most, do...

Střelba, výbuchy a požár. Ozbrojenci zabili na okraji Moskvy přes 62 lidí

22. března 2024  18:41,  aktualizováno  23.3

Přímý přenos Nejméně 62 mrtvých, včetně dětí, a 146 zraněných si vyžádal ozbrojený útok v koncertním centru na...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

V Agrofertu kontrolují kalhotky, zda tam zaměstnankyně nemají řízek, řekl Babiš

20. března 2024  17:05

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš na tiskové konferenci popřel, že by v holdingu Agrofert byli...

K útoku u Moskvy se hlásí Islámský stát, teroristé prchli v bílém renaultu

22. března 2024  22:04,  aktualizováno  23.3 7:01

K zodpovědnosti za útok v Krasnogorsku u Moskvy se na ruské sociální síti Telegram přihlásila...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

„Ukrajinci to nebyli.“ Islámský stát ukázal video z masakru u Moskvy

24. března 2024  14:47,  aktualizováno  17:17

Islámský stát (IS) prostřednictvím zpravodajské agentury Al-Amaq zveřejnil video z pátečního útoku...

Řidiči havarovaného autobusu u Lipska se čtyřmi oběťmi byli Čech a Slovák

28. března 2024  10:44

Řidiči dálkového autobusu, který ve středu havaroval na dálnici A9 u Lipska, byli Čech a Slovák....

VIDEO: Ukrajinci na frontě zasáhli sovětské „vozidlo soudného dne“

28. března 2024  10:32

Vojenští šotouši mají druhé Vánoce. Ukrajinský dron totiž na frontě natočil velmi raritní kousek:...

ANO vyzvalo vládu, ať zveřejní, kolik Česko přispěje na munici Ukrajině

28. března 2024  10:16,  aktualizováno  10:25

Předseda stínové vlády ANO Karel Havlíček vyzval vládu, aby zveřejnila výši finanční pomoci České...

Feriho případ se bude opět projednávat u soudu. Odvolací řízení začne v dubnu

28. března 2024  10:23

Městský soud v Praze projedná odvolání v případu bývalého poslance Dominika Feriho obžalovaného ze...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...