Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Před deseti lety zemřel Pol Pot, tyran obludného formátu

  10:28aktualizováno  10:28
Před deseti lety zemřel muž, jehož smrti netřeba litovat. V Kambodži provedl experiment, na který se nezapomíná.

Pol Pot. Jedna z mála dochovaných fotografií kambodžského tyrana. | foto: Profimedia.cz

V dubnu 1998 byl Pol Pot starý, unavený a vážně nemocný muž. Dožíval v domácím vězení v pohoří Dangrek na kambodžsko-thajských hranicích. 15. dubna v osm hodin večer poslouchal jako obvykle khmerské vysílání rádia Hlas Ameriky. Hlavní zprávou dne bylo rozhodnutí věznitelů Pol Pota vydat jej před soudní tribunál, kde měl čelit obvinění ze zločinů proti lidskosti. Zpráva se pro Pol Pota nejspíš stala osudnou: ve 22 hodin a 15 minut zemřel; selhalo mu srdce.

Během následujících dvou dnů bylo tělo ukázáno novinářům a thajští soudní specialisté mu odebrali otisky prstů, pořídili snímky chrupu a vzali vzorky vlasů. 18. dubna byly ostatky jen několik set metrů od thajské hranice zpopelněny na hromadě odpadků a starých pneumatik. Kremaci nebyl přítomen nikdo z nejvýše postavených Rudých Khmerů. Jeho druhá manželka Meas vykonala krátký buddhistický rituál.

Ta Mok, který byl od roku 1978 mužem číslo tři v hierarchii Rudých Khmerů a jenž roku 1997 odstavil Pol Pota od reálné moci, sdělil reportérovi rádia Svobodná Asie: "Pol Pot zemřel jako zralá papája. Nikdo ho nezabil, nikdo ho neotrávil. Už není. Nemá žádnou moc, nemá žádná práva, není víc než kravské lejno. Kravské lejno je důležitější než on. Můžeme s ním pohnojit pole." Slova to jsou pravdivá jen částečně. Pol Potův brutální, komunistický experiment nadále ovlivňuje Kambodžu.

Francie má sladká
Západní tisk zjednodušeně přiřkl Pol Potovi "privilegium" být třetím v pořadí nejkrvavějších diktátorů 20. století – za Stalinem a Hitlerem. Deset let po jeho smrti již snad máme dostatek informací, abychom mohli popsat Pol Potův život a anatomii zla, které prorostlo kambodžskou společností.

Pol Pot se ve skutečnosti jmenoval Saloth Sar. Narodil se roku 1925 ve vesnici Preksbauv, přibližně 130 km severně od Phnompenhu. Pocházel z poměrně zámožné rodiny s kontakty na královský dvůr. Jeho starší bratr Suong byl příslušníkem palácové stráže a sestřenice Meak a sestra Roeung byly konkubínami krále Monivonga. Když bylo Sarovi deset, nastoupil dle khmerské tradice na rok do buddhistického kláštera Botum Vadei v Phnompenhu.

Jeho další vzdělání již probíhalo podle západního zvyku. Navštěvoval katolickou školu École Miche a pak prošel třemi dalšími školami, aby získal stipendium pro studium ve Francii. To byla hlavní motivace tohoto nepříliš schopného studenta. Nakonec se mu to podařilo – v roce 1949 odjel do Paříže studovat elektrotechniku.

Ve Francii se seznámil s myšlenkou komunismu a revoluce, stal se členem marxistického kroužku khmerských studentů. Navázal tak kontakty s lidmi, kteří se v budoucnu stanou čelnými představiteli Rudých Khmerů. Během studií dokonce vstoupil do Komunistické strany Francie.

Infiltrátor
Do Kambodže se vrátil v roce 1952. Vrcholila první válka v Indočíně a proti francouzské nadvládě bojovali na kambodžském území roajalistické odbojové skupiny, dále vojenští velitelé, jimž šlo spíše o kontrolu území než o nezávislost Kambodže, prostí bandité a hlavně Viet Minh (Liga boje za nezávislost Vietnamu). Pol Pot se přidal k tomuto odboji a odešel do džungle, kde pobýval na území ovládaném Viet Minhem a největším kambodžským odbojovým hnutím Khmer Issarakem. Vstoupil do Indočínské komunistické strany, v níž dominovali Vietnamci.

Nezávislost pro Kambodžu však na Francii získal Sihanuk, tehdy ještě král. Stalo se tak hlavně díky obratnému vyjednávání, kdy jeho hlavním argumentem bylo, že buď Kambodža včas obdrží nezávislost, nebo se v zemi chopí moci komunisté. Pro Sihanuka to byla hvězdná hodina. Zajistila mu širokou popularitu a politický kredit. Na ženevské konferenci roku 1954 byla Kambodži – na rozdíl od Vietnamu a Laosu – potvrzena plná územní integrita a partyzánské oddíly se musely buď vzdát, nebo opustit zemi.

Po vyhlášení nezávislosti se Pol Pot vrátil do Phnompenhu, kde měl za úkol infiltrovat Demokratickou stranu, nejsilnější politickou stranu v zemi, a zprostředkovávat kontakty mezi legální levicovou stranou Pracheachon a ilegální komunistickou Lidovou revoluční stranou Kambodže (LRSK). Rovněž vyučoval na soukromé škole historii a francouzskou literaturu; studenti na něj vzpomínali jako na hodného a vlídného učitele. Pravděpodobně již během studií ve Francii se seznámil s dívkou Khieu Ponnary, pocházející z bohaté kambodžské rodiny. 14. července 1956 se s ní oženil.

Přestože strana Pracheachon v mnoha směrech podporovala politiku prince Sihanuka, například sdílela jeho antiamerikanismus a chválila jej za pročínskou politiku, stala se terčem četných Sihanukových výpadů, neboť vládní činitelé na ni nahlíželi jako na komunistické semeniště. Sihanuk začal její příznivce označovat za Rudé Khmery. Členové Pracheachonu byli pod policejním dozorem a několik jich bylo zabito.

Jsem génius všeho
Ačkoliv v tu dobu bylo komunistické hnutí v Kambodži relativně slabé, rostlo Pol Potovo osobní postavení. V roce 1960 se stal mužem číslo tři v nově založené Komunistické straně Kambodže (KSK). Po smrti tajemníka Tou Samoutha (1962) a pochybnostech o loajalitě jeho zástupce Nuona Cheya se mu otevřela cesta k postu vůdce strany. Roku 1963 odešel do džungle, kde pod dohledem Vietnamců a postupně čím dál více samostatně organizoval komunistické hnutí i partyzánské jednotky.

Léta strávená v ilegalitě zformovala v Pol Potovi jeho nejcharakterističtější vlastnosti: tajnůstkářství a paranoiu. Posedlost utajovat vše a všem jej neopustila až do smrti. Existenci KSK přiznal až na nátlak Číny v roce 1977, tedy třicet měsíců po uchopení moci! Do té doby se pro stranu používalo označení Angkar, tj. organizace. S jeho celoživotní konspirací souvisí i řada přezdívek: Pouk, Pol, 87, Prastrýc, První bratr, 99, Střed strany... Svůj nejznámější pseudonym Pol Pot přijal v roce 1970, důvod výběru není znám.

Paranoia šla u něho ruku v ruce s krutostí. Pokud se objevilo sebemenší podezření, že někdo ochabuje v loajalitě, byť by to byl starý přítel z odboje, nechal jej okamžitě popravit. Od krutovládců Stalina, Hitlera či Mao Ce-tunga se však výrazně odlišoval ve vytváření kultu osobnosti. Ano, sám sebe považoval za génia, jemuž není rovno v oblasti vojenství, hospodářství, zdravovědy, skládání písní, hudby, tance, kuchařského umění, módy, zkrátka všeho včetně umění lhát.

Nicméně ke kultu osobnosti měl Pol Pot značný odpor, pravděpodobně právě kvůli posedlosti utajováním. Sice vyžadoval obdiv a přízeň podřízených, ale veřejnosti zůstával nadále skryt. Před davy nevystupoval a obyčejní Khmerové sice znali jméno Pol Pot, nevěděli však (a to ani členové Saloth Sarovy rodiny), kdo se pod tím pseudonymem skrývá. Často ani nevěděli, zda je to vůbec člověk, a výraz Pol Pot zaměňovali s Angkarem.

Není druhé takové země
Na přelomu 60. a 70. let se Kambodža dostala do bezvýchodné spirály násilí. Na venkově operovaly stále početnější jednotky KSK, v pohraničí rostl počet vojáků Vietkongu a Američané ve snaze pomoci jihovietnamskému režimu bombardovali pohraniční oblasti. Ve městech rostl odpor k autoritativní vládě Sihanuka, který byl v roce 1970 zbaven moci pravicovým pučem generála Lon Nola, jenž následně prohlásil Kambodžu republikou.

Sihanukův režim byl sice značně autoritativní, docházelo k politickým vraždám, volby byly manipulovány a společnost prorostlá korupcí, jenže nový režim byl ještě brutálnější a neschopnější. Sihanuk se v pekingském exilu spojil s Rudými Khmery, kteří tak získali punc legitimity. Jejich řady rostly a již se obešly bez podpory vietnamských kádrů – ty vykázali ze země. Postupně dobývaly jednu provincii za druhou a Lon Nolův režim přežíval pouze díky masivním náletům amerického letectva, které si však vyžádalo desetitisíce nevinných obětí, zvyšovalo neoblíbenost republiky a prohlubovalo společenskou deziluzi.

USA však boj v Indočíně vzdaly a vlády v Saigonu a Phnompenhu nedokázaly bez jejich pomoci přežít. 17. dubna 1975 se Rudí Khmerové zmocnili Phnompenhu. Mnoho obyvatel Kambodže vítalo ukončení krvavých bojů a doufalo, že dojde k jakémusi národnímu usmíření. Nastal opak: spirála násilí v Kambodži vystoupala do nebývalých výšin.

Obyvatelé měst byli vyhnáni na venkov, kde byli nuceni otročit na rýžových polích. Pracovní dobu určoval východ a západ Slunce. Byly zakázány peníze, zrušeny školy. Rodiny byly rozděleny, ženy a muži žili v oddělených kolektivech. Jediná povolená láska byla láska k Angkoru. Život ztratil v Demokratické Kampučii, jak Rudí Khmerové svůj stát nazvali, jakoukoliv cenu. Během jejich vlády zemřelo okolo 1,5 milionu lidí. Smrt byla nejběžnějším trestem za jakékoliv provinění. Lidé byli zastřeleni nebo ubiti. Statisíce jich zemřelo hlady a vyčerpáním.

Revoluční šílení Rudých Khmerů vyvěralo z jejich přepjatého nacionalismu, kterým však navazovali na Lon Nola i Sihanuka.

Kambodžský nacionalismus byl podivnou směsí ublíženectví a domýšlivosti. Dalo by se to formulovat takto: země, utlačovaná krutými sousedy, obětovaná v zájmu cizinců toužících po jejím zániku, přesto však země zaslíbená, s lidem, jemuž není rovno, a předurčená vykonat velkolepé a nevídané činy. Odráželo se to i v prohlášení komunistických vůdců. Nenalezneme zde odkazy na zahraničí, a když, tak v záporném smyslu. Khmerská revoluce údajně neměla v historii precedent. Výsledky revoluce měly zahanbit celý socialistický svět a vyvolat jeho obdiv k malé, ale přitom tak jedinečné zemi.

Chycen vlastní paranoiou
I za pádem Demokratické Kampučie musíme hledat Pol Potovu paranoiu. Revoluce zde své děti nepožírala, nýbrž přímo hltala. Komunističtí činitelé byli masově popravováni, protože je Pol Pot vinil ze spolupráce s úhlavním nepřítelem Khmerů – s Vietnamci. Když pak na přelomu let 1978/1979 přerostly pohraniční boje na kambodžsko-vietnamské hranici v regulérní válku, byla Demokratická Kampučie smetena vietnamskými vojáky během několika týdnů. V řadách Rudých Khmerů chyběly kádry schopné organizovat odpor.

Po invazi Vietnamců se Pol Pot s desetitisíci nejvěrnějších uchýlil do pohoří Dangrek. Odtud po celá 80. léta dál vedl gerilový boj proti Vietnamcům a Khmerům, kteří s nimi spolupracovali. Umožňovala mu to i podpora států, jako je Thajsko, Čína a USA, které se tak snažily vyčerpat Vietnam. Rudí Khmerové však přežili i konec studené války. Na počátku 90. let měli díky misi OSN možnost složit zbraně a beztrestně se zapojit do chystaných voleb. Pol Pot se rozhodl pokračovat i nadále v boji, jenže pozvolna jej opouštěla řada velitelů i vojáků, kteří v dalším boji již neviděli smysl; nadto jim nová vláda slibovala beztrestnost.

I na sklonku života Pol Pot čelil těmto "zradám" násilím. Když v roce 1997 pojal podezření i proti Son Senovi, kterého znal již z marxistického kroužku a jehož dříve označil za svého nástupce, nechal jej popravit i s celou rodinou. Tím však proti sobě poštval i své nejvěrnější. Pol Pot byl zbaven moci. Byl dokonce odsouzen provizorním soudem Rudých Khmerů, ale za skutečné odsouzení jeho zločinů tuto frašku považovat nelze. Pol Pot ostatně vinu nikdy nepřiznal. Ve svém posledním interview pro tisk prohlásil, že jeho svědomí je čisté.

Spravedlivý soud již pro Pol Pota požadovat nelze. Rozhodně však lze prohlásit, že před deseti lety zemřel muž, jehož smrti netřeba litovat.

Autor:


Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.