Pistoli měl Ladislav Gajdoš těsně u hlavy, to je jedna z jeho vzpomínek na domov. "Kde je tvůj otec?" ptal se estébák tehdy patnáctiletého hocha. Ten jen sledoval, jak tajní policisté ve službách komunistického režimu prohledávali dům a marně hledali jeho tatínka Františka.
františek a ladislav gajdaFrantišek Gajda Ladislav Gajda |
"Nikdy nesmíme zapomenout na to, co se tehdy dělo," říká Gajda, který plánuje, že zřídí i malý památník, který by tatínka připomínal.
"Musíme dostat Frantu"
Jeho otec patřil k agentům chodcům a velmi úspěšným převaděčům a podařilo se mu mnohokrát proklouznout přes železnou oponu na Západ.
Tajní policisté i pohraničníci po něm zarputile šli. "Chtěli ho dostat za každou cenu," popisuje Gajda. Pamatuje si tu větu, kterou estébák řekl jeho mamince, když měl pistoli u hlavy: "Mně na tom nezáleží, co udělám tvému klukovi. Musíme dostat Frantu."
Pamatuje si, že maminka si tehdy před estébákem dokonce klekla. Bála se. Syn se ji snažil pohledem uklidnit. Ale otce neprozradili.
Tři cesty na svobodu
Tajní policisté ho hledali marně. Píchali vidlemi do sena, prohledávali dům, ale odešli s nepořízenou. To bylo v únoru 1950.
František Gajda se v té době už skrýval jinde. Měl už za sebou celou řadu úspěšných přechodů přes hranice do Rakouska. Domácí protikomunistický odboj o něm věděl. Takže za ním jezdili z celé republiky, ale především z jihu Moravy, aby je převedl "na druhou stranu".
"Měl asi tři cesty, věděl přesně, kde jsou brody přes Dyji," popisuje Ladislav Gajda, který se některých dobrodružných výprav účastnil s otcem. Šel vpředu lužním lesem a zkoumal, zda je čistý vzduch. "Maminka to neviděla ráda," připouští.
Jeho otec měl akce výborně zorganizované. Na několika místech ukryl čluny a na nich přepravoval přes Dyji děti uprchlíků a jejich věci. Sám se brodil, věděl, kde není proud a je mělko. Lesy kolem Dyje znal od malička velmi dobře.
Na druhé straně řeky už čekalo nákladní auto, které uprchlíky převezlo do americké zóny v Rakousku. Za pomoci americké zpravodajské služby se mu podařilo zajistit i falešné doklady.
"On těch uprchlíků musel převést stovky. Jen kolik převedl kněží, farářů... Polovinu osazenstva kláštera v Rajhradě převedl. Nebyl sice nijak silně nábožensky založený, ale věděl, že to udělat musí, protože kněží se tehdy zavírali do vězení," popisuje Gajda mladší.
"Převáděl celé rodiny. Lékaře, právníky. I s dětmi. Ti lidé díky němu pak mohli na Západě založit novou existenci," říká Gajda. "Jsem pyšný, že tolika lidem pomohl," dodává.
Převedl i svou rodinu a pak...
Tři měsíce po nevydařené domovní prohlídce se mu podařil husarský kousek: přišel si pro ně z Rakouska a všechny je převedl tajně za hranice. Čtyři děti a manželku. Na americkém nafukovacím člunu se přepravili přes Dyji a pak je odvezl až na západ Rakouska.
Jenže pak řekl, že se ještě vrátí za železnou oponu. Že musí splnit ještě jeden úkol. "V té době už jsme měli vyřízené doklady, že se odstěhujeme do Kanady. Ale on říkal, že ještě musí jít. Že to slíbil," popisuje Gajda mladší. Jeho otec ovšem netušil, že na něho nachystali léčku.
Obklíčí ho nedaleko Lanžhota. Prý sám zahájil palbu ze samopalu. Ve spisech se později objeví fotografie mrtvého Gajdy se samopalem v ruce. Nepříliš kvalitní.
Podle jiných svědectví ho však zastřelili pohraničníci na útěku a Gajda ani nevystřelil. Fotografii prý nainscenovali. "Nevím, zda otec tehdy měl sebou samopal. Předtím ho nikdy nenosil. Chodil jen se dvěma pistolemi," popisuje Ladislav Gajda.
Nesměl být pohřben
Ale nenávist komunistického režimu nekončila: Gajda nesměl být ani normálně pohřben. Zahrabali ho na smetiště vedle márnice, takže jeho kamarádi ho tajně v noci vykopali a pohřbili znovu u hřbitovní zdi.
Až se situace trochu uklidnila, tak ho vykopali podruhé a pohřbili konečně do rodinného hrobu. "Samozřejmě je otázkou, zda musel jít na tu poslední výpravu, možná to už bylo zbytečné. Když ale říkal, že dal slib...," přemítá syn, který je přesvědčen, že se v jeho vlasti o této kruté minulosti stále málo píše a mluví.
"Samozřejmě je dobře, že se připravuje zákon o třetím odboji. Ale je to pozdě. To mělo přijít dřív," říká.
