"K výročí jsme chtěli dělo věnovat muzeu, ale nenašli jsme ho. Bohužel asi v průběhu těch 45 let skončilo někde ve šrotu," říká prezident Ski klubu Telnice Jindřich Holinger.
On sám byl jedním z lidí, kteří sněhové dělo do socialistického bloku přivezli a svépomocí při brigádách postavili.
"Dneska to každý bere jako samozřejmost, ale tehdy to byla naprostá novinka. Sněhové dělo mělo jen pár alpských středisek. Jedno jsme sehnali v Rakousku a dovezli ho na ČVUT, kde v té době zrovna dělali první pokusy s umělým sněhem u nás. Nabídli jsme se, že experiment převedeme do praxe na telnickém Slalomáku," vypráví Holinger.
Výstřižek z dobových novin.
Pro lyžařské středisko v Telnici bylo sněhové dělo vysvobozením. Jeho sjezdovky, dostupné tehdy z krajského města tramvají, často trpěly kvůli nevelké nadmořské výšce nedostatkem sněhu.
"Postavit zařízení pro umělé zasněžování zdaleka neznamenalo jen usadit dělo na svah. Bylo nutné postavit kompresorovou strojovnu, nádrž na vodu s čerpadly, chladicí zařízení. Pod povrch sjezdovky jsme natahali 500 metrů potrubí," vzpomíná prezident klubu.
Národní mužstvo přijelo trénovat, nakonec pomáhalo
Lyžaři odpracovali 3 500 brigádnických hodin, mnozí obětovali dovolenou. A někteří ještě více.
"O umělém sněhu se doslechl i národní mančaft a přijel na Telnici trénovat. Jenže jsme ještě nebyli hotoví, takže se museli také zapojit do práce. Když jsme osazovali rozvaděč, slovenský reprezentant Gregor Synay přišel o prst," líčí Holinger.
Efekt slavnostního "výstřelu" z prvního sněhového děla pokazila 12. listopadu jediná věc. Začalo sněžit. I tak ale označovaly novinové články telnický počin za revoluci v československém lyžování.
|
Lyžařský areál Zadní Telnice |
