Česká socialistická republika byl oficiální politický název pro území dnešní České republiky od 1. ledna 1969. Slovo "socialistický" se do názvu dostalo v návaznosti na vznik československé federace ke stejnému datu.
Celé Československo se podle názvu stalo socialistickým už o devět let dříve, v souvislosti s přijetím nové ústavy. S její pomocí si tehdejší komunistické vedení chtělo upevnit svou moc, a tak se rozhodlo v nejvyšším zákonu pevně zakotvit socialismus a vedoucí úlohu KSČ.
Česká národní rada přijala znovu název bez přídavného jména v sobotu 6. března 1990. Proběhlo to hladce, stejně jako na Slovensku, kde to stihli už o šest dní dříve.
Daleko horší situace však zavládla na federální půdě, kde zdánlivě nevinný návrh přerostl v boj o nové jméno federace. O tři roky později se Československo rozpadlo.
Havlova zmínka a velký otazník
Z názvu Československa chtěl už v lednu 1990 socialismus odstranit nově zvolený prezident Václav Havel. Zavítal do tehdejšího federálního shromáždění a poslancům mimo jiné předestřel i tento návrh.
K hlasování však ten den nedošlo a ve vzduchu zůstala viset velká otázka, jakže by měl nový název společného státu znít. O možných variantách se v následujících dnech rozhořela vášnivá diskuze s jediným jasným závěrem: najít shodu bude velmi těžké.
Havel svou iniciativou otevřel problém, který vešel do historie jako pomlčková válka. Do sporu obě strany vstupovaly se stanovisky zcela rozdílnými.
V Bratislavě v té době nabíraly na síle hlasy za národní suverenitu a rovnoprávnost, s nimiž název Československo příliš neladil. V českých zemích v té době naopak jen málokomu přišlo na mysl jméno jiné.
Mezi prvními padl návrh na Federaci České a Slovenské republiky, ten byl však rychle smeten ze stolu. Následovaly další nápady jako třeba Československá federativní republika či Republika česko-slovenská. Do centra pozornosti se tak dostala dnes již legendární pomlčka či podle jazykovědců spojovník.
Čárka rozdělující obě půlky federace se na české straně nesetkala s pochopením, navíc u pamětníků vyvolávala neblahé asociace na její používání v časech takzvané druhé republiky od září 1938 do března 1939.
Dva jazyky, dvě verze názvu
Federálnímu shromáždění se nakonec 29. března podařilo odhlasovat změnu názvu státu na Československá federativní republika v češtině, slovenská verze zněla Česko-slovenská federatívna republika. Hned druhý den ale bylo jasné, že snaha poslanců vyšla na prázdno.
Zejména ze Slovenska byly slyšet protesty, a tak poslanci zasedli 20. dubna znovu. Tentokrát byla výsledkem hlasování Česká a Slovenská federativní republika. Název sice odporoval pravopisu obou jazyků, podle kterého by se v tomto případě "Slovenská" mělo psát s malým s, kompromis byl ale asi nezbytný.
Ani poslední schválená varianta však jednotu státu nezachovala. Název platil jen 20 měsíců, do rozpadu "Československa" na konci roku 1992.
Česko? Czech...
Diskuse kolem názvu státu ale neutichly na dlouho. Již brzy po vzniku samostatné České republiky začali mnozí volat po praktičtější formě názvu, po jednoslovném tvaru. A jako už několikrát v minulosti, pozornost se obrátila na nepopulární Česko.
Jazykovědci a geografové Česko hájili, podle nich byl název "jednoznačný a správný", a tak ho také zanesli do Slovníku spisovné češtiny, k nalezení je i v místopisném slovníku. Častým argumentem zastánců kratší verze bylo i to, že se název nemusí líbit, aby ho bylo možné použít k pojmenování.
Podle statistik však byla většina národa proti. K nejviditelnějším odpůrcům se řadil exprezident Václav Havel, jehož replika o "lezoucích slimácích" při vyslovení slova Česko patřila k nejcitovanějším. Odpůrcům se Česko zdálo nepřirozené a pejorativní.
V posledních letech se Česko čím dál víc objevuje v médiích, asi nejvíce je používáno ve sportu. V zahraničí se používají jeho cizojazyčné mutace, Česko se dobře ujalo třeba se slovenštině (Česko), italštině (Cechia) či španělštině (Chequía). Naopak anglická obdoba Czechia se nechytla. Místo ní se často používá nesprávné Czech.
