Až do pádu Berlínské zdi nicméně přes pražskou ambasádu vycestovalo kolem 15 000 obyvatel NDR.
Impulzem, jenž spustil rozsáhlý exodus obyvatel honeckerovského Německa, se staly události v Maďarsku. To začalo na počátku května 1989 odstraňovat signalizační zařízení na hranicích s Rakouskem a posléze zrušilo i přísně střežené hraniční pásmo podél této linie.
Východní Němci přelézají přes zeď velvyslanectví NSR v Praze (3. října 1989)
Výsledkem bylo, že do Maďarska zamířily v létě 1989 tisíce obyvatel NDR, přičemž část z nich našla útočiště na západoněmeckém velvyslanectví v Budapešti. Podobný osud potkal i ambasády SRN v Praze a Varšavě.
Podle tehdejšího západoněmeckého velvyslance v Československu Hermanna Hubera se menší skupinka východních Němců na pražskou ambasádu uchýlila již na počátku roku 1989. Situace se však začal radikálně měnit od poloviny srpna, kdy proud zájemců o vycestování výrazně zesílil.
Devatenáctého srpna 1989 se na velvyslanectví v Praze nacházelo už 123 osob a každý den přibývalo několik desítek dalších, převážně mladých lidí. Ti byli zpočátku ubytováváni přímo v budově ambasády a přilehlé oranžerii.
Kapacita budov však byla brzy naplněna, a tak koncem srpna začalo na přilehlé zahradě vyrůstat stanové městečko, v němž nechyběla ani improvizovaná škola.
Přestože velvyslanectví bylo na pokyn západoněmeckého ministerstva zahraničí od 23. srpna uzavřeno pro veřejnost, počet uprchlíků, kteří se do areálu dostávali přes plot, neustále rostl.
Východní Němci čekají před budovou velvyslanectví NSR na autobusy, které je dopraví na nádraží v Libni. (3. listopadu 1989)
Částečné odlehčení přinesla v polovině září návštěva východoněmeckého zmocněnce Wolfganga Vogela, který přesvědčil část svých krajanů k návratu do vlasti. Šlo ale jen o přechodný pokles a na konci září bylo v areálu na 4 000 osob.
V té době již probíhala jednání na mezinárodní úrovni, kterých se kromě zástupců obou německých států zúčastnil i sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze. Výsledkem rozhovorů byla dohoda, že uprchlíkům bude umožněn odjezd do západního Německa. Třicátého září oznámil tuto radostnou novinu na velvyslanectví v Praze sám ministr zahraničí SRN Hans-Dietrich Genscher.
Stovky východoněmeckých uprchlíků přebývaly na nádvoří ambasády Západního Německa od srpna do začátku listopadu 1989.
Za několik hodin už z Československa odjížděly soupravy východoněmeckých drah, které zájemce o nový život převezly přes území NDR do západního Německa.
Druhá vlna
Přestože mělo jít o jednorázovou záležitost, už druhý den se na malostranské velvyslanectví opět uchýlilo několik set východních Němců.
Východoněmečtí uprchlíci před německou ambasádou v Praze. (4. října 1989)
Tato druhá vlna byla nakonec ještě mohutnější než ta předchozí. Podle vzpomínek velvyslance Hubera se 3. října v areálu ambasády tísnilo kolem 5 000 lidí a další davy stály před beznadějně přeplněnou budovou.
Životní podmínky na zastupitelském úřadu se za těchto okolností dostaly na samou mez únosnosti; naštěstí však začaly být 4. října opět vypravovány zvláštní vlaky na Západ.
Případné další vlně odjezdů se politici NDR rozhodli zabránit zavedením víz pro cesty do Československa. Toto opatření mělo ale jepičí život. Bylo zrušeno 1. listopadu, a už po dvou dnech bylo v prostorách ambasády opět kolem pěti tisícovek východních Němců.
Od 3. listopadu umožnilo Československo východoněmeckým uprchlíkům odjet do západního Německa přímo, pouze na základě osobních dokladů či pasu. O šest dní později se stal zázrak, v který ještě nedlouho předtím věřil jen málokdo: přechody v Berlínské zdi byly natrvalo otevřeny a obyvatelé NDR se tak mohli dostat ke svým západním sousedům bez nutnosti absolvovat cestu do Prahy či Budapešti.
Až do pádu Berlínské zdi prošlo pražskou ambasádou ve třech vlnách kolem 15 000 uprchlíků. Další tisíce osob využily na počátku listopadu otevření československých hranic na Západ a přes ČSSR vycestovaly individuálně.
